Nikdo u nás nemůže říct, že by druhá světová válka a německá okupace byly zapomenuty. A tím méně může říct, že by byly zapomenuty českými politiky. A rozhodně ne Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Nezapomínat je jistě správné, ale ti dva (a leckteří jiní) občas budili dojem, že vzpomínají docela rádi, že to téma, jak se říká, občas instrumentalizovali.

Není třeba se rozepisovat o zrůdnosti německé okupace, o lidských obětech, o tom, jaké dopady na budoucí vývoj mělo zejména německé vyvražďování národní elity. Blahosklonný názor, že se zas tak moc nestalo, je po zásluze názor minoritní, jak zjistila nedávno ministryně Helena Válková.

Je také pravda, že sudetoněmecké krajanské spolky jsou dobře organizované a těší se jistému vlivu jak v německé, tak v evropské politice. Díky specifickým okolnostem studené války a díky tomu, že Německo pobývá ve svobodném světě a v evropských strukturách o nějaké to desetiletí déle než my, měli sudetští aktivisté možnost prezentovat své pojetí česko-německé historie. Po letech, kdy se západnímu světu jevila druhá světová válka a německá vina jakoby „zkonzumovaná“, najednou jako bychom to byli my, kdo je teď na řadě s vysvětlováním, sebezpytováním a omlouváním.

Tady bylo správné vytvořit protitlak a při diskusích o odsunu připomínat kontext jak tehdejších událostí, tak pozdějšího německého vývoje. Nakonec to byla Česko-německá deklarace z roku 1995, jež vedla k uklidnění vztahů a jejich zaměření směrem na budoucnost. A pak v roce 2002 právní posudky objednané Evropským parlamentem v rámci jednání o našem vstupu do EU. Zejména jeden z nich, od britského právníka lorda Kingslanda, vyznívá ve smyslu, že Němci propásli dobrou příležitost mlčet.

Zároveň je tu ale ta nezpochybnitelná skutečnost, že německá společnost prošla od druhé světové války pronikavou proměnou ve vztahu ke svým dějinám, charakteru a místu v Evropě. Německo je samozřejmě mocné a vlivné a čím dál tím méně se ostýchá svůj vliv používat. Ale zároveň to je země, která nikdy nevyhrožuje silou, nikdy nemluví o změnách hranic. Je to mocnost statu quo, nikoli mocnost revanšistická. Její moc je hospodářská a byrokratická. Militarismus, vzývání síly a krve, to všechno je pryč. Německý fanatismus se dnes realizuje v oblastech jako zelená energie, šetření vodou či fiskální flagelantství. Ale Němci se smířili s tím, že co se týče druhé světové války, co je ztraceno, je ztraceno. Akceptovali svou vojenskou porážku tak důkladně jako žádná jiná země v dějinách (lze to doložit srovnáním s Japonskem – je nemyslitelné, aby se německý kancléř šel promenovat k nějakému pomníku válečných zločinců). Na obranu vynakládají 1,3 % HDP a chtěli by míň. Méně než polovina jejich stíhaček a vrtulníků je bojeschopných. Když se chce někdo postavit Německu, potřebuje právníky, ekonomy, historiky a diplomaty.

Kampaně na sudetské notě

Klaus i Zeman se nikdy tomuto úsilí moc nevěnovali. Vyjednávání Česko-německé deklarace Zeman coby vůdce opozice přímo sabotoval a Klaus se k ní vždy choval s despektem (jako ke všemu, co nevymyslel sám, tvrdili zlí jazykové). Přitom ale funguje přesně tak, jak měla. Velké nadšení ani jeden z politiků neprojevil z vyjednání odškodnění nuceně nasazených v roce 2000. Dlouhodobě se často chovali, jako by polovina německé společnosti myšlenkami byla před půl stoletím a neustále číhala a snovala plány, jak zvrátit výsledky druhé světové války. Miloš Zeman například v roce 1996 v reakci na neohrabaný výrok německého ministra zahraničí Klause Kinkela vyzval státy někdejší protihitlerovské koalice, aby znovu povstaly proti Německu, neboť Kinkelův výrok byl prý „celoevropským, a dokonce celosvětovým problémem, na který by ve svém vlastním zájmu měly reagovat i ostatní státy, zejména ty, které se staly obětí německé agrese, a ty, které proti německé agresi bojovaly“. Na tryzně v Terezíně v roce 2002 Zeman mluvil o sudetoněmeckých požadavcích na změnu hranic, připomněl jim, že jen šli „domů do Říše“, a odsoudil českého duchovního, který sloužil mši na sudetoněmeckých dnech.

Klaus na ohrožení národních zájmů postavil v roce 2002 volební kampaň. „Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě jak v symbolické, tak v majetkové a právní rovině, a to na účet naší země,“ pravilo se ve volebním programu ODS. „V konečném důsledku nejde o nic jiného než o uplatnění majetkových, a možná i územních požadavků vůči obětem někdejší nacistické agrese – vůči České republice a jejím občanům.“ Sudetské Němce a jejich majetkové požadavky zužitkoval pak ještě při vyjednávání o Lisabonské smlouvě. Právě jimi – a ne nebezpečím proliferace nejrůznějších práv, jak by se od liberála dalo čekat – zdůvodňoval svůj požadavek výjimky z Evropské listiny práv. Postupem času se politicky sbližoval s Janou Bobošíkovou, čímž se ocitl v blízkosti Klubů českého pohraničí, organizace v podstatě komunistické.

A Zeman v loňské prezidentské kampani vítězoslavně porazil Karla Schwarzenberga na sudetoněmecké notě. V televizní debatě vytáhl téma, jež do té chvíle nikoho nenapadlo otevírat, neboť k tomu nic v mezinárodní situaci neopravňovalo. A Schwarzenberg se samozřejmě nechal nachytat a neodpustil si poznamenat, jak by se odsun jevil dnes – jako válečný zločin hodný Haagu, srovnatelný s etnickými čistkami v Jugoslávii. Zeman druhý den vzkázal Schwarzenbergovi, že mluví jak Sudeťák a že si ho neumí představit jako prezidenta. Přisadil si i Václav Klaus. Přišel protischwarzenbergovský inzerát právníka Zavadila, pomluvy Schwarzenbergovy manželky od Klausovi blízkého antisemity Adama B. Bartoše, i Livie Klausová se zapojila. Téma mezi prvním a druhým kolem voleb opanovalo veřejný prostor a dostalo Miloše Zemana do ofenzívy. Kdoví, jestli by bez německé okupace dnes byl na Hradě.

O okupantech se nemluví

Srovnejme to s jinou okupací, která sice nebyla tak krvavá, ale byla potupná a na rozdíl od druhé světové války ji na vlastní kůži zažila velká část dnešních obyvatel. A nebyla tak úplně bez obětí – do konce roku 1968 stála životy 108 lidí, několik set bylo zraněných. Další mrtví přibyli v průběhu těch dvaceti let, kdy u nás pobývala sovětská vojska a zabírala nemalé území. Vizitku jejich civilizační úrovně si člověk může na některých místech, třeba v Milovicích, prohlédnout dodnes. Při jednání o jejich odchodu se prosadila tzv. nulová varianta: my si nebudeme nárokovat žádné kompenzace za škody, které u nás sovětská vojska způsobila, a ani Sověti si za to, že nás okupovali, nebudou nic účtovat. V učebnicích dějepisu se to jednou bude jevit nehorázně; lze to zdůvodnit jen tím, že jsme chtěli, aby už hlavně byli pryč. Náklady na nápravu těch škod by se daly vyčíslit celkem přesně, ale o reparacích vůči Rusku na rozdíl od Německa Zeman nikdy nemluvil. A když v roce 2005 parlament schválil finanční odškodnění obětí okupace, nikoho nenapadlo žádat vyplacení těch částek, rovněž exaktně vyčíslitelných, od Rusů.

Oficiální připomínání 21. srpna ze strany politiků se zpravidla nese v tónu vzpomínek na oběti a sebezpytném připomínání selhání tehdejších elit; okupanta připomíná málokdo. Tak i letos Miloš Zeman připomněl selhání druhdy uctívaných reformních komunistů (a v podstatě dal rozhřešení všem pozdějším kolaborantům). V oficiálním připomínání sovětské okupace vládne jakási zvláštní rozumnost a dospělost. Oblíbeným tématem Václava Klause je například nutnost rozlišování mezi Sovětským svazem a Ruskem (jež se mimochodem, na rozdíl od některých někdejších členů Varšavské smlouvy, nikdy oficiálně za okupaci neomluvilo). Veškerá rétorika poníženého národa, jež se v srpnu 1968 zrodila, všechen ten patos, úšklebky a sebelítost, všechna nenávist vůči okupantům a kolaborantům jsou jakoby zapomenuty, přestože celá ta léta žily v tajně uchovávaných tiskovinách a nahrávkách v mnoha domácnostech. Karla Kryla si ČSSD přivlastnila jako maskota, ale jeho Bratříčku, zavírej vrátka bylo vlastně zapomenuto úplně stejně jako normalizační kolaborace hvězd pop music, jež pomáhaly vytěsnit vědomí o Krylovi. Když se dnes řekne Němec, stále je rozšířenou a víceméně společensky přijatelnou reakcí obava, zda si nás nechce nějak podmanit. Když se řekne Rus, nejčastějším oficiálním kontextem v rétorice vládnoucích politiků je obava, abychom si je nenaštvali.

Jak Klaus, tak Zeman tento trend stvrzovali tím, že pěstovali styky s Ruskem, s jeho diplomaty či byznysmeny s Ruskem obchodujícími. Lze říci, že na tom nebylo nic divného – Rusko je země plná bohatých lidí, trh, kam by rádi pronikli všichni. A jako v každé autoritářské, zkorumpované zemi s velkým přírodním bohatstvím, obchody jsou tam riskantní, ale když máte ty správné kontakty, mohou být řádově výnosnější než jinde. A právě proto, že není pochyb o tom, že patříme do západních politických struktur, si můžeme rozvíjet pragmatické vztahy s Ruskem. Zeman i Klaus ovšem tu normálnost občas jako by vystavovali na odiv. Divné to začalo být, nebo by mělo začít být, až od určité doby – řekněme od ruského vpádu do Gruzie v roce 2008 začalo být na čase se ptát, zda Rusko opravdu je na cestě k tomu, stát se normální zemí, anebo tomu je jinak. Zda třeba ten sovětismus nikdy tak docela nesetřáslo. Anebo že to sovětské bylo vždy propleteno s tím ruským víc, než se Klaus svým rozlišováním snažil tvrdit.

Je srovnání s Hitlerem scestné?

Dnes je celkem jasné, že Putin nemluvil do větru, když před několika lety označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století (představme si Helmuta Kohla, jak pronáší, že porážka třetí říše byla největší geopolitickou katastrofou 20. století; a představme si Klause a Zemana). Jeho koncepce Novoruska, sjednocení všech Rusů v jednom státě, nárokování mandátu k jejich ochraně, se – je mi líto – v evropských dějinách 20. století nedají k ničemu přirovnat lépe než k Hitlerovi. Vedle Putinových projevů o Ukrajině se dají položit pasáže z Hitlerových projevů o Rakousku a Československu z roku 1938 – je v nich podobné lhaní, podobné zaklínání se mírem a podobná absolutizace nároků jednoho etnika, až by Klaus mohl říci, že to jsou zlá slovíčka.

Ale proč by musela být? Přirovnávání k Hitlerovi bývá samozřejmě laciné. Je to jednoduchý způsob, jak zamezit veškeré debatě. Ale zároveň se tabuizací argumentace reductio ad Hitlerum dělá z nacismu cosi, co je tak radikálně a unikátně výjimečné, že ani nemá cenu snažit se to chápat. A jistěže se žádný vládce nebude snažit vyvraždit jednu etnickou skupinu v celé Evropě. Ale to, že to bylo z hlediska válečných cílů iracionální, věděli už mnozí nacisté, na to nepotřebujeme poučení z holocaustu. Stejně tak se nikdo nebude snažit znovunastolovat dialektický materialismus a plánované státní hospodářství. Ale tím přece není vyčerpáno vše, v čem nacismus a sovětský socialismus spočíval. Je tu kontrola informací a formování veřejného mínění, zastrašování politických protivníků, stěžejní role tajné policie v ovládání společnosti, nepokryté preferování autoritářského vládnutí, ideologie, která zdůrazňuje vyvolené postavení jednoho národa, jeho spirituality i národních zájmů, jeho předurčenost k nesmiřitelnému boji s jinými ideovými světy (zejména s anglosaským – v tom se nacistická a novoruská ideologie podivuhodně shodují).

Vybrané sousední země jsou označovány za nelegitimní, bez práva na existenci (nacisté označovali Československo za „chybnou konstrukci“). A je tu nápadná a oficiálně sankcionovaná vlna sovětské nostalgie v Rusku, který se samozřejmě neprojevuje v návratu k plánovanému hospodářství, ale k symbolům evokujícím sílu, moc a úspěch. Představme si, že by Angela Merkelová přejmenovala elitní policejní jednotku na divizi Heinricha Himmlera (a představme si Klause a Zemana). Ale Putin před pár týdny vydal dekret, jímž navrátil elitní jednotce vojsk ministerstva vnitra jméno Dzeržinského divize.

Rusko zvyšuje výdaje na zbrojení podobným tempem, jakým na něm evropské země šetří. Jeho vojáci dnes okupují území už dvou suverénních zemí. Ruská letadla a lodě narušují vzdušný a námořní prostor zemí NATO se stejnou frekvencí, jako tomu bylo za studené války. Jsou to letadla se stejnými insigniemi, jaké měla jediná okupační vojska, jež na našem území většina obyvatel zažila. Takže... pojďme se bavit o Benešových dekretech.