Matador Miroslav Kalousek v poslední době na svůj standard docela defétisticky v kuloárech popisuje stav české politiky slovy: Já umím hrát, ale sebrali mi hřiště. Bez přehánění jsme se po pětadvaceti letech svobody dostali na rozcestí mezi standardní západní liberální demokracií se všemi jejími chybami a potížemi a východní oligarchií. Základním principem prvně jmenované je důsledná dělba moci, systém pojistek, brzd a rovnováh. Vychází z letitého poznání, že moc je zneužitelná, a proto by jí nikdo neměl mít tolik, aby dokázal dominovat. Východní oligarchie je v přesném protikladu postavena na koncentraci všech typů moci v několika málo rukách a vypnutí kontrolních pojistek. To, že západní demokracie přináší nesrovnatelně vyšší civilizační vyspělost a životní úroveň, je historií prověřené. Přesto na to značná část společnosti zapomíná a ve vlně znechucení z chyb posledních politických garnitur volí posun k východní oligarchii. Je to podobné jako v roce 1946, kdy ve svobodných volbách zvítězili komunisté. Oligarchii také volí svobodně.

Prezident je pěšák

Příští zhruba rok a půl rozhodne, kterým směrem od této nové dělicí linie se vydáme. Ten souboj bude spíš tichý a bude se odehrávat pod povrchem. Na něm se budou objevovat jen symptomy. Neuvidíme žádné velké mocenské souboje. Veřejný prostor budou okupovat diplomatické, morální a estetické excesy prezidenta republiky, který je v této hře o charakter země nikoliv hlavním protagonistou, nýbrž pěšákem. Z jeho chování je však zřejmé, že si hledá roli uvnitř oligarchického proudu, k němuž se snaží přivinout. Miloši Zemanovi východní styl pevné ruky osobnostně sedí. A jako někdejší prognostik si nejspíš i čistě utilitárně vsadil na jeho vítězství.

Hlavní pozice ve zlomové době připadla sociální demokracii. Bohuslav Sobotka tuší, co ho čeká. A ví, že jede na tygrovi. Když neuspěje, spadne jeho strana na úroveň, kde jsou dnes ODS a TOP 09. Země se navíc vydá oligarchickým směrem, v němž pro tradiční sociální demokracii nezbývá místo. ČSSD bude nucena hrát roli vlády i opozice a fakticky fungovat ve dvou protichůdných koalicích. V jedné oficiální vládní a ve druhé stínové demokratické. V každé z nich se budou prosazovat jiné zájmy a jiná témata. Ta druhá navíc bude ve veřejném prostoru jen málo nápadná, protože otevřené vystupování je proti zájmům jejích aktérů.

Příští rok zásadně rozhodne o budoucnosti Andreje Babiše a o tom, jestli země bude směřovat k oligarchickému babišismu, nebo naopak protestní pel vyprchá a z křižovatky budeme pokračovat dál západním směrem. Andrej Babiš otevřeně říká, že by chtěl být jedině premiérem jednobarevné vlády, jakou má dnes na Slovensku Robert Fico a v Maďarsku Viktor Orbán. Ani jedna ze zmíněných zemí přitom nemá většinový volební systém anglosaského typu, z něhož tradičně vycházejí silné jednobarevné vlády. Ve středoevropských volebních systémech (než si ten maďarský Orbán upravil k obrazu svému) musíte z voleb vyjít skutečně jako hegemon, abyste takovou vládu dostali šanci postavit. U nás je na většinu v parlamentu potřeba dostat ve volbách kolem 40 procent hlasů. Tato hrana byla zatím nedosažitelná. Nejvíc se jí přiblížila ODS v roce 2006 pod vedením Mirka Topolánka, když dostala 35,38 procenta hlasů. Tenkrát ale dosáhla s 32,3 procenty rekordního výsledku i sociální demokracie pod vedením Jiřího Paroubka.

Jak udržet frustrované v provozní teplotě

Babišovi některé průzkumy před pár měsíci ukazovaly 35, ale dokonce i 37 procent hlasů. Sociální demokracie za ním silně zaostávala, když se točila plus, ale spíš minus kolem 20 procent. Na tento výsledek stačilo Andreji Babišovi jen mluvit, přesněji řečeno nadávat, jak se tady všechno pětadvacet let dělalo špatně a on to všechno změní. Jenže sám Babiš a hlavně jeho stratégové v čele s Petrem Topinkou a Alexandrem Braunem si dobře uvědomují, že nadávání už přestává stačit a bude ho potřeba buď nahradit, nebo přinejmenším doplnit něčím novým a přesvědčivým. Aliance nespokojených občanů čili ANO je ve vládě skoro rok a nemá se čím konkrétním pochlubit.

Desítky miliard navíc na vybraných daní, které Babiš sliboval získat od podvodníků, se vybírat nedaří. Inkaso nejčastěji citované daně z přidané hodnoty roste pomaleji než útraty, z nichž se tato daň platí. Kdo si pečlivě pročte schválený návrh zákona o státním rozpočtu a výhledy na další roky, které jsou jeho součástí, zjistí, že s lepším výběrem nepočítá ani Babišův úřad. Nové silnice se nestaví. Babišův ministr dopravy Antonín Prachař resort, včetně klíčového Ředitelství silnic a dálnic, spíš rozvrátil. Takže Šéf musel zasáhnout a vystřídat ho ředitelem stavební společnosti Skanska (s níž stát vede arbitráže kvůli předraženým zakázkám) Danem Ťokem. To skutečně není žádný trafikant ani vyslanec Agrofertu, který by měl ochraňovat zájmy holdingu. Pan Ťok je najatý na práci. Andrej Babiš čeká, že bude rozhodovat, stavět a stříhat pásky nových úseků dálnic, aby se dalo na billboardy napsat: Postavili jsme xy kilometrů nových dálnic.

Poslední průzkumy začaly ukazovat, že posilování Babišova protestního spolku ANO se zastavilo. V některých začal dokonce oslabovat. Jistě, nemusí to nic znamenat. Je to ale změna proti dosavadnímu neustálému nabírání stoupenců. Andrej Babiš už si vyzkoušel, že na chybách a přehmatech body neztrácí. Na rozdíl od jiných je hned přizná, řekne, že byla chyba, když jeho strana hlasovala pro předvolební sliby sociální demokracie o nižších daních, vyšších dávkách nebo důchodech. Lidi, kteří se neosvědčí, obratem vyhodí. Klidně přizná, že někdejší manažeři Agrofertu Soňa Křístková na ŘSD nebo Daniel Kurocz z Českých drah nebyli ideální volbou a je třeba je vystřídat.

Pokud se nestane nic mimořádného, Babiš ví, že i kdyby se přiblížil kýženým 40 procentům, není schopen, ani kdyby mu šel na ruku prezident Miloš Zeman, vyvolat předčasné volby. Už si všiml, že lidé nesnášejí, když se politici hádají, a za rozbroje by zaplatil. 120 hlasů potřebných podle ústavy pro rozpuštění sněmovny dohromady nedá. Žádná ze stran nebude mít na dřívějších volbách zájem. Platí to pro ODS, TOP 09 i sociální demokracii. Komunisté jsou podle preferencí více méně na svém, takže nemají důvod utrácet peníze za nové volby, které by jim vyšší zisky nepřinesly.

Blesk varuje: bacha na socany, alkoholiky

Babišovi nezbývá než čekat a udržovat své voliče docela dlouho nažhavené. K tomu potřebuje dvě věci. Za prvé ukázat, že má výsledky, ať už jsou to nové silnice, nebo pochytaní daňoví podvodníci a nové příjmy rozpočtu v desítkách miliard korun. Zároveň je potřeba ostřelovat soupeře a připomínat základní téma, jak se to tady pětadvacet let dělá špatně a jak se krade. Všimněte si, že v poslední době ustaly útoky na ODS a TOP 09. Už moc neslyšíte o Palermu a kmotrech. Nebo jen zprostředkovaně. Pozornost se teď soustředí na sociální demokraty. Především na ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka. Začalo to přes Babišův oblíbený Twitter, přes nějž své hlášky vypouští do světa. 7. listopadu svým odběratelům napsal: „Šnajdroid Němeček by měl urychleně nastoupit protialkoholickou a psychiatrickou léčbu.“

A tady začíná fungovat klasická oligarchická symbióza. Osudů ministra Němečka se ujímá deník Blesk, patřící Danielu Křetínskému, který jinak funguje jako spolehlivý Babišův propagační bulletin. Tu se dozvíme, jak ministr financí vydražil panenky UNICEF na charitu, jindy, že jeho partnerka je módní ikona. Druhý prosincový pátek otevírá Blesk titulkem „Šéf zdravotnictví pařil v baru… když nadlidi hlasovali o rozpočtu“. Dozvídáme se, že ministr zdravotnictví, který není poslanec, se neúčastnil finálního hlasování o státním rozpočtu. Ale zašel si v centru Prahy na oběd. Následuje výklad nejmenovaných zdrojů, kterak si Němeček dal kolu s něčím. V závorce je připsáno, že nejspíš s rumem. Text je opatřen fotografiemi, které se snaží budit dojem, že je ministr zdravotnictví pod parou.

Den předtím vychází v Blesku ještě pozoruhodnější text. Má titulek „Co dělá ministrův řidič, když se nikdo nedívá? Kšeftuje se salámem!“ Obsah je ještě lepší než titulek. „K čemu by měl sloužit vládní vůz s řidičem placeným z daní občanů? Aby vozil příslušného člena kabinetu. Tak tomu ale není v rezortu zdravotnictví. Tam si s ministerským superbem řidič vyřizuje soukromé kšefty. Přesvědčili se o tom fotografové Blesku, když na parkovišti u pražského supermarketu zachytili Němečkova šoféra, jak z kufru limuzíny lovil podivný kontraband – žlutý kanystr a naditý černý pytel. Náklad následně řidič předal druhému muži, který na něj na parkovišti čekal a na uvítanou mu přinesl tašku s klobáskami. Neznámý za ,zbožíčko' zaplatil – muži od Němečka tisícikorunu, vše – pytel i kanystr – si naložil, rozloučil se a odjel,“ popisuje Blesk a text doplňují přesvědčivé fotografie, jak si dva muži vyměňují na parkovišti kontraband.

Koukejte, takhle se rozkrádají peníze. Celá série se objevuje přesně poté, co premiér Bohuslav Sobotka obvinil Babiše, že zbaběle utekl z kontroverzního hlasování o platech politiků. Ministr financí se bránil, že neutekl, ale byl v bufetu, aby se na to nemusel dívat. Ve volně dostupném obsahu Blesku se může každý čtenář přesvědčit, že na kritické texty o Andreji Babišovi tady nenarazíte. Blesk si naopak zakládá na celkovém útoku na politiku jako profesi. Poslancům říká „nadlidé“ a články o nich většinou ilustruje fotkami zástupců ČSSD.

Nové mediální zákony

Právě v ovládnutí mediálního prostoru má Babiš nad svou politickou konkurencí naprostou převahu. Vlastnictví médií je nezbytnou podmínkou východní oligarchie všude od Ruska přes Ukrajinu a Bulharsko až po Řecko. Na příbězích z těchto zemí je výstižně popsáno, jak právě nerovná politická soutěž tyto státy decimuje. Část médií v čele s Mafrou, vydávající Mladou Frontu DNES a Lidové noviny a Rádiem Impuls Babiš přímo vlastní. Na bulvárním poli pečlivě chrání jeho zájmy Křetínského Blesk. Po nějakém svém vydavatelství se poohlíží Penta, aby si také podobně jako J&T s Křetínským zajistila klid na práci a obchody. Zbytek trhu je rozdroben, takže bez silných, agendu udávajících deníků, jímž bývala právě Mladá Fronta DNES, se těžko podaří udělat z nějakého tématu předmět celospolečenské debaty.

Andreje Babiše tak nikdo neobtěžuje se dvěma skutečně důležitými tématy, která by mohla vážně ohrozit jeho postavení a důvěru voličů. Prvním je cesta, jíž přišel po svém příchodu do Prahy k miliardovému majetku. U každého mocného politika se v minulosti propíralo všechno včetně bytů a chalup, o původ desítek miliard najednou nikdo neprojevuje zájem. Zato se řeší obydlí ministra Němečka a nová parcela ministra Chládka. Druhým výbušným tématem je napojení Agrofertu na veřejné peníze. Kolik nových zakázek mají Babišovy firmy ve státním Čepru, o němž ministr ze své pozice rozhoduje? Co dodává do státních hmotných rezerv? Nikdo neví, které banky dnes Babišův Agrofert financují. Tím pádem ani neví, jaké zakázky Babišovi věřitelé získali od ministerstva financí. Třeba na ukládání státních peněz nebo emise dluhopisů se nemusí vypisovat výběrová řízení. Do Babišových služeb se postupně přesouvají policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Nejdou do Agrofertu, ale na Babišem spravované úřady, jako je Státní tiskárna cenin.

Kdo by čekal, že Andrej Babiš zneužije svého konfliktu zájmů k přihrání pár zakázek svému Agrofertu, silně ho podceňuje. Britský lobbista James de Candole, který patří k bystrým a informovaným pozorovatelům hrany mezi politikou a byznysem, správně připomíná, že Babišovi nejde o peníze, nýbrž o moc. Peníze jsou jen její součástí a prostředkem k ní. Peníze měl, než šel do politiky. Neměl ale společenské uznání a ztrácel moc nad politikou, jíž byl zvyklý využívat, než mu taky překreslili hřiště.

Sociální demokraté se budou v demokratické koalici s ODS a TOP 09 snažit proti Babišově rozpínavosti drobnými systematickými kroky opevňovat. Hlavně posilovat regulační zákony a třeba roli antimonopolního úřadu. Hlasů na to mají dost. Sám Andrej Babiš upozorňuje, že se proti němu všichni spojují. Demokratické strany si to poprvé nacvičily už při obsazování Rady České televize. Prošli všichni s výjimkou favoritů ANO. Miroslav Kalousek zatnul zuby a hlasoval pro filozofa radikální levice, s nímž přišla ČSSD.

Podobný model uvidíme častěji. Ale nebude se o něm mluvit ani psát na prvních stránkách novin. Právě mediální sféra a financování politických stran se stanou hřištěm, kde se bude domácí souboj západ versus východ odehrávat. Bohuslav Sobotka to naznačoval 16. listopadu na přednášce pro studenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy a den nato v televizi při debatě s Robertem Ficem. „V posledních letech zažíváme proces, kdy zahraniční kapitál z médií odchází a vlastnictví médií se koncentruje v rukou českých podnikatelů a podnikatelských skupin. Jsem přesvědčen, že menší konflikt zájmů zajišťovalo zahraniční vlastnictví našich médií, protože zahraniční vlastníci většinou neměli zájem zasahovat do obsahu a ten obsah byl věcí rozhodnutí jednotlivých redakcí. Nejde jen o to, co novináři napíšou, ale i o to, co novináři nenapíšou,“ řekl Sobotka studentům. „V našich médiích dochází k pohybu, na který nejsme připraveni v oblasti mediální legislativy ani v oblasti zákona o střetu zájmů.“ Pak už o tom nikdy nemluvil. Je to pochopitelné. Při pokusech o regulaci mediálního vlastnictví a konfliktu zájmů bude demokratický blok pod palbou novinářů. Ti budou jistě varovat, že ohrožují svobodu slova podobně jako Viktor Orbán.

Z nebezpečné křižovatky jsou zatím otevřené obě cesty. Záleží, jaká část společnosti se přidá k oligarchům a jaká k demokratům. Ve chvíli, kdy bychom se začali posouvat východním směrem, bude návrat zpátky k západnímu liberalismu těžký. Víc než kdy předtím je potřeba sledovat a kriticky vyhodnocovat události a nepodléhat pěně dní. To podstatné se bude odehrávat pod povrchem.