Do Prahy přijel nejznámější běloruský ochránce práv a oponent Lukašenkova režimu Ales Bjaljacki. Muž, který byl ještě před půldruhým měsícem vězněm Lukašenkova svědomí.

Sobota, jedenadvacátý červen 2014. Natalija Pinčuková, drobná blondýnka a matka pětadvacetiletého syna, sedí v autobusu. Jede na víkend pryč z města.
Zazvoní jí mobil.
Nataša kouká na displej, číslo nezná.
„Haló?“
„Ahoj Natálie, tady Ales.“
„Cože? Jaký Ales?“
„No já přece, tvůj muž,“ říká hlas na druhém konci.
Nataša ten hlas samozřejmě zná. Lépe než kterýkoliv jiný na světě. Ale nechce se jí věřit. Srdce jí buší, mozek pracuje na plné obrátky, leč myšlenky vzdorují jakékoliv snaze o uspořádání. Co se to děje? Jak může volat Ales? Copak mu změnili rozvrh telefonátů?
„Natašo, uklidni se, všechno je v pořádku. Pustili mě, sedím ve vlaku a jedu do Minsku,“ říká on.
Ona nemůže uvěřit. A neuvěří ještě minimálně několik hodin. Do chvíle, než svého muže, kterého za poslední roky viděla jen párkrát a vždycky na beznadějně krátkou chvíli, obejme na minském hlavním nádraží. V davu lidí a fotoaparátů.

Teď to hezky vysvětli

Sobota, druhý srpen 2014. Nataša a Ales sedí v jedné pražské kavárně, bok po boku. Ona kouří, on nikoliv. Je horké letní odpoledne, oba jsou trochu unaveni sluncem: celý den chodili po městě. Student Tomáš jim vykládal o pražské historii, i té, jež je svázána s Běloruskem. Před půldruhým měsícem by taková procházka byla samozřejmě zhola nemožná – Ales Bjaljacki, světově nejznámější představitel běloruské opozice (a muž nominovaný v roce 2012 na Nobelovu cenu za mír), seděl v trestanecké kolonii a šest dní v týdnu balil do krabic oblečení, které ušili spoluvězni. Odpykával si čtyřapůlletý trest: oficiálně za daňové úniky, ve skutečnosti za obranu lidských práv v zemi, jež je poslední diktaturou v Evropě.

Bjaljacki, lidskoprávní „veterán“, je zakladatelem organizace Vjasna, která od roku 1996 pomáhá běloruským obětem politických represí a jejich příbuzným. Po sedmi letech existence (2003) přišla Vjasna o registraci. Samozřejmě. Sebrat protirežimním kverulantům licenci je ten nejjednodušší způsob nátlaku. První a jen málo komplikovaný krok, po němž mohou, bude-li třeba, následovat další, sofistikovanější (co takhle někoho zavřít?). Vjasna ovšem pracovat nepřestala. Ba naopak, rozrůstala se a bobtnala, její lidé monitorovali průběh několika voleb, v Bělorusku spíše „voleb“.

Zlom nastal po „volbách“ z prosince 2010 a následných demonstracích v ulicích Minsku. Lukašenko přitvrdil, začaly tuhé represe, soustavný, enormní nátlak na nesouhlasné. Lidé z Vjasny věděli, že může být opravdu zle. Koneckonců, kancelář jim KGB (jak se dodnes jmenuje běloruská tajná policie) prohledala už měsíc před hlasováním, v listopadu 2010. A pak znovu, hned po volbách (tehdy si agenti odnesli všechny počítače do jednoho). V lednu 2011 pak Ales Bjaljacki dostal oficiální varování od běloruské generální prokuratury, že provozování neregistrované organizace je trestným činem, tudíž proti němu může být kdykoliv zahájeno trestní stíhání. A hned další policejní prohlídka, tentokrát i doma.

Nakonec si však Alexander Lukašenko na Bjaljackého našel něco jiného: bankovní účty v zahraničí. V Polsku a Litvě. Finanční policie opozičníka obvinila, že z těchto svých soukromých peněz neplatí daně. V tom ovšem tkví veškerá absurdita případu: peníze na zahraničních účtech nebyly Bjaljackého osobními financemi, leč penězi na provoz Vjasny. Doma v Bělorusku si organizace bankovní účet zřídit nemohla. Proč? Protože přeci není zaregistrovaná.

Ales: „V červnu 2011 si mě pozvali na finanční úřad a řekli: Tak a teď to hezky vysvětli. My to vysvětlení napsali, měli jsme všechny dokumenty dokazující, že peníze ze zahraničních účtů jdou do posledního centu na financování aktivit organizace (a takové peníze podle běloruských zákonů zdanění nepodléhají – pozn. aut.). Jenže oni to vysvětlení nepřijali a celou věc předali k vyšetřování finanční policii.“ Spříznění právníci tenkrát Alese upozornili: Od tohoto momentu můžeš být zatčen v podstatě kdykoliv. A tak když opravdu přišli, Ales ani jeho nejbližší nebyli ani moc překvapeni.

Radši sem ani nechoď

Čtvrtek, 4. srpna 2011. Byl to nejspíš jeden z nejsložitějších dnů v jejich životě, přesto o něm dnes, s odstupem tří let, Ales a Nataša vyprávějí, jako by šlo o nějakou absurdní filmovou tragikomedii. Až zajíkavě se smějí, skáčou si navzájem do řeči a jeden druhého opravují.
„Ale takhle to nebylo!“
„Bylo! Však počkej, hned to dořeknu!“
Takže: po měsících tvrdé práce, monitorování voleb (pardon, „voleb“), prezentací, kampaní (v západní Evropě) a pomoci obětem povolebních represí se manželé rozhodli si na pár dní oddechnout. Vypnout telefony i hlavy a odjet na dovolenou. Kamkoliv.

Ales: „Chtěli jsme jet už prvního srpna, ale ještě bylo potřeba dodělat nějaké věci, takže jsem docházel na pár hodin do kanceláře. V ten čtvrtek jsme tam jeli oba.“ Metrem. Sotva z něj vystoupili, zvoní Alesovi telefon. Kolegové ho varují, že kolem sídla Vjasny se „motají nějací divní lidé, nejspíš policisté. Radši sem ani nechoď.“

Nešel. On i Nataša se otočili na místě a vydali se zpátky domů. Tam si Ales sbalil pár věcí, že pro začátek pojede na venkov, na daču. 
Rozloučil se s manželkou i synem, sešel po schodech a...
Čekali před domem. Jeden u hlavního vchodu, asi pět dalších u zadního (mysleli, že se Ales bude chtít vytratit právě přes dvůr). Vyšel hlavním vchodem. Onen osamělý příslušník finanční policie k němu přistoupil – a hned si telefonem začal přivolávat kolegy ze dvora. Ales taky vytočil číslo. Natašino. „Ani mi nestihl nic říct, slyšela jsem jen nějaký hluk. A pochopila, že se něco děje. Okamžitě jsme se synem začali po bytě schovávat flešky, počítač, hard drive. Za pár minut už byli ve dveřích.“
„Mimochodem, o pár dní později si vyšetřovatel pročítal záznam z prohlídky a ptá se: Co, proboha, dělal váš hard drive na záchodě?“ směje se Ales.
„Ale ne, schovala jsem ho do koupelny,“ Nataša na to.

Pak prohlídka v kanceláři (kolikátá už?), a dokonce i na venkovské dače. „Nic nenašli. Zabavili jen techniku, nějaké papíry. A peníze, což je úsměvné: měli jsme doma spoustu drobných v různých měnách. Zbytky z cest. České koruny, polské zloté, opravdu jen drobné. Stejně je vzali,“ říká Ales. Nakonec ho odvezli na služebnu, kde strávil noc.
Ráno výslech.
Tou dobou zavolali jeho ženě, že mu může přivézt věci.
Co zabalila?
„Knížku. Strmou cestu. Přišlo mi, že by ji mohl potřebovat.“ A zase už se oba div nezajíkají smíchy.
Strmá cesta je kniha o gulagu, respektive stalinském teroru třicátých (a pozdějších) let. Napsala ji, na základě vlastních vzpomínek, sovětská židovská autorka Jevgenija Ginzburgová. Je to drsné čtení.
Ke knížce samozřejmě oblečení a nějaké jídlo a Nataša už jede za Alesem. Dovolí jim setkání. Na dvě minuty, víc ne. Ales ještě stačí ženě připomenout, aby zrušila rodinnou party naplánovanou na to odpoledne (bratr přijel, jako každé léto, na návštěvu z Ruska, kde žije už od 80. let). „Já byla tak vystresovaná, že jsem jim úplně zapomněla říct, aby k nám nejezdili, že už je Ales zatčený,“ vysvětluje Nataša. Dvojitý zajíkavý smích.

Mluv co nejvíc, ať se něco dovíme

O mnoho měsíců později, když už Ales seděl v trestanecké kolonii daleko od Minsku, se s ním jeho spoluvězni měli zakázáno bavit. Kdo se pokusil (a přistihli jej), byl okamžitě potrestán a přeložen na jiné oddělení. Předtím, v minské vazební věznici, to ovšem bylo jiné. „Přijde mi, že tam naopak chtějí, abyste mluvili co nejvíc. V cele je odposlouchávání, taky provokatéři, kteří zaznamenávají i sebemenší detail, který by pak proti vám mohl být použit u soudu,“ vysvětluje Ales.

Osm lidí v patnácti-, dvacetimetrové místnosti. Okno zavřené, toaleta naopak odporně otevřená. Všichni kouří. Jen Ales ne. Spí se na úzkých palandách, chlapi chrápou a někteří kouří i v noci. Toť vazební věznice. „Je to, jako by vás zavřeli na veřejné záchodky.“

Soud začal druhého listopadu (2011). Natašu k manželovi do té doby nepustili ani jedinkrát – a zakazovali i balíky. Po třech týdnech procesu padl verdikt: čtyři a půl roku odnětí svobody a konfiskace osobního majetku. „Já byl s průběhem soudu spokojený,“ říká Bjaljacki. „Podařilo se nám dokázat všechno, co jsme chtěli. Že jde o politicky motivovaný případ, za nímž stojí KGB a jehož hlavním cílem je kompromitovat mě osobně a běloruské ochránce práv obecně.“

Ne, samozřejmě že si nemyslel, že se tím něco změní. Věděl, že skončí v kolonii, a vnitřně se na to připravoval. Ale i tak byl spokojen. Vydržel bojovat až do konce. Z Minsku jej odvezli koncem února 2012, po (jak jinak než neúspěšném) odvolání se. Ales říká: „Ještě před zatčením chtěli, abych z Běloruska utekl. Abych zůstal třeba ve Vilniusu, kam jsem tou dobou jezdil každý týden na školu práv člověka, kterou tam Vjasna každé léto pořádá. Já věděl, že útěk by znamenal přiznání viny. Kdybych před nimi prchl, v podstatě bych škrtl celých těch pětadvacet let svých občanských aktivit.“

Zdi kolem, ale nebe nad hlavou

Je všeobecně známo, že život v trestanecké kolonii bývá paradoxně lepší než ve vazbě. Tak je to v Rusku, tak je to v Bělorusku, tak je to vlastně v celém bývalém SSSR. Když nic jiného, člověk se dostane ven. Okolo sice samé zdi a mříže, leč nad hlavou nebe a na něm ptáci. V plicích čerstvý vzduch. Práce hloupá a monotónní, ale člověk při ní aspoň může celé hodiny přemýšlet. Jídlo otřesné, leč ve společné jídelně a ne v zakouřené a výkaly páchnoucí vazební cele. Taky umývárna a lázeň jsou společné. Lidi jsou kolem, i když mají zakázáno s vámi mluvit.

„Ale jistě, že byli tací, kteří se pokoušeli. Tu a tam se mnou někdo prohodil pár slov. O počasí, o jídle, o tom, co bude dnes a co zítra. Tajně. Dvě věty a už jsme se museli rozprchnout,“ vzpomíná Bjaljacki, dnes jednapadesátiletý, hubený a šedivý (což však byl i před vězením). „O politice? O situaci v Bělorusku? No, o tom můžete promluvit jen s člověkem, kterému důvěřujete. I v kolonii byli provokatéři.“ Ales říká, že se našli tací, kteří mu pomáhali. Třeba mu dávali čokoládu, to když mu vedení věznice zakazovalo návštěvy a balíky (a že zakazovalo). Nataša: „Víte, že za celý rok 2013 jsem ho viděla jen jednou?“

Na druhou stranu, Ales mohl v kolonii číst („tamní knihovna nebyla vůbec špatná“), psát (z dopisů a úvah vznikly dvě knihy), tu a tam kouknout ve společenské místnosti na televizi („Běžely jen ty děsné ruské kanály. Jako NTV. Mezi vězni byly mnohem populárnější než běloruské.“). Mohl i telefonovat. Třikrát nebo snad čtyřikrát týdně, v přesně určený čas. Na pevnou linku. Nataša vždycky seděla doma a čekala. Mimochodem... „Vězni dostávají za práci plat. Můj poslední měsíční, který jsem dostal teď v květnu, činil v přepočtu asi tři a půl eura. Z čehož si ještě věznice vezme víc než dvě a půl eura na jídlo a komunální služby.“ Dvojitý zajíkavý smích. To pak člověk váží, za co utrácet. Nataša Alesovi samozřejmě nějaké peníze posílala, ale záleželo na vedení věznice, kolik směl za měsíc utratit. Nejdřív deset eur. Ke konci téměř pětadvacet (Ales se skoro chlubí). Když přišla z domova telefonní karta, bachaři ji Alese vždycky donutili zničit. „To je součást nátlaku, který je v kolonii permanentní.“

Přijdou a zatknou televizi

A mezitím doma, v Minsku...
Jak vypadá ona konfiskace majetku, která byla součástí rozsudku? Někdo přijde do bytu a odnese televizi? „V podstatě tak nějak,“ říká Ales. Ale teď chce mluvit jeho žena: „Přišli a udělali seznam všeho, co doma máme. Každou věc ocenili – včetně rychlovarné konve... Jsou věci, které konfiskaci nepodléhají. Třeba vám nemůžou vzít oblečení. Ledničku taky ne, tedy pokud je v bytě jen jedna. Postel. Naopak televizi, rádio, počítač, většinu nábytku vzít můžou. Je v tom systém. Ale takový je zákon, vztahuje se na všechny, nejen na politické vězně. Zkrátka mohou vzít vše, co není považováno za nezbytné pro život. Odvážejí to do speciálního obchodu a prodávají, za velmi nízké ceny. Z našeho bytu odvezli jen část věcí, z kanceláře ale všechno.“

Ales říká, že i některé jeho věci nechali na místě. „Takové, u nichž asi usoudili, že se prostě nedají prodat. Třeba všechen starý nábytek na dače. Oficiálně ho sice zkonfiskovali, ale když ho viděli na vlastní oči, nechali ho být. Paradoxní je, že my s ním teď nemůžeme nic dělat, protože je zabavený. Takže kdybychom chtěli daču třeba zrekonstruovat a vyhodili to, mohli by přijít a nechat nás zaplatit cenu, kterou mu stanovili.“ A oba se už zase smějí.

Takovej holohlavej strejda

Propuštění. Zcela nečekané. Ochránci práv v Bělorusku i Evropě už chystali připomínkové akce na výročí Alesova zatčení a najednou...

Onoho jednadvacátého června šel Bjaljacki v kolonii normálně do práce. Na osmou. Už v devět si ho ale velitel kolonie zavolal do kanceláře. „Seděl tam prokurátor, který řekl, že se na mě vztahuje aktuální amnestie a že jsem propuštěn.“
Tečka.
Ales stojí a zírá, na sobě pracovní mundúr.
Hodinu si pak balil věci. Hlavně knihy, rukopisy, dopisy. Předměty denní potřeby jako jídlo nebo zubní pasty nechal spoluvězňům. Museli mít radost, byl prý zrovna docela boháč (Nataša mu tři týdny před propuštěním směla poslat balík).
Ještě pečlivá prohlídka všeho, co si nesl ven. Stránku po stránce bachaři listují Alesovými zápisky. A pak už se otevírá brána kolonie a Alese nakládají do sanitky – to kvůli „krytí“. Aby nikdo nevěděl, koho a kam vezou.

Jede se rovnou na nádraží. „Koupili mi lístek, posadili do vlaku. A sbohem.“ Šlo to rychle. Inkoust na potvrzení o propuštění snad ještě ani nestačil zaschnout. „Asi po čtvrthodině jízdy mi teprve došlo, že jsem opravdu volný a že bych měl zavolat ženě.“ Neměl z čeho. Poprosil někoho ze spolucestujících.
„Haló?“
„Ahoj Natálie, tady Ales.“
„Cože? Jaký Ales?“
Nataša se už zase usmívá: „Chápete? Já se ho zeptala, jaký Ales!“
„Nevěřila tomu,“ říká její muž. „Pak ještě volala na to číslo zpátky a vyptávala se: Kdo si od vás půjčil telefon? Nějakej holohlavej strejda, říká jí můj spolucestující.“

Nataša dojela autobusem až do vesnice, kam měla původně namířeno – ale jen aby okamžitě nasedla na maršrutku zpátky do Minsku. 
Mezitím obvolala kolegy a přátele. Zpráva o Alesově propuštění se pochopitelně bleskově rozšířila a na minském nádraží pak čekaly davy.

Co bylo vlastně v kolonii nejhorší? vyzvídám. To ticho? Izolace? „Ale ne, není mi deset, abych seděl a brečel, že se se mnou nikdo nebaví.“ Ales přeci jen zvážní. „Je to na dlouhé vyprávění. Byly tam těžkosti. Velké napětí, psychologický tlak. Člověk je odtržen od rodiny a přátel. Ale nejhorší je, že nikdy není sám. Pořád, každou vteřinu, vás někdo sleduje. Nebylo minuty, abych necítil, že mám někoho za krkem. Nemůžete si ani na chvíli sednout a uvolnit se.“
Někdo to uvidí.
Přijde trest.
A Nataša? Co ty roky samoty? Vždyť i syn už je pryč, odjel studovat do Polska.
„Moje žena je silná. Není ve sféře občanských aktivit zdaleka nová, zabývá se těmihle věcmi už od studentských let. Držela se statečně, nepropadala depresím, hrozně mě podporovala. Já to věděl. A to bylo pro mě ze všeho nejdůležitější.“
Nataša: „Můžu vám říct, že někdy jsem až sama sebe překvapovala.“
Znovu úsměv.
Tentokrát trochu smutný.

Lukašenko se musel zamyslet

Proč vlastně Lukašenko svého nejznámějšího vězně propustil? Hodně se o tom debatuje, omílají se různé teorie. Že by běloruský despota chtěl (či spíše potřeboval) zlepšit vztah se Západem? S Evropskou unií? „Myslím, že to je ten důvod. A tohle je taková jeho taktika: pustit politické vězně. Začali u mě, ale zatím nepokračují. Ještě sedí sedm lidí. S dlouhými tresty, často v mnohem horších podmínkách. Někteří se nedostanou ze samotky. Musíte mít velmi pevné zdraví, abyste to vydrželi. Cílem je, aby napsali žádost o milost,“ vysvětluje Ales.

Někdo podlehne, jiný ne.
Požádat o milost de facto znamená přiznat vinu.
Jak lze samou podstatu Lukašenkova režimu vysvětlil člověku, jenž o Bělorusku neví vůbec nic? Ales: „Podstata režimu spočívá v ostrém ohraničení práv a svobod každého člověka, který v Bělorusku žije.“
Jak (hrozivě) jednoduché.

Ales je teď doma jako u vytržení. Všechno jako by bylo nové. „Jen si to představte: že by vás během jediné minuty vzali z vašeho bytu a přestěhovali do Austrálie. A po třech letech zase vrátili zpátky. Pak člověk kouká a vzpomíná, co kde je.“
Manželé hledají kompromisní denní rytmus: Ales se budí v šest a usíná v deset. Nataša nejde spát před půlnocí a vstává v devět.
Věznice versus domov.
„Už se nám daří. Vstáváme tak v osm.“

Po celou dobu pobytu ve vězení měl Ales Bjaljacki silnou mezinárodní podporu. Dostal mnoho cen, velké lidskoprávní organizace na jeho situaci soustavně upozorňovaly, organizovaly kampaně. U soudu byli západní diplomaté. Alexandru Lukašenkovi je to jedno. Jeho Bělorusko je od Evropy v podstatě úplně izolované.

„On má za zády Putina, což představuje obrovskou politickou i ekonomickou podporu. Kdyby té nebylo, o Lukašenkově režimu už bychom se tu vůbec nebavili. Jenže u nás je benzin skoro zadarmo, plyn máme nejlevnější v Evropě, Rusko poskytuje i vojenskou podporu,“ vypočítává Ales. „Na druhou stranu, situace na Ukrajině ho donutila se zamyslet, co dál. To ruské objetí je velmi silné, abych tak řekl. Lukašenko musí hledat lepší kontakty s Evropou.“

Takže? Prognóza je...
„… vcelku jasná. Všechno závisí na tom, nakolik dokáže Lukašenko udržet ekonomickou stabilitu. Lidi v Bělorusku dobře chápou, že jejich práva jsou omezována.“ Ale dokud bude země ekonomicky stabilní, oni s tím budou žít. Jako doteď. Není vlastně důležité, jak dlouho bude u moci konkrétně Lukašenko. „Po něm přijde jiný, s těmi samými názory... Co s ním budeme dělat? Proto je potřeba měnit lidi, společnost. Více ji orientovat na Evropu. Musíme ukázat, že Bělorusko má evropskou perspektivu, že jeho kultura je evropská kultura. Protože naše volba je poměrně jednoduchá: na jedné straně Rusko se vším tím sovětským hnusem, na straně druhé Evropská unie, která má sama spoustu problému, ale pořád má lepší standardy, životní úroveň, stabilitu, bezpečnost.“

Tři muži v letadle

Na diktafonu je v tuhle chvíli hodina a devatenáct minut. Ti dva, unaveni sluncem, jsou nejspíš pořád rádi, že sedí. Malý popelník začíná přetékat, už jsme stačili i vylít jablečný džus.
Poslední otázka.
Alesi, máte nějaký oblíbený vtip o Lukašenkovi?
„Mě Lukašenko moc nezajímá. Vtipy jsou. Ale já si je nepamatuju. Nicméně mám jeden oblíbený, o běloruských svobodných a spravedlivých volbách. Je to stará anekdota, ale pořád dost aktuální: V letadle spolu letí Obama, Putin a Lukašenko. Selžou motory – a oni mají jen dva padáky. Kdo je použije? Hlasují. Výsledek: Lukašenko tři hlasy, Obama i Putin nula.“
Trojitý zajíkavý smích.