V mnoha ohledech je současný papež František opakem svého předchůdce Benedikta XVI. (Josepha Ratzingera), kterého jeho kritici považovali nejen za konzervativce, ale přímo reakcionáře. Naopak František se kriticky vymezuje vůči globálnímu kapitalismu, podporuje zelenou politiku ke snižování emisí skleníkových plynů, patří k proponentům tzv. vítací kultury v migrační krizi, která od loňského léta souží Evropskou unii. Jako na korunovaci posunu pontifikátu doleva čekaly v posledních týdnech progresivistické proudy v katolické církvi na papežovu Apoštolskou exhortaci Amoris laetitia (česky Radost lásky).

To je papežův dopis ostatním údům církve, v němž vlastními slovy shrne, čeho se v nějaké konkrétní otázce předtím dobral biskupský synod. V exhortaci zveřejněné 8. dubna šlo o manželství a rodinu, disputovalo se o nich na dvou synodách v letech 2014 a 2015. Hlavní pozornost se soustředila na spor o to, jak se stavět k rozvedeným a znovu (státem) oddaným katolíkům, jimž je dosud upíráno právo zúčastnit se při mši svatého přijímání, takzvané eucharistie.

Jak kdo vnímá čas

Jistý posun tu je. V době, kdy velká část i církevních sňatků končí krachem, se teoretická nemožnost přijímat svátost dotýká ohromného množství katolíků. Římskokatolická církev jim cestu k přijímání otevírá, nesměli by ale žít v dalším, nutně civilním manželství. Pokud žijí, a třeba s ohledem na děti z druhého manželství jim ani církev nemůže nařizovat, aby rozbili další domácnost, je pro ně jediný, byť spíše hypotetický přístup k eucharistii dohoda s manželem/manželkou na asexuálním spolužití, nebo trpělivost a čekání na smrt prvního, a tedy jediného právoplatného manžela. Pak teprve lze svůj současný sňatek převést na církevní půdu. Toto dávné učení potvrdil v roce 1981 i papež Jan Pavel II. v dokumentu Familiaris consortio, považovaném dosud za vodítko pro rodinný život katolíka v moderním světě.

Teď liberálové doufali, že 35 let po polském konzervativci na papežském stolci jeho argentinský nástupce uzná tzv. realitu života a postará se, aby už žádný kněz nemohl rozvedené katolíky trápit. Na první pohled jim ani tentokrát papež vstříc nevyšel, žádný generální pardon v dokumentu není. Přesto se ale v osmé kapitole pod houští slov skrývá i tato pasáž: „Pokud se vezme v úvahu rozmanitost konkrétních lidských situací (…), nelze od synody a od této exhortace čekat nějakou obecnou normu kanonického typu, již by šlo uplatnit ve všech případech.“ Kněz prý má vždy posuzovat každý jednotlivý případ. V poznámce pod čarou (!) číslo 351 na konci textu se pak přímo píše, že „v konkrétních případech může (pro znovu oženěné/vdané věřící – pozn. red.) být pomocí i svátost“. Papežskému stolci za všech okolností věrní konzervativci v tom vidí výjimku, která potvrzuje pravidlo, kritičtější konzervativci porušení železného pravidla, u něhož církev ve svých dějinách žádné výjimky nepřipouštěla.

Pár dní po exhortaci se papež letadlem vracel z návštěvy uprchlického tábora na ostrově Lesbos. Na palubě s ním byli i novináři, a když se ho redaktor listu Wall Street Journal zeptal, zda se v tomto bodě jeho exhortací otevírají nové možnosti, František odpověděl: „Mohl bych teď říci: Ano, tečka.“ Nicméně kdo prý chce znát skutečnost celou, ať se seznámí se slovy, jimiž Amoris laetitia uvedl vídeňský kardinál Schönborn. A tak dále, a tak podobně. Ale zásadní ono: Ano, tečka. Co se stalo, poznáme i z reakce konzervativního amerického kardinála Raymonda Burkea, který při vší úctě k Františkovi zdůrazňuje, že tato exhortace nepatří k závaznému učení, jímž by se správný katolík musel řídit.

Možná to není revoluce tady a teď, ale papež otevírá dveře k evoluci v části učení, které svou podstatou po dva tisíce let skutečně bylo neměnné. Že se nic převratného neděje, se může zdát jen nám, konzumentům rychlého zpravodajství, jimž se týden zdá být dlouhá doba. Katolická církev má jiné pojetí času.

Polsko proti proudu

Současně jsme 1800 kilometrů na sever od Říma svědky opačného pohybu. V Polsku vypukla válka proti potratům. Ne že by papež potraty jakkoliv pardonoval, v tom jsou katolíci všude zajedno, rozdíl je v mentálním nastavení. Zatímco skoro všude Řím volí spořádaný ústup před modernou, v Polsku se katolická církev s více než 90 procenty Poláků, kteří se k ní hlásí, pořád cítí tak silná, že si může dovolit přejít do protiofenzivy. Vedení biskupské konference (viz interview s předsedajícím konference Stanislawem Gadeckim v tomto čísle Týdeníku Echo) podpořilo 31. března v dopise určeném k nedělnímu předčítání v kostelích úplný zákaz potratů. Zatím platí zákon z roku 1993, který umožňuje potrat do 25. týdne ode dne početí za předpokladu, že žena byla buď znásilněna, nebo ji těhotenství ohrožuje na životě, pokud plod vznikl incestem, případně pokud je vážně poškozen, a lze tedy předpokládat narození těžce nemocného dítěte. V onom roce 1993 byl zákon krokem od naprosto legální interrupce, jež se stala normou za komunistů od 60. let výš, zpět k restriktivnějšímu režimu. Počet usmrcených plodů klesl z čísel hodně přes sto tisíc ročně v 80. letech pod jeden tisíc.

Po většinu následujících dvaceti let měl tento kompromis podporu většiny společnosti, na politické pravici téma nicméně žilo dál – i proto, že vešly ve známost případy, kdy byla výjimka kvůli poškozenému plodu zneužita k vykonání „normálního“ potratu. S tím, jak doznívala liberální 90. léta, kritici zákona získávali na síle a před deseti lety už příznivce potratů přečíslili. Dnes ženské organizace a levicová opozice pořádají v polských městech demonstrace, přesto má úplný zákaz potratů poprvé od roku 1932, kdy přestal platit, slušnou šanci na přijetí. V ochraně života církevní učení skutečně nezná kompromisy.

Tedy nemělo by. Například v Německu, kde jsou vesměs katolíci pokrokářštější, než je mezi katolíky ve světě zvykem, se koncem 90. letech vedla vzrušená debata, zda se kněží smějí účastnit potratového poradenství. Jan Pavel II. německým biskupům namítal, že i když budou církevní poradny na matky působit ve prospěch plodu, už pouhou účastí v systému toto vraždění nenarozených umožňují (bez potvrzení o návštěvě poradny je potrat v Německu trestný). Církev, zvyklá na defenzivu, se tu podrobila dobovým trendům a nakonec jí papež musel poradenství přímo zakázat. V dnešním sporu o eucharistii pro rozvedené opět někteří výrazní liberálové na synodách, tak jako kardinál Reinhard Marx, byli z Německa. Hranice Odra–Nisa je stávající dělicí čarou mezi katolickou levicí a pravicí.