Možná si čtenář toho jevu už všiml, příležitostí bylo docela dost: konkrétní směrnice, zákony a nařízení na pomoc přírodě, zvířatům, planetě přicházejí často opentleny fatálním zdůvodněním: nedá se nic dělat, je to věda, z vědeckých studií vyplývá, že normu je potřeba přijmout. Současně patří k obecně sdíleným předpokladům, že věda není politická, že v ní jde o popis reálného světa a vyvozování souvislostí.

Bohužel se však v posledních zhruba dvaceti letech i na Západě šíří instrumentalizace vědy k politickým účelům. Nejčastěji tento vědecko-politicko-průmyslový komplex vzniká v boji s tzv. globálním oteplováním. Kdo chce, ví to nejpozději od aféry Climategate, která vypukla před pěti lety. U zrodu aféry stál únik e-mailů, v nichž se přední činovníci klimatického establishmentu domlouvají na ostrakizaci vědců s jiným názorem, na vymazání souborů dat sloužících jako podklady ke studiím, když kolem nich začali kroužit skeptici, na způsobech, jak zamluvit měření, která se nehodí.

I nejnovější skandál (zatím jen v zárodečné podobě) odstartoval únikem interních záznamů. Doličným materiálem je tu zápis z jednání, v němž skupina čtyř vědců zaangažovaných v Mezinárodním svazu ochrany přírody (IUCN) diskutuje, jak co nejšikovněji zorganizovat kampaň za zákaz pesticidů zvaných neonicotinoidy. Tímto přípravkem zemědělci v Evropě posledních deset let hubí škůdce, kteří jim žerou řepku olejku, kukuřici a další průmyslové plodiny. Neonicotinoid vystřídal starší, drastičtější pesticidy a před oněmi deseti lety byl jeho příchod oslavován jako zásadní úleva pro přírodu. Mezitím však proti němu zelené skupiny spustily kampaň, petice a lobbování na evropské úrovni. Vede je podezření, že neonicotinoid je masový vrah včel. Evropská komise si po určité době zelené obavy osvojila a loni i přes odpor některých členských států prosadila zákaz neonicotinoidů v celé EU, prozatím na dva roky.

Co uniklý záznam ze schůzky obsahuje? Ad hoc ustavená pracovní skupina IUCN v květnu 2010 přijala strategii, která by měla vést k vytouženému zákazu: vznikne série článků a memorand – šlo tu jak o „vědecké studie“, tak o politické pamflety – tak, aby „se podařilo dosáhnout nutných změn na politické úrovni“. Nejdůležitější se členům pracovní skupiny jevila primární vědecká studie. Pro tu, stojí v zápise ze schůzky, bude třeba „pečlivě vybrat autora“; následující provolání k politikům se potom na studii budou odvolávat. Cílem bylo vyvolat dojem jakési objektivní nevyhnutelnosti, kdy se v různých vědeckých časopisech jakoby nezávisle na sobě začnou objevovat studie o škodlivosti tohoto pesticidu.

Studie vyšly a ukázalo se, že dělostřelecká příprava byla namístě. O škodlivost neonicotinoidů se mezi Evropskou komisí a některými vládami členských států rozhořel spor. Studie IUCN stály na laboratorních experimentech, vlády naopak argumentovaly empiricky, že se v jejich zemích žádný znatelný úbytek včelstva prostě nekoná. Ale bez ohledu na to, zda neonicotinoid včely zabíjel, nebo ne, stojí za pozornost zvolený postup: nejdřív se vědecké grémium usnese na výsledku, pak se hledají cesty a autoři, kteří k příslušným výsledkům dospějí. Karl Popper by zíral.

Stejně pozoruhodná je i finanční stránka věci. Mezinárodní svaz ochrany přírody, k němuž se Evropská komise ve svém sporu s vládami utekla, dostává peníze také, ehm, od Evropské unie. Z posledního unijního rozpočtu (2007–2013) svaz inkasoval 25 milionů eur, z toho 500 tisíc eur přímo na práci zmíněné pracovní skupiny. Světe div se, skupina začala pracovat ve chvíli, kdy pro ni Evropská komise uvolnila sumu. Je to taková věda na klíč, lakování politických rozhodnutí na objektivno, asi jako když ministr české vlády potřeboval ve státním podniku upíchnout svého člověka a najal si personální agenturu, která poté v konkurzu vybrala jeho člověka.

Být zemědělskou nebo průmyslovou chemikálií, třesu se, abych zeleným aktivistům zapadl do jejich schémat. Pěnový polystyrén je dobrý, navzdory obavám některých odborníků, že může být zdraví nebezpečný, protože se používá při izolacích domů a úspory energií zbrzdí globální oteplování. DDT bylo špatné, protože se mu dostalo privilegovaného místa v knize Tiché jaro od Rachel Carsonové (1962), slavné a dodnes vlivné litanii proti pesticidům. Rtuť je životu nebezpečná do té míry, že se kvůli ní v EU musely zakazovat klasické teploměry, ale nevadí v úsporných žárovkách, které Unie naopak přikazovala. Taky vám to hlava nebere? Asi prokazujete nedostatečnou úctu k vědě.