Jihomoravský hejtman Michal Hašek je osoba, jež svým významem daleko přesahuje hranice kraje. Není třeba mu to připomínat, evidentně si toho je dobře vědom. Je to stále ještě mladý muž – čtyřicátník –, jeho politické zkušenosti jsou ale bohaté, košaté a tak dále a tak podobně. Do sněmovny ve funkci poslance poprvé vstoupil v šestadvaceti letech. Jistě, politické kariéry byly v porevolučním Česku často dost rychlé, zvlášť v řadách stran, jež trpěly personální nouzí. Ale stejně. O lidech, z nichž se v šestadvaceti stali poslanci, se dá se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že se v těch šestadvaceti poslanci skutečně stát chtěli, mandát poslance byl v tom věku jejich ambicí, snad snem. Zvláštní lidé. Na druhou stranu – ještě že je máme. Takto mladý člověk do politiky přichází jako nepopsaný list, tabula rasa, politický provoz ho může snadno semlít, pokud sám nenajde to vhodné slovo, jež bude mít na čele napsané. Michalu Haškovi se to povedlo moc pěkně, dalo by se říct. To jeho slovo, šém je jednoduché a srozumitelné, přitom oplývá mnohostí významů. Zní: Hašek.

Ve smyslu, který se nabízí jako první, je znakem toho, že současný jihomoravský hejtman si pro sebe často uměl a umí věci „ošéfovat“. Často si klade palčivou otázku: Je to dobré pro Haška? A většinou na ni dokáže správně odpovědět. Byl to vždy muž těch v danou chvíli správných názorů, případně představitel mírného pokroku v mezích zákona. Politika není ale jenom ta viditelná práce, vyžaduje taky nějaké zákulisní schopnosti (tím se nemusí nutně myslet něco nekalého), ty zjevně Michalu Haškovi nechyběly a nechybí. I jemu se ale může chybička vloudit, tou asi nejvýraznější byla účast na takzvaném lánském puči, pokusu odstranit Bohuslava Sobotku z funkce předsedy sociální demokracie. Michal Hašek tehdy špatně odhadl situaci. Nejenže neuspěl, ještě se při tom zesměšnil, což tohoto muže, dobře si vědomého vlastní důležitosti, jistě bolelo. Skončil ve sněmovně, naplno se věnuje Jihomoravskému kraji, který je mu za to jistě velmi vděčný.

Tím se dostáváme k té druhé vrstvě „haškovství“ Michala Haška. Na zdejší scéně je praporečníkem haškovské politiky, myšleno takové, která by rozvíjela odkaz hejtmanova jmenovce, klasika české literatury Jaroslava Haška. V současných podmínkách Michal Hašek křísí svět Jaroslavovy tvorby i jeho publicistické praxe. Co jiného než skvělý haškovský revival je současná hejtmanova kauza s fiktivní mluvčí Lucií Proutníkovou (už jen to příjmení pro ni vybrali s nezpochybnitelným citem)? Nádherná a přitom jemná „haškovina“ bylo hejtmanovo sebevědomé zdůrazňování, že ji nezná (jak by ji taky mohl znát, když byla fiktivní). Vůbec celý ten plán vytvořit smyšlenou postavu dámy, která bude novinářům rozesílat obsažné maily, zatímco jejich autorkou bude jiná dáma, velmi skutečná, jež ale na rozdíl od fiktivní kolegyně nesmí být jmenována, je velmi pozoruhodný. Haškovsky tradiční, při jeho přípravě aktéři jistě taktak potlačovali řehot – to teda bude bžunda. A zároveň je ten plán velmi moderní, možná by se dal zařadit do sféry konceptuálního umění, nějaký příslušné hantýrky znalý kurátor (či internetový generátor náhodných slovních spojení) by Lucii Proutníkovou asi dokázal popsat jako příklad zdařilé instalace nebo intervence do veřejného prostoru, jejímž prostřednictvím chtěli autoři poukázat na odosobněnost výkonu veřejné správy, případně prozkoumat měnící se identitu (identity) na rozhraní skutečného a virtuálního světa či tak něco. Je jenom škoda, že jihomoravský hejtman – relativnímu mládí navzdory – je trochu přes věkový limit, a nemůže se tudíž ucházet o Cenu Jindřicha Chalupeckého za letošní rok. Šance by tu byla, možná dokonce hraničící s jistotou.

Kromě takových haškovských jednorázových akcí, jako byla tato nebo okázalé bratříčkování se s ruskými motorkáři, má Michal Hašek ještě dlouhodobější umělecký projekt – proměny sebe sama v haškovskou postavu. Pracuje na něm postupně, krůček po krůčku. A nejde jenom o nejviditelnější a zároveň nejpovrchnější aspekt toho díla – čím dál zjevnější podobnost politikovy tváře ikonickému vyobrazení nejznámější Haškovy postavy malířem Josefem Ladou. Tady je možné vidět analogii k postupnému připodobňování obličeje zesnuvšího Michaela Jacksona tváři disco divy Diany Rossové. Nač ale americká hvězda potřebovala týmy plastických chirurgů a množství léčiv, vystačí si Michal Hašek s prostředky daleko skromnějšími. To zhaškovštění Michala Haška jde ovšem daleko hlouběji. Vytváří komplexní figuru zjevně inspirovanou světem povídek Jaroslava Haška, jeho karikatur českého veřejného života, se všemi těmi veledůležitými pány a vašnostmi, kteří balancují na hraně reality a absurdity a svou nafuněnou vážností podtrhují legračnost toho všeho, lokální satrapové, ředitelé zeměkoule. Michalu Haškovi se navíc podařilo najít i spolupracující publikum. Různé fáze jeho konceptuálního díla jsou zaznamenávány na stránkách, jež hejtmanovu činnost systematicky sledují – třeba facebookové Michal Hašek looking at Thing či JUDr. Haszek MiLhal anebo internetová, už neaktualizovaná JUDr. Haszek Mihály pozoruje různé věci.

Samozřejmě to může budit i vážné obavy. Nezačnou si Michal Hašek – umělec a Michal Hašek – politik navzájem překážet? Nedějí se nesporné úspěchy jihomoravského hejtmana na konceptuálním poli na úkor jeho politické budoucnosti? Neobětuje se udržování dědictví po tom starším Haškovi až příliš? Nebál bych se toho. Zesměšnění jistě pro politika může znamenat vážný problém, vážnější než korupční aféra, která je často nějak zamotaná, padají v ní protichůdná sdělení. Legrace je oproti tomu široce srozumitelná a v paměti voličstva utkví. Je asi snadnější volit protřelého šíbra, který možná nahrabe i pro nás, když dokázal zaopatřit i sebe, než člověka, který ze sebe na veřejnosti udělal troubu. Ale hejtmanovy zákulisní schopnosti rozruchem posledních dnů zůstaly nedotčeny. Pokud v jeho straně jednou převládne ten jeho proud, což se může snadno stát, jestliže dopadnou volby tak, jak naznačují průzkumy, může být Hašek klidný. Vlastně může být klidný už teď. Kdyby to náhodou v politice nevyšlo, čeká ho lokální Parnas.