Proč mají srovnatelně inteligentní kluci výrazně horší známky než holky? Proč je na univerzitách převaha žen? A proč s výjimkou elity vydělávají v ostatních společenských vrstvách ženy víc než muži?

Nad tématem, proč jsou srovnatelně inteligentní dívky ve škole mnohem úspěšnější než chlapci, se v Salonu Týdeníku Echo sešli analytička Simona Weidnerová z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, která se dlouhodobě zabývá vztahem mezi vzděláním a pracovním úspěchem, Ondřej Šteffl, majitel agentury Scio, která dělá testy na srovnávání studijních předpokladů, a psycholožky Dobromila Trpišovská a Marie Vacínová.

Čím to je, že stejná inteligence vede k tak rozdílným výsledkům?

Weidnerová: My jsme dělali dvě studie na reprezentativních datech. Jednu v devátých třídách, druhou v maturitních ročnících. V obou nám vyšlo, že dívky a chlapci se stejnými intelektuálními schopnostmi jsou hodnoceni rozdílně. Srovnávali jsme to s objektivními testy znalostí jako mezinárodně uznávaná PISA od OECD. Děti, které dosahují v těchto testech stejných výsledků, by měly dosahovat ve škole podobných známek. Ale děvčatům vychází diametrálně lepší známky než chlapcům. To ukazuje, že je nějaká chyba v systému. Vyšlo nám například, že při stejných čtenářských dovednostech dívky dostávají jedničku z češtiny třikrát častěji než chlapci. U matematiky je to podobné. To je u dětí se stejnými intelektuálními schopnostmi zarážející.

Proč?

Weidnerová: Dívali jsme se na to z různých úhlů pohledu. Jedním z hlavních důvodů je, že chlapci mají odmalička slabší verbální schopnosti než dívky. Britský neuropsycholog Simon Baron-Cohen prokázal, že kluci mají sklon spíše k systematizujímu myšlení, kdežto u dívek převažuje empatické myšlení. Přitom v posledních dvaceti letech se zásadně proměnil trh práce. Čím dál více profesí vyžaduje verbální a komunikační dovednosti. To se výrazně projevuje i ve školách, kde roste důraz právě na tyto dovednosti. Začíná to už od základní školy. To je ovšem ideální výuka pro dívky, nikoliv pro chlapce. Pro ně je přirozenější, když si můžou věci vyzkoušet, manipulovat s nimi, zjistit, jak to funguje. Největší zlom nastává v pubertě, kdy se u chlapců více vyvíjejí matematické a prostorové dovednosti. My máme bohužel vzdělání nastavené tak, že všichni jedou podle jednoho metru. Učitelé se většinou nesnaží vyvolávat v dětech tvořivost a diskusi. Tato frontální výuka nevyhovuje chlapcům, aby byli ti hodní, tiší, kdo sedí, poslouchají, neruší. Ideálním žákem v našem vzdělávacím systému je holčička, která je potichu, a když chce něco říct, tak se hlásí. Tím, že má verbální dovednosti, je schopná všechno nějak interpretovat a vysvětlit.

Šteffl: Analýzy toho, že kluci jsou známkováni hůř, a holky líp, visí na našich stránkách už řadu let. Testujeme je přímo z toho, co se učí ve škole. Rozdíl mezi kluky a holkami je asi 1,2 stupně.

Proč se tady o tom vůbec nevede debata?

Šteffl: Třeba proto, že to není důležité. My snadno vedeme tu hranici kluci versus holky, protože je to takové přirozené rozdělení. Existují ale také jiná rozdělení, která jsou samozřejmě méně přehledná. Já mám rád rozdělení MBTI (Myers-Briggs Type Indicator je osobnostní test navržený pro měření osobnostních typů. Katharine Cook Briggs a její dcera Isabel Briggs Myers vytvořily test během druhé světové války po studiu práce C. G. Junga a jeho knihy Psychologické typy, z níž je test odvozen – pozn. red.). Když to hodně zjednoduším, tak dělí děti do čtyř nátur: hráči, strážci, racionalisté a idealisté. Strážci chtějí pořádek. Musejí mít všechno srovnané. Musí se jít pěkně postupně odněkud někam. Na všechno musí být plán. Přesně to se děje ve školách. Celkově je ve společnosti asi 38 % strážců, 38 % hráčů, 12 % racionalistů a 12 % idealistů. Nikdo samozřejmě není úplně čistý typ, něco je ale pro jeho osobnost nejvíce charakteristické. Jenže 85 % učitelů jsou strážci. A to je ten problém. Většina učitelů chce mít pořádek. Drží se osnov. Nemají rádi změny. Problém s tím mají všichni. I holčičky, které jsou hráči nebo racionálové. Neznám žádnou studii na to rozdělení. Kdyby se udělala, nejspíš by se zjistilo, že rozdíly ve známkování ve školách jsou ještě větší. Dělit na ženy a muže je jen mnohem jednodušší, proto se to zkoumá. Samozřejmě že holky se mnohem snáze přizpůsobují.

V čem?

Šteffl: Zjednodušeně: kluk, který je povahou strážce, nemá se školou problém. Ten, který je hráč, má se školou velký problém. Holka, která je hráč, se snáz přizpůsobí. Ta příčina může být jinde než v genderu. Jenže my ji hledáme právě v tom genderu, protože je složitější ji hledat jinde.

Tím, ale jen potvrzujete, že ve školách se promrhává intelektuální potenciál dětí.

Šteffl: Výzkum PIAAC (program pro mezinárodní srovnání schopností dospělých – pozn. red.) ukazuje, že v dospělosti se ten rozdíl u verbálních schopností mezi muži a ženami srovná. Nevíme proč. Ale u dospělých ve verbálních schopnostech žádné genderové rozdíly nejsou.

Trpišovská: Rozdíly se srovnávají, protože u chlapců vyzrává nervový systém později. Po dovršení dospělosti.

Vacínová: Často až po dvacátém roce života.

Šteffl: Kluci dostávají horší známky. Když budete zkoušet čtenářskou gramotnost, jako se to dělá v PISA, tak kluci mají horší jazykové schopnosti. Nejenže jsou hůř v češtině známkováni, oni jsou objektivně slabší. Bez ohledu na to všechno ale ve třiceti letech už žádné takové rozdíly nenajdete. V matematice bývají kluci v PISA lepší, ve škole mají přesto horší známky. Podle mě ale význam známek hodně klesá. Nevěřím, že má nějaké významné společenské dopady, když mají kluci horší známky. Dneska se lidi učí všude jinde než ve škole.

Weidnerová: Velmi to však ovlivňuje jejich pracovní kariéru. Mají horší výsledky u maturit, hůř se dostávají na vysoké školy.

Šteff: A co? Na konci ti kluci vydělávají víc.

To není úplně pravda. V nejvyšších pěti procentech dominují muži. Ale v ostatních společenských vrstvách jsou úspěšnější dívky a víc vydělávají. Mezi lidmi s nejnižšími platy a postavením je víc mužů.

Šteffl: A má to být srovnané? To se pak bavíme o tom, že ženský půjdou lovit. Přirozený stav věcí nemá cenu ovlivňovat.

Samozřejmě. Tady se nebavíme o žádné rovnosti, ale o zjevném plýtvání intelektuálním kapitálem, který je v každé společnosti vzácný.

Vacínová: To ale platí nejen pro chlapce, ale i pro dívky. Mám zkušenost, že i nadprůměrně inteligentní dívky nebývají ve škole hodnoceny na úrovni svého potenciálu, ale podle toho, jak splňují kritéria pro hodnocení.

Šteffl: Ve školách skutečně strašně plýtváme intelektuálním potenciálem dětí. Ale klíčovým problémem není, že kluci mají horší známky než holky.

Weidnerová: Tak proč kluci aspirují méně často než dívky na vysokoškolské vzdělání? Proč studuje na univerzitách 60 procent žen a jen 40 procent mužů? Není někde problém? Ještě před dvaceti lety to bylo úplně obráceně.

Šteffl: Já vím. Najdete ale řadu dalších vysvětlení. Například jen první nápad: před lety měly holky dřív děti, tak nemohly být na vysokých školách. Dnes je mají později, tak studují. Našla by se jistě i řada dalších možných zdůvodnění.

Vraťme se k tomu, jak to ovlivňuje životní šance. Všude s výjimkou úzké elity jsou ženy úspěšnější a vydělávají víc.

Weidnerová: Mluvíme o top managementu, středním managementu a nižších pozicích. To je úplně jednoduché. Dvacet procent žen je orientovaných čistě na kariéru, ty míří do vrcholového managementu. Dalších dvacet procent se chce věnovat výhradně rodině. Šedesát procent chce obojí. V nejvyšším managementu skloubit rodinu a práci moc nedokážete. Proto i ty nejchytřejší a nejschopnější ženy míří do středních pozic, kde se nečeká, že budou pracovat šestnáct hodin denně a budou pořád na služební cestě. Šedesát procent žen si vybírá střední pozice, na ty vyšší právě kvůli souladu s rodinou neaspirují. Je to jejich přirozená volba.

Když vám ve škole špatnými známkami dávají najevo, že jste neschopný, přirozeně to snižuje vaši motivaci a ambice a ovlivňuje váš život. Když vám někdo říká, že jste blbý, tak se časem tak začnete cítit.

Šteffl: Jistě, je tady skupina dětí, na které se to projeví. V pedagogicko-psychologických poradnách se tomu říká naučená bezmocnost. Chodí tam děti, které jsou naučené, že nemůžou nic zvládnout.

Vacínová: U chlapců s věkem křivka IQ stoupá. Oni i intelektuálně vyzrávají daleko později. V pozdějším věku jsou jejich výsledky výrazně lepší.

Šteffl: Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczynska zjistila, že když jdou děti do první třídy, rozdíl v jejich předpokladech učit se matematiku jsou až čtyři roky. A my na všechny ty děti pustíme naši jednotnou školu, kdy se po všech žádá všechno stejně ve stejnou chvíli.

Jak kluky ve škole ovlivňuje, že jsou považováni za ty horší a méně úspěšné?

Trpišovská: Oni si to vyhodnotí. Samozřejmě to ovlivňuje jejich sebepojetí a sebeuvědomění osobnosti. Ten vliv je velmi individuální. Je zásadní, jaký vliv na ně má rodina. V jakém prostředí vyrůstají.

Vacínová: Velmi záleží, jaký význam rodiče připisují známkám ve škole.

Také to ovlivňuje vztahy mezi dětmi. Když vám někdo dává najevo, že jste horší než jiní, ovlivňuje to vaše postavení v kolektivu. Děti jsou soutěživé a dost nemilosrdné.

Šteffl: To se pletete. Přirozenou soutěživost v sobě mají jen ti hráči. Jen 38 % dětí. Ti strážci s nikým nesoutěží, paní učitelka něco řekne a oni to vykonají. A jsou spokojení, když to mají dobře. Racionálové tomu potřebují rozumět. Ti se pořád ptají proč. Idealisté jsou zaměření na osobní kontakt. Ve škole hlavně potřebují mít odezvu od paní učitelky. Víc než pochvalu potřebují, aby na ně byla hodná.

Z toho vychází, že 62 procent dětí je ve škole frustrovaných.

Šteffl: Ano.

Weidnerová: Přesně to na základě rozsáhlého šetření popsal psycholog Philip Zimbardo. Ukazuje, že kluci frustrovaní školou utíkají k počítačovým hrám, kde si tu frustraci vybíjejí.

Trpišovská: Jsou dva základní způsoby reakce na frustraci. Prvním je agrese. Druhým je právě únik. Můžou si samozřejmě najít kompenzaci neúspěchu ve škole. Dokážou vyniknout ve sportu, v umění nebo něčem jiném. Jsou také děti, kterým to vůbec nevadí. Smíří se s tím, že škola je taková. Čtou si pod lavicí romány a je jim jedno, co se ve třídě děje. Většina rodičů je ochotna akceptovat, že dítě má horší známky. Dělá se z toho zbytečně velký problém. Ty rozdíly v horším hodnocení chlapců než dívek vycházejí i z přirozených chyb, které všichni děláme. Jednou z nich je, že lépe hodnotíme ty, kdo jsou nám podobní. Paní učitelka samozřejmě lépe hodnotí dívky, které jsou jí svým chováním a prací podobné.

Šteffl: Podle srovnání PISA se celkově českým dětem líbí ve škole téměř nejméně ze všech. Fakt tu školu nemají rády. To je samo o sobě na pováženou. Realizaci hledají mimo školu. To ale strašně závisí na rodině. Děti ze slabšího sociokulturního prostředí si tu realizaci začnou hledat v nejhorším případě až v drogách. V lepším případě v hraní na automatech. Máte celou škálu patologických realizací. Dělají to, že jsme je vyhnali ze školy a zahnali je zpátky do té rodiny.

Vacínová: Musíme si položit otázku, proč se dětem ve škole nelíbí. Zda jde o demotivaci a nezájem ze strany dítěte, nebo naopak pedagog není schopen povzbudit dítě pochvalou a vzbuzením zájmu o daný předmět. Škola ale nemůže být nenáročným místem, kde se bude dítěti jen líbit a kde ho všechno bude těšit. Je potřeba, aby se děti odmalička učily překonávat překážky a řešit i nepříjemné situace. Jako příklad můžeme uvést tak diskutovanou maturitu z matematiky. Matematika je tvořivým předmětem a rozvíjí intelekt žáků a studentů.

Pan Šteffle, vy jste expert na testování. Řešily by to zkreslené hodnocení testy, kde učitel prostě nezná jméno a srovnávají se jen schopnosti?

Šteffl: Školství má celou řadu problémů a vy z něj vypichujete jen rozdílné hodnocení stejně inteligentních holek a kluků. Potíže ale musíte řešit komplexně a odpoutat se od glajchšaltující školy, která neumí rozvíjet přirozené schopnosti různých typů dětí. Nejhorší dopady to má jednoznačně na sociálně a kulturně slabší část společnosti.

Weidnerová: Když se ale přinejmenším neotevře diskuse o tom, že kluci jsou hodnoceni hůř než holky, a nejdou tak často na gymnázia, nebo dokonce ani na střední školy s maturitou, neobjevíme, kde ta chyba začíná a jaké má společenské důsledky.

Vysokoškolské vzdělání se stalo masovým a kvalita hodně upadla. Stejně ale pořád berou lidé s diplomem, ať už je z jakkoliv špatné školy, víc než ti bez něj. Chlapci mají tak kvůli špatným známkám větší předpoklad, že budou vydělávat méně než holky.

Trpišovská: Vy říkáte, že se kluci kvůli horším známkám dostávají na horší střední školy jako třeba průmyslovky. Proč by ale měly být horší než gymnázia?

Weidnerová: Protože žáky připravují na to, že po maturitě půjdou do práce, nikoliv na další studia. Z průmyslovky máte menší šanci dostat se na dobrou vysokou školu a její studium dokončit.

Trpišovská: Dnes už je školství tak prostupné, že na UK studují absolventi učebních oborů s maturitou. Nemůžeme přece chtít, aby všichni po základní škole šli na gymnázium.

Není hlavním znakem dobrých škol, že dokážou maximálně využít a rozvinout intelektuální potenciál dětí?

Šteffl: Cíle vzdělávání můžou být různé. Jsou dvě krajnosti. Vy nepochybně budete na té krajnosti, které já říkám konzervativní. Podle vás je potřeba všechno umět, pak se dostat na ten Harvard a vydělávat hodně peněz. Pak je druhé krajní pojetí, že se má rozvíjet osobnost a směřovat ke spokojenému životu. Spokojený život ale nemusí být úspěch a peníze. To jsou dvě úplně odlišná pojetí vzdělávání. Vy, jak vás čtu, jste o tom druhém vůbec nikdy nepřemýšlela. Jste přesvědčená, že maturita z matematiky je nutná věc a všem to pomůže. To je špatně. Já maturitu z matematiky nechci. A lidi, kteří cpou mému dítěti povinnou maturitu z matematiky? To jsme v nějakém divném světě. Vy chcete, aby moje děti maturovaly z matematiky? Co si to dovolujete?

To můžete dotáhnout ještě dál. Proč mít povinnou školní docházku? Co si to dovoluji, že bych to po vás chtěla, ne?

Šteffl: Je to odlišné pojetí vzdělávání. Musíme se smířit s tím, že ve společnosti budou různé školy, ať si každý vybere. Demokracie se odvíjí od Voltairova: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Myslím, že musíme posunout k něčemu jako: Nelíbí se mi vaše pojetí školy, ale budu do smrti bránit, abyste do takové školy mohla posílat své děti – ale ne moje.