Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl (třeba do různých asijských jazyků). Zároveň se ale podařilo vydat také domněle ztracený německý překlad Máje Máchova současníka, lékaře Bernarda Aloise Rambouska, který byl nalezen náhodou a jako by do rány právě básníkovým kulatinám. O pět let později podobné výsledky přineslo šestisté výročí upálení Jana Husa a zájem o jeho osobu. (Budiž mimochodem řečeno, že zrovna Hus patří k těm, u nichž bude oslava úmrtnin samozřejmě vždy předcházet oslavu narozenin.) Kromě mnoha výstav a konferencí uspořádaných na kazatelovu počest vyšlo také nemálo knih s husovskou tematikou a mezi nimi jedna drobná, zato význačná a aktuální, traktát Knihy kacířů se mají číst.

O jisté výlučnosti titulu svědčí už obálka knihy, kde je nepřehlédnutelně vyzdviženo, že jde o první překlad Husova textu do češtiny, protože – jak se lze snadno domyslet – dosud zájemcům o autorovo dílo i jeho život postačila znalost originálu; překládat bylo potřeba jeho významnější díla. Nápadnost tohoto oznámení, podtržená navíc senzačností titulu knížky (jenž je jen první částí titulu traktátu, který po dobovém zvyku je samozřejmě výrazně delší), zase dávají najevo, že autor celého vydání, tedy překladatel Husova spisku a v přítomném svazku také jeho vykladač Martin Wernisch, je přesvědčen, že Husův text je velmi aktuální a má co říct k dnešku. Ale také že je precizně napsaný, rozvržený, argumentovaný a ve svém žánru poctivý a nápaditý. A že zároveň snese být pozadím Wernischovy interpretace Husova konce i konkurenčních výkladů tohoto konce.

Husův postoj je prostý: pálit knihy nemá smysl, nepřináší to hodnotu. Naopak se hodí používat tyto knihy k pokusům rozpoznat, že jsou škodlivé.

Oč tedy jde? Husův traktát je obrana spisů Jana Viklefa (čili Johna Wycliffa), jež se jako kacířské rozhodla tehdejší církev odstranit ze svých očí. Hus s tím nesouhlasil. Viklefa ve své úvaze sice nikde nezmiňuje, ale návaznost na něj je očividná. A Husův postoj je obdivuhodně prostý a logický, protože rozumový: pálit knihy nemá smysl, tento čin nepřináší žádnou hodnotu, hodnotou naopak je používat těchto a vůbec kterýchkoli knih k tomu, pokusit se rozpoznat, že jsou škodlivé. A naopak i škodlivé knize těžko zakázat, aby nemohla v něčem mít pravdu. Na Husově pojednání je výjimečný (a podtrhuje to ovšem také Wernisch) postupný přechod od řetězení citátů jiných autorit k vlastním textu a vlastní úvaze. Tady poznámka k žánru: před vynálezem knihtisku a rozšířením zásobených domácích knihoven bylo běžným způsobem, jak si autorsky „vymezit pole“, citovat krátce i obsáhle jiné autory a tvořit svůj text a svou výpověď z výběru vhodných citací. O schopnostech autora svědčil důmysl výběru a ovšem jeho řazení. V tomto Husově textu je právě nápadný přechod od jiných k vlastnímu, což lze vnímat jednak jako rys vlastního sebevědomí v dané věci, jednak jako doklad Husova přesvědčení, že dobový rozkol v debatě mezi ním a jeho odpůrci už nelze překonat známým slovníkem a je třeba pokoušet se o nový. Ostatně nemalý důraz Hus klad právě na rozum a právo.

Vypadá to třeba takto (ze závěrečné kapitoly Definice kacířství): „… mysl musí být zachvácena také umíněností. Je tedy zřejmé, že skutečné kacířství teprve souběh tří prvků: bludu v intelektu, nepravdivého názoru odporujícího Písmu a nesmiřitelného afektu.“ Důvody, které Wernische mohly vést k překladu spisku, jsou nasnadě, když Hus cituje Augustina: „A tak my, kteří poznáváme stejně tak pravdu křtu jako špatnost kacířů, nejsme nutně lepší než Cyprianus, anebo třeba Petr, na rozdíl od něhož nevnucujeme nežidovským národům židovské obyčeje.“ Ostatně Wernisch sám píše: „Nejde jen o křesťany. Do našeho civilizačního kruhu, který hodnoty tohoto druhu vyznačují, patří i jiní a měl by být otevřen také dalším, kteří dnes ještě možná stojí mimo.“ Hledat v tom výzvy na první dobrou je zbytné; důležitější je, že evropské problémy jsou po staletí podobné. Pořád se vyvíjí pouze jazyk, jímž jsou nazírány.

Mistr Jan Hus: Knihy kacířů se mají číst. Z latinského originálu poprvé přeložil a doprovodným slovem opatřil Martin Wernisch. Vydalo nakladatelství Kalich roku 2015. 96 s. 135 Kč.