Když v roce 1991 vyšla útlá knížečka s názvem Proč tak snadno..., bylo to zjevení. Pohled na krátce předtím proběhnuvší změnu poměrů, který tehdy v médiích a veřejném diskursu převládal, byl pohled moralistní a emocionální. Pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Autor knížečky-eseje, sociolog Ivo Možný, přišel vyzbrojen nástroji moderní sociologie a ukázal, jak nedostatečný tento pohled je (a to ve vší úctě vůči disidentům – autor, jemuž bylo za normalizace zabráněno přednášet a patřil do akademické „šedé zóny“, nedával pochybovat o tom, na čí straně je).

Ivo Možný, stručně řečeno, ukázal, že režim se (vedle vnějších vlivů) zhroutil kvůli tomu, že nevyhovoval ani samotným komunistům. Ale hlavně – aby to mohl tvrdit, ukázal nám strašně moc o tom, jak dosavadní česká společnost fungovala. Půvabem toho bylo, že nám předvedl, že i společnost pozdního „totáče“ lze (a je třeba) analyzovat jako kteroukoli jinou společnost.

Popsal, jak v komunistickém Československu stát vůbec nebyl všemocný a vůbec není pravda, že by v něm neexistovala tržní směna. Byl kolonizován klany a rozvětvenými rodinnými sítěmi, které systémem vzájemných závazků a protislužeb zaopatřovaly, co bylo potřeba – od zeleniny přes džíny po umístění syna na školu. Bylo to archaické společenské uspořádání – takové, jaké musí být, pokud jsou v něm vlastnictví a zisk tabu. Což Možný demonstroval odvoláváním se na studii o saharských Kabylech francouzského sociologa Pierra Bourdieua („V ekonomické sféře podobala se naše situace kabylské společnosti nejvýrazněji. Instituce zisku byla v obou společnostech tabuizovaná...“). Ta knížečka se vyznačovala tím, že čtenáři dávala inspiraci na léta dopředu – Bourdieu byl jen jedním z mnoha podnětů, u nichž si člověk mentálně poznamenával: Bourdieu, sociální kapitál, o tom si, sakra, musím něco zjistit… aby se k tomu dostal nanejvýš tak po letech.

Archaické bylo i to, jak byly všechny složky sociálního života, jež se v moderních společnostech vyznačují autonomií, semlety dohromady mocí KSČ: „Donucovací systém pomáhal občas plnit plán ekonomice, ta pak zase působila jako prodloužená ruka koercivního systému, vzdělávací systém zajišťoval i sklizeň brambor a držel děti jako rukojmí k vydírání rodičů...“

Obyčejný člověk nemá nárok

Ivo Možný – na humanitního intelektuála v dobové atmosféře odvážně – obhajuje roli kvalifikovanějších „držitelů rudé knížky“ a předpovídá, že tito lidé půjdou nahoru. A to, proč už ani komunistům – včetně těch chytřejších z nejvyšší nomenklatury a zejména jejich synů – systém nevyhovoval, vysvětluje jasně. Chtěli se zbavit závislosti na sociálním kapitálu, na stupidních rituálech, kterými se udržuje, a proměnit ho v kapitál ekonomický. Úspěšný vekslák může oslnit dámu, o niž se uchází, svým bílým mercedesem, vysvětluje. Jeho sok – syn krajského tajemníka – nemůže. Oficiálně nemá západní valuty, za které by si ho mohl koupit. A kdyby měl, stejně nemůže – fotr by z toho měl průšvih a celé jeho společenské postavení by se zhroutilo. „V konkrétních situacích ozřejmovala si tak nejmladší generace, že významné sociální postavení je báječná věc, ale mělo by být opřeno o solidnější bázi, než je propletenec starých závazků, opětovaných úsluh a vzájemného držení se v hrsti. O legitimní konto v solidní bance, například.“

Chtěli zkrátka přejít na nové, modernější, efektivnější formy dominance. Že nějaká forma dominance bude a snění o společnosti bez dominance je jen sněním, to Možný věděl. Stejně jako to, že ten sociální kapitál, který si staří komunisté nosí v hlavě, jim nevyvlastníte.

Možný rozhodně nepatřil mezi ty humanitní vědce, o nichž se říká: Nerozuměl sobě/lidem, a tak šel studovat psychologii/sociologii, aby to pochopil. Byl člověkem, jejž sledování toho, jak lidé skutečně žijí a lidská společenství skutečně fungují, bytostně bavilo (původně novinář!). A odmítal akceptovat, že čas prožívaný v nesvobodném režimu musí být promrhaný. Vedle formulování pronikavých konceptualizací jsou stejně neodolatelnou součástí Proč tak snadno... i autorovy anekdotické postřehy: „Někdy na počátku osmdesátých let svěřil mi v hlubokém soukromí a lehké opilosti jeden okresní policejní ředitel a dálkový student sociologie: ‚Chce-li dnes člověk, aby se s ním zacházelo opravdu podle zákona, musí být buď v nomenklatuře, anebo musí být známý disident. Obyčejný člověk nemá nárok, pane doktore.‘“

Možný nenapsal velkých prací tolik, zaměstnávala ho funkce děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, již dovedl na úroveň, kterou Pražáci záviděli. A nerad se k něčemu vyjadřoval jen proto, aby něco řekl. Ale o Proč tak snadno... byl stále zájem. Když je člověk otevře po letech, praští ho do hlavy pasáže, jež tehdy četl jinak, ale plnější smysl dostávají až dnes. Takto psal o zastarávající roli příbuzenských sítí: „Přidáme-li k tomu nepevnost moderní rodiny a chaos, který do silných vazeb vnášejí opakovaná manželství a obvyklá hostilita mezi původními partnery, vidíme zřetelně, že toto rozhodně není silné předivo sociální sítě. Nepotismus při nepevné rodině s jedináčkem je něco jako vor s plachtou, pokoušející se přeplout oceán, nad nímž létají trysková letadla: Thor Heyerdahl dokázal, že to také jde.“ A takto psal v roce 1990, dávno před naším světem, v němž se rodí čím dál tím méně dětí a čím dál tím méně v manželství, zato k nám do Evropy přišel milion lidí, kteří žijí ne rodinně, ale spíš kmenově.

Společenská paranoia

Mám před sebou třetí vydání, jež má tu výhodu, že obsahuje hned tři předmluvy, jež autor postupně napsal. V předmluvě k druhému vydání z roku 1999 prorocky pojednává právě otázku tehdy u nás nikoho nevzrušující migrace. Sílí kulturní relativismus a „demografické vakuum šířící se naší civilizací“, jež „vsává imigranty“: „Oba tlaky na civilizační základ západních společností stojí náhle vedle sebe: na jedné straně morální znejistění Západu, na druhé klanová etika imigrovaných etnik, těžko hledající v tomto znejistění oporu pro svou asimilaci do nových civilizačních podmínek.“

Ale ještě proročtější se ukazuje jeho důraz na důvěru. Její klíčovou a obtížnou roli zmiňuje už v původním textu a v předmluvě z roku 1999 dodává: „Dokud v české kotlině hladina důvěry radikálně nestoupne, ani kapitalismus, ani občanskou společnost tu nevybudujeme, milí občané.“ A: „Právě proto, že obyvatelstvo zemí despotického socialismu bylo po generace zbaveno možnosti kultivovat obtížnou dovednost práce s graduovaným dávkováním a obezřetným investováním důvěry na otevřeném trhu, přesahujícím okruh děděné sítě známých, dochází k tolika kolapsům, i s náležitou kocovinou.“ Právě nedůvěra nás odlišuje od západních zemí tehdy, kdy už se jim „počtem Čechů na dovolené v Itálii a ve Španělsku“ či „dostupností pomerančů i mimo předvánoční sezónu“ rovnáme. „Člověk je v pokušení říci, že úroveň obecné paranoie ještě vzrostla, ale není tomu tak: dnes ji jenom máme servírovánu jako na talíři už s ranními novinami.“

O sedmnáct let později už myslím musíme říct, že paranoia definitivně vzrostla. Nedůvěra je téměř povinná, je vstupenkou na politickou scénu i do společenských sítí. A taky ten západní referenční bod se rozplývá. Jestliže průzkumy stále potvrzují, že společenská důvěra je tam v průměru vyšší než u nás, stejně tak potvrzují, že všude klesá. Nástup antisystémových stran a kolaps respektu k establishmentům všeho druhu to dokládá v praxi.

Dalším symptomem je, že si esej kvalit Proč tak snadno... v dnešní době obtížně představuji. Ivo Možný patřil k těm pár intelektuálům, kteří se po roce 1989 vynořili z šedé zóny a ukázalo se, že se v ní neflákali – navzdory obtížnosti kontaktů se světem si pořídili solidní znalosti svého oboru, které byli schopni uplatňovat a předávat. Dnes je k nim přístup prakticky neomezený, ale nevím, do jaké míry tam ještě něco vědí. Celý korpus západního vědění jako by ztrácel ve společnosti pevnou půdu. Vědění se vyčerpává tím, jak se co jeví z perspektivy žen a minorit. Když loni jeden americký politik utrousil, že stát má monopol na násilí, což je standardní formulace Maxe Webera s kořeny, tuším, už u Thomase Hobbese, sesypali se na něj američtí novináři (vesměs absolventi elitních Ivy League univerzit), že je fašista.

To, že motivovaný člověk měl přece jen více času a klidu, se projevuje ještě v něčem. Možný a pár dalších taky psali a mluvili s větším klidem a zároveň zodpovědností. „Jednoznačně odsuzoval neochotu pustit se do těžkých úkolů,“ říká o něm jeho nástupce na fakultě Břetislav Dančák. Dnes je mnohem silnější motivace udělat rychle zářez: zvolit aktuální módní téma, na něž se posypou granty, či si zajistit ohlas tím, že zaútočím na vhodného nepřítele. Práce na těch těžkých úkolech, jež se zúročí po letech, nachází obtížněji nástupce. Zase si ovšem člověk těžko představuje, že nějaká letošní kniha bude mít za patnáct let za sebou tři vydání, a přesto bude vyprodaná.

Ivo Možný zemřel 10. září 2016.