Pro politika na úrovni předsedy strany platí, že všechno, co na veřejnosti dělá, je politické – ať už se tak tváří, nebo ne, ať už chce, nebo ne. Takže knižní rozhovor Miroslava Balaštíka s Petrem Fialou Profesor na frontové linii je kampaňová literatura, ať si říká kdo chce, co chce.

Z tohoto hlediska je třeba vnímat už obálku. Z hlediska výtvarného či uměleckého je zdařilá. Je na ní fotografie Fialy v saku a kravatě, jejíž prostota je narušena jen decentním vojenským kamuflážním vzorem kravaty a dvěma maskovacími čarami pod očima na indiánský způsob, taky v khaki barvě. Pěkně to ilustruje titul knihy, to, že profesor politologie se rozhodl vytáhnout do politického boje. Jako výtvarný počin je to hezké, o třídu výš než jiné politické knihy. Ale když hodnotíme nějaký vizuální objekt z hlediska dekorativního či komunikačního (jak se bude obraz vyjímat nad gaučem, jak logo firmy na reklamách, jak kniha ve výloze), tak už ta khaki obálka tak ideální není.

Petr Fiala patrně v naší vrcholné politice nemá obdoby, co se týče kombinace vzdělání, způsobů, důstojnosti. Starosvětské ctnosti, řeklo by se. Vidíte, že nehodlá o nikom říct křivé slovo. Na tomto rozhovoru se to projevuje už tím, že je to rozhovor dvou lidí, kteří se znají, rozumějí si a respektují se, byť je každý politicky někde jinde.

A není to něco, co by si Fiala jen tak sám od sebe vybudoval. Z vypravování je jasné, co všechno si Fiala odnesl nejen od rodičů, ale z celé v nich kumulované historie prvorepublikové české buržoazie. Jak rodina věděla, že je plodem nějaké řady rozhodnutí, v níž zaujímalo důležité místo rozhodnutí dát dětem za cenu obětí vzdělání. I pro celý Fialův styl je charakteristické, že vzpomíná, že mu tatínek říkal: Když jíš, máš si prostřít stůl, i když to nikdo nevidí.

Fiala je taky vědec – jímž chtěl být už od dětství, jak říká – a analytický duch. To především. Takový Václav Klaus, i když taky velmi erudovaný, byl v kterýkoli okamžik především politik. I ve chvílích, kdy mluvil o nepolitických či osobních tématech, vždy zároveň jednal politicky, či chcete-li hrál. Vždy přesně věděl, jak mu bude rozuměno a co může a nemůže říct. Jeho nejnevypočítavější výroky byly zpravidla velmi vypočítané. Fiala je právě na prvním místě analytik.

Tato analytičnost je důležitá v tom, že jasně vidí, že současná politika se řítí do nějakých velmi nebezpečných míst, a právě snaha tomu bránit je jedním motivem, který ho do politiky vede. Zároveň ovšem ty věci, které vidí, často nejsou populární nebo nerezonují s momentální náladou. Běží na dlouhou trať a je otázka, kdy jeho názory do módy přijdou. Někdo snad řekl tuším o de Gaullovi, že jeho názory byly tak staromódní, že se v jistou chvíli zdály být najednou prudce aktuální. Tady je ovšem dobré připomenout, že de Gaulle už svou politickou předehru (vůdce prozatímní vlády do roku 1946), po níž se stáhl a čekal, kdy Francii dojde, že ho potřebuje, absolvoval ve vyšším věku než Fiala. Natož jeho nástup do prezidentského úřadu, na který došlo po třináctiletém vnitřním exilu, v jeho šedesáti devíti letech. Některé tratě mohou být opravdu velmi dlouhé. Kolik Čechů dnes něco takového zajímá?

Z témat, která každému nevoní, ale dojde na ně, je to na prvním místě obrana tradičních politických stran a politiky jako takové. Což může někomu ještě znít tak nějak nijace, ale zbystří, když zjistí, že Fiala je obhájcem opoziční smlouvy, přinejmenším do chvíle, než ústavní soud shodil reformu volebního zákona. Protože Fiala analytik považuje za důležitější instituce než jednotlivce. Je to vidět v tom, že je to Balaštík, který do rozhovoru opakovaně přináší motivy korupce a osob, které ji symbolizovaly, a je to Fiala, který zpravidla reaguje: Ano, to taky. Jakkoli čtenář nemá pochyb, že exponenti „kmotrovské kultury“ jsou mu osobně velmi vzdáleni.

V hodnocení různých jevů jde vždy o kontext, o jejich relativní váhu vůči něčemu jinému. A tady by ti, kterým připadá, že Fiala je nedostatečně nadšený z různých iniciativ a obhájců politické kultury, neměli přehlédnout pasáž o televizní krizi:

„Pro mě se na té televizní krizi lámaly charaktery a viděl jsem lidi hlásající to ,dobro‘ kolem sebe, jak jsou schopni dělat naprosto hnusné věci, lidsky odporné. Byl jsem šokován, osobně dotčen, když se mě jako tehdy vedoucího katedry politologie začali lidi ptát, jak může někdo jako Miroslav Mareš působit na naší katedře, že ho musíme vyhodit kvůli tomu, že je člen Rady České televize. To mi připadalo neskutečné, pár let po listopadu osmdesát devět! A šlo to až do takových extrémů, že se objevovaly šílené výmysly, jak prý někde v Německu hajloval, a proti Františku Mikšovi (dalšímu členovi Rady České televize, Fialovu příteli, pozn. aut.) zase vytáhli, a bohužel i za pomoci lidí, kteří věděli, že je to lež, že nebyl v disentu. Pro mě někteří morálně selhali a toto morální selhání v době, kdy jde jenom o moc a peníze, a nejde o existenci, je pro mě nepřijatelné.“

Jsou to možná nejsilnější slova v celé knize nebo vyřčená s největším orálním zápalem a dobře, že zazněla. Ve veřejné diskusi se občas stává, že určitý kontext jakoby hraje v oslabení, že není zaštítěn dostatečnou autoritou, a je dobře, když to někdo vyrovná. A někdy je dobré vystavit účet. Byť v tomto případě má hlavně podobu doplňku ke svým způsobem komické „plíživé rehabilitaci“ Miroslava Mareše, který najednou začal médiím být dobrý, když se stal soudním znalcem v oboru extremismu.

Fialovy názory na politiku a na důležitá témata jako Evropská unie, imigrace a globalizace budou velké části čtenářů Echa blízké, za sebe mohu říct, že nejbližší na naší politické scéně. Nevím, jak jsou většinové, ale jsou zde přesvědčivě vyložené a to patří k hlavním pozitivům knihy. Když to někteří lidé nebudou schopni vzít od erudovaného, respektovaného, s mezinárodním kontextem obeznámeného akademika, tak pak už nevím od koho.

Fiala je křesťan a to je v politice v mnoha ohledech zajímavé téma. Jedním z těch ohledů je, že na jedné straně je Česko výrazně bezvěrecká země a křesťanství ani jeho znalost se v masovém veřejném diskurzu nepředpokládá. Na druhé straně – a to by stálo za studii – si každý, kdo se nějaký čas pohybuje v politice, všimne, že křesťané jsou v ní zastoupeni disproporčně. Nejen tím, že tu máme stabilní strany hlásící se ke křesťanství či křesťanství programově otevřené. I tím, že těch křesťanů je nečekaně víc i napříč stranami (Kolik lidí a odkdy ví, že Bohuslav Sobotka je katolík?).

Mimo jiné to znamená, že křesťané o svém křesťanství na veřejnosti mluví defenzivně, s předpokladem neporozumění. U Fialy jde spíš o to, že přiznává, že jeho cesta ke křesťanství byla racionální, suchá, a když zmiňuje svůj vnitřní, spirituální život, tak právě takto – jako pojem, o jehož obsahu nelze příliš mluvit.

Nebo se mu nechce. Fiala říká otevřeně, že ten rys moderního politického života, jímž je neustálé zveřejňování soukromí, nemá rád. Proti tomu stojí tvrdošíjný marketingový požadavek „zlidšťování“ politika. Fiala by tomu jako příznivec zastupitelské demokracie měl rozumět. Když víme, že lidé nemají a nemohou rozhodovat o detailech politiky, jak je ujistit, že jejich účast ve volbách má smysl? Mimo jiné i tím, že je politik ujistí, že rozumí jejich zájmům, a to i tak, že nechá je, aby rozuměli oni jemu.

Je třeba otevřeně říci, že Fiala je jako člověk výlučný. Ne v to smyslu, že by někoho vylučoval, ale že jeho zkušenosti a pohledy jsou často menšinové. Nejen křesťanstvím. Třeba tím, když líčí své mládí, „pozdní totáč“, ale i celou dobu komunismu pro svou rodinu jako období beznaděje. Většina ne že by nechtěla vědět o zločinech komunismu, ale mládí je mládím za všech režimů a většina lidí není stavěna na to, aby si ho spojovala s beznadějí.

A pak tu jsou pasáže jako:

„Měl jsem a mám mimořádně krásný vztah s rodiči. Žili jsme v takovém dost uzavřeném prostředí, rodiče byli dobou a nedůvěrou tak ovlivněni, že se skoro s nikým nescházeli. K tomu je potřeba dodat, že jsem jedináček.“

Obávám se, že pro nevstřícného čtenáře-voliče je tato pasáž někde mezi matoucností a toxicitou.

Za editorsky nešťastné považuji místo, kde Fiala hovoří o židovské větvi svých předků a pak řekne: „Nevím ale, jestli tu židovskou minulost do rozhovoru dávat.“

Proč to tam proboha zůstalo? Vysvětlení, které Fiala dává na otázku „Proč?“, zas tak zajímavé není a zůstává z toho jen podivná pachuť.

Občas se taky dostane na povrch Fialova určitá, řekněme, koženost, vlastní mnoha skutečným myslitelům, ale v politice dost nešťastná. Svou lásku ke knihám například dokumentuje na tom, že v dětství dostal mayovku Supové Mexika a přečetl ji jedenáctkrát po sobě. „Předpokládám, že ne proto, že bys jí nerozuměl…,“ poznamenává Balaštík. Na což Fiala reaguje: „Jsou knihy, které můžeš číst celý život dokola, a stejně jim plně neporozumíš.“ To je docela hezky zachycený, bezprostřední intelektuálský vtip, takhle se intelektuálové mezi sebou baví. Jenže nebyl by to profesor Fiala, kdyby nepovažoval za nutné dodat: „Ale mluvme vážně: Chtěl jsem tím jen říct...“ atd. Tahle jakási profesorsko-byrokratická nedůvěra k mírnému chaosu světa mimo pracovnu, péče o to, aby nám významy neutíkaly ze škatulek, je pro politika, který má komunikovat s lidmi, trochu neštěstí.

Díváme-li se na tuto knihu jako na kampaňovou literaturu, a to, jak jsem zmínil, musíme, novinář se drbe na hlavě nad mnoha dalšími otázkami. Například: Proč mezi mnoha politickými tématy v knize absentuje ekonomika?

Anebo: Proč víc lidí neví, jak elegantní je paní Fialová? Ano, opakovaně čteme, že Fialovi mají rádi své soukromí, ale politika je řehole a člověk beroucí ji vážně a aspirující na premiéra musí obětovat mnohé.

Fiala mluví o tom, že do politiky vstupoval ve chvíli, kdy už v životě dosáhl nějaké satisfakce, něco dokázal – stal se profesorem, rektorem úspěšné univerzity, řídil výstavbu kampusu za miliardy. Říká, že ho to uspokojovalo – proč o tom nemluví víc, manažerská zkušenost je politicky relevantní, najmě v opozici vůči Babišovi, který se soupeřům vysmívá, že nikdy nic neřídili?

Politik běžící dlouhou trať (anebo lidé kolem něj) by měl mít dobře identifikovaná svá silná místa s své slabiny a ty programově neutralizovat. Kniha je to poctivá, ale z tohoto hlediska není plně využitou příležitostí.