Miloš Zeman na své přátele nezapomíná. Karel Srp se před lety neúspěšně pokoušel za ČSSD kandidovat do Senátu, pak mu Miloš Zeman udělil státní vyznamenání a teď ho jmenoval do Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Byl to od něj akt škodolibosti, již lze označit jen za zemanovskou.

Etická komise totiž v roce 2015 projednávala kauzu právě zmíněného Karla Srpa a dospěla k závěru, že nemá nárok na statut odbojáře proti komunismu. Teď jim ho tam Zeman poslal, aby se jim tam chodil posmívat – jinak to nelze popsat.

Premiér Sobotka jmenování Srpa odmítl kontrasignovat, čímž poskytl mluvčímu Ovčáčkovi příležitost dělat svou práci – a na posuzování občanské statečnosti za komunismu je bývalý redaktor Haló novin ideálně situovaný. Takže jsme se z povolaných úst dozvěděli, že Srp prokázal odvahu v době, kdy nebyla levná, zatímco Sobotka projevuje chucpe a jde za hlasem mediálního mainstreamu.

Je to bizarní a hloupé, mediální mainstream tu už dlouho není nijak zvlášť antikomunistický, Zeman naopak respektuje, když něco dělají všichni, třeba Anticharta byl mainstream.

Karel Srp je zajímavá postava. Byl jedním z vůdčích duchů Jazzové sekce, která u nás představovala ostrov svobodné kultury a kontakt se světem. Pro toho, kdo měl možnost se k ní nachomýtnout, to bylo zjevení a čirá radost. Státní moc ji logicky musela chtít zničit a protagonisty poslat do vězení.

Srp ale také ještě dříve, před nejhektičtějším obdobím Jazzové sekce, výslovně a nepokrytě donášel StB na zájmové osoby StB, což máme v případě několika lidí – Jaroslav Hutka, Ladislav Zajíček – výslovně potvrzeno. V roce 2000 sice dostal soudní osvědčení, že nebyl vědomým spolupracovníkem StB, ale od té doby díky práci v archivech (již se průběžně různí reakcionáři snaží sabotovat a archivy znovu uzavřít) víme daleko více. Ano, to nejflagrantnější donášení bylo ještě několik let předtím, než začal intenzivně pracovat v Jazzové sekci, vysloužil si nepřízeň režimu a StB a nakonec šel do vězení.

Pokud se snažil StB něčím zásobovat dál v naději, že jak se uvádí v dobové zprávě StB, „pokud bude zapojen ve zpravodajské síti StB, bude právní postup proti jeho osobě ztížen,“ nevyšlo mu to, a on ovšem taky před následky neuhnul.

V letech Jazzové sekce se pokoušel hrát s StB určitou hru – některým lidem dal „požehnání“ k tomu, aby podepsali spolupráci s StB, přičemž se na schůzky s estébáky připravovali a snažili se mít pod kontrolou, co o nich Státní bezpečnost ví. „Když jsem někdy kolem roku 1985 se Srpovým souhlasem a instrukcemi podepsal spolupráci s StB, vytvořili jsme spolu důmyslný, skoro vojenský systém, jak s StB komunikovat. Skládal se ze společné přípravy na každou schůzku a po ní zase společného vyhodnocení,“ vzpomíná jeden ze Srpových spolupracovníků. Když už někdo podlehl nátlaku a spolupráci podepsal, bylo jistě lepší se s tím svěřit přátelům, než to tajit.

Ale z pokusů přechytračit StB nikdy nic dobrého nemohlo vzejít. I tím, že jim člověk sděloval jen to, o čem si myslel, že to stejně vědí a že tím nikomu neuškodí, StB pomáhal víc, než tušil. Skládala si obrázek prostředí, prověřovala správnost informací, které měla. Bezvýznamný konkrétní detail mohla použít při výslechu někoho jiného k vytvoření dojmu, že ví všechno. Není pak divu, že, jak uvádí historik Prokop Tomek ve studii o Jazzové sekci, „prostřednictvím agenturní sítě byla StB poměrně dobře informována o dění uvnitř vedení Sekce i o poměrech a názorech mezi řadovými členy, o čemž vypovídají nejen dochované agenturní zprávy i z okresních poboček StB, ale i osobní svědectví aktivistů, kteří byli při výsleších konfrontováni s úrovní znalostí pracovníků Bezpečnosti.“ Tomek je mimochodem dnes místopředsedou Etické komise, která Srpa odmítla usadit mezi sebe.

Skoro žádný život není přímý a tím méně to lze čekat od životů v disentu či lidí, kteří se nějak rozhodli udělat krok mimo většinu a postavit se režimnímu tlaku. Tak například autorem v disentu široce sdíleného právnického manuálu chování u výslechu byl tajný spolupracovník StB. Manuál to byl dobrý.

Má cenu se pokoušet spočítat, jaký byl netto přínos Karla Srpa svobodné společnosti? Ty veličiny se vzpírají kalkulu, v každém případě by to byl těžký úkol pro někoho, pro koho byly publikace Jazzové sekce formativní a neocenitelné. „Zdá se mi paradoxní posuzovat ho [Srpa] teď jako konfidenta komunismu, když se zasloužil o jeho pád,“ vyjádřil to Stanislav Penc. Ale při rozhodnutí, o něž jde dnes, se nehodnotí přínos Karla Srpa ani Jazzové sekce.

Hodnotí se jeho způsobilost podílet se na práci komise, která má rozhodovat o udělování statutu účastníků odboje a odporu proti komunismu a, jak se uvádí v charakteristice přímo na jejím webu, „bude se věnovat i etickému rozměru jednotlivých kauz“. Tedy právě tomu zvažování obtížně zvažitelného. Karel Srp je přesně pro tuto roli nevhodný, neboť, jak je zřejmé a jak i potvrdil svými výroky v minulosti, má právě v této oblasti vnímání posunuté a zaujaté. Právně řečeno by byl podjatý.

Sekundárně tu jde o rozhodování Miloše Zemana, o to, co už občas vypadá jako systematická snaha rehabilitovat komunistický režim a zničit morální, právní a myšlenkový rámec prosazený u nás lustračním zákonem. Měli bychom se ho držet, když už se dnes mluvívá o suverenitě, je ukázkou toho, co suverenita v politice znamená – něco, co jsme si vytvořili sami, na základě vlastní zkušenosti, vlastní úvahy a vlastní politické diskuse. Zeman je ochotný toto vše popírat, když se mu to osobně hodí. Měřítkem je, jak ho dotyčná osoba podporuje. Podporuje ho – pak je jí možné přiznat, že v minulosti prokázala odvahu vůči režimu, a na jiný pohled zapomenout. Nepodporuje ho – pak je s ní třeba zacházet jako s Věrou Čáslavskou.

Srp není jediný spolupracovník StB, kterému Zeman udělil vyznamenání; naposledy byla mezi vyznamenanými jiná spolupracovnice StB, herečka Jitka Frantová Pelikánová. Taktéž podporovatelka Zemana. V jejím zpravodajském životopise najdeme kuriózní zákrut: koncem 60. let ji StB musela přestat využívat, protože začala žít s nomenklaturním kádrem. Byl jím generální ředitel Československé televize Jiří Pelikán. V osmašedesátém nasedl do obrodného procesu, později emigroval do Itálie, kde se stal politikem a poslancem Evropského parlamentu. Něco mají všichni ti lidé společné – velké ego, energii a odvahu, ale taky absenci studu a potřebu být vždy nahoře.