Aranžmá mezi Řeckem a zbytkem eurozóny, které bylo nalezeno na summitu 13. července, vyvolalo různě po světě už dlouho nevídanou kritiku Německa. Známý keynesiánský ekonom Paul Krugman ve svém sloupku v New York Times vyrukoval s tezí, že na summitu nevládl ekonomický rozum, ale touha unijního establishmentu pomstít se řecké vládě za to, že si několik měsíců troufala vzdorovat receptům sestávajícím z rozpočtových škrtů a zvýšení daní.

„Kdo ještě věří na dobré úmysly Německa?“ ptal se známý nobelista. Bývalý šéf Evropské komise Romano Prodi zase vyhlásil, že Evropa se k Řekům zachovala „farizejsky“ a selhala tam, kde bylo třeba předvést solidaritu. Známá tvář německých Zelených Antje Vollmerová dokonce vyjednávání, při němž byl řecký premiér Tsipras přitlačen ke zdi pod pohrůžkou, že Evropská centrální banka zastaví nouzové financování řeckého bankovnictví, přirovnala k vpádu Sovětů do Prahy v srpnu 1968.

Ale – a to je skutečně zvláštní – od dohody už dávají ruce pryč i někteří z klíčových hráčů. Když premiér Alexis Tsipras předkládal reformy v parlamentu k urychlenému schvalování, doprovodil to poznámkou, že on sám v úspěch celého plánu taky nevěří. Když se mělo hlasovat v německém Bundestagu, sám spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble utrousil, že by stejně dobrovolný odchod Řecka z měnové unie „byl možná lepší cesta“ než dohodnuté reformy.

Schäuble je služebně nejstarší poslanec a ministr v německé politice a obecně se o něm dá říct, že nemluví do větru. Na rozdíl od řekněme šéfa sociálních demokratů, ministra hospodářství Sigmara Gabriela se mezi voliči těší velké vážnost, která výrazně přesahuje množinu voličů jeho Křesťanskodemokratické unie (CDU). Ani Schäuble ale nestačil na společnou vůli prezidenta Francie, premiéra Itálie a nakonec i kancléřky Merkelové dát Řekům ještě jednou, a teď už ale opravdu poslední, šanci. Výsledkem je pat, dohoda, z níž ani profesionální optimisté nevyčtou, jak se v jejím rámci může Řecko zvednout.

O nic méně evropská než On

Francouzský prezident Francois Hollande a italský premiér Matteo Renzi mají strach, že by jejich země po vypadnutí Řecka časem mohly přijít na řadu a stát se obětí finančních spekulantů, kteří půjdou vždycky po tom, kdo se ve stádu nejvíc loudá. Německá kancléřka představuje větší záhadu. Jak píše týdeník Spiegel v rekonstrukci dění před summitem a na summitu, Angela Merkelová v Berlíně na schůzce špiček koalice před summitem neprotestovala, když Schäuble nadhodil možnost vypudit Řecko na několik roků (ve skutečnosti ale napořád) z eurozóny. Zmínka o možnosti grexitu se na Schäubleho nátlak ještě dostala do materiálu, který šéfové vlád dostali v neděli 12. července od svých ministrů financí. Merkelová ale spojenému nátlaku Francie, Itálie a spol. nakonec ustoupila.

Proč nepodržela svého respektovaného ministra? Protože má strach vejít do historie jako někdo, pod jehož dozorem se udál první větší krok vzad v evropské integraci. V Německu mezi analytiky, experty na politiku a tvůrci veřejného mínění pořád jako nezpochybňovaný kánon vládne představa, že kdyby se v Evropě daly do pohybu síly dezintegrace, „kdo ví, čí šeredný obličej by se za zpřetrhaným evropským předivem ukázal“ (Klaus-Dieter Frankenberger, komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung).

U Merkelové k tomu přistupuje i osobní problém. Svou povahou je to rezervovaná dáma a neustálým srovnáváním s vášnivým „Evropanem“ Helmutem Kohlem už před lety vzniklo podezření, že Merkelová, snad proto, že vyrůstala ve východním Německu a nemohla jezdit na tábory s francouzskými mládežníky, pro evropský projekt nehoří. Časem si vypěstovala zvyk toto podezření, považované v německém establishmentu dodnes za charakterovou vadu, latentně vyvracet. U Schäubleho naopak o jeho oddanosti evropskému ideálu nikdy nikdo nepochyboval. Možná i proto získal v posledním dějství řecké krize větší svobodu v jednání.
Nesmíme však zapomínat, že oba dva, Merkelová i Schäuble, v posledních týdnech jednali ve jménu vyššího evropského ideálu. Zatímco ona se bála, aby vytažením jedné karty nespadl celý domeček, on se nechal vést úvahou, že pouze s pevnou disciplínou lze zabránit tomu, aby se propříště společná pravidla v eurozóně porušovala. Z pohledu eurofederalisty, jak se Schäuble sám definuje, to dává smysl. Každý, kdo sleduje německou veřejnou diskusi, ví, že tzv. transferová unie mezi členskými státy, k níž v posledních pěti letech stejně dochází, byť zatím na zapřenou, má v očích Němců největší potenciál poškodit celý evropský projekt.

Spolková republika je bez debat klíčový hráč v EU, a pro eurozónu to platí ještě víc. Německé elity ale na starém kontinentu projevují sklony k autismu; už se prostě svého času upsaly myšlenkovému konstruktu EU, která navždy pohřbí démony minulosti (čti: Hitlera), a protože mají oči jen pro abstraktní Evropu, nevidí, co se reálné Evropě děje. A i když vidí – protože společenskou tragédii Řecka nebo Španělska nelze ignorovat donekonečna –, jako odpověď je napadne pouze: Víc Evropy.