Brusel, Evropský parlament. Europoslance z polské vládní strany PiS náhle vytrhne z hovoru pohled na neoholeného muže středního věku s delšími vlasy stojícího v hloučku opodál. „Vidíte támhletoho? To je Kijowski! Ten, který řídí KOD!“ ukazuje rozčileně. „Ještě před rokem byl nic, bezvýznamný člověk, a teď najednou svolává desetitisícové demonstrace proti vládě. Určitě má peníze od Sorose. Co tu dělá, kdo ho sem pozval? Před rokem byl nula, a teď jezdí do europarlamentu!“

Na tento popis asi bude reagovat člověk podle toho, jaký je jeho pohled na dění v Polsku. Pokud fandí polské vládě, zařadí si to jako doklad toho, jak Unie tendenčně působí proti vládě, bude asi rozhořčení europoslance vnímat se škodolibým zadostiučiněním, že se polské zpátečnické revoluci někdo staví na odpor. Úplně jinak ale bude reagovat ten, kdo četl málo známou knížku z roku 2014 The Revolt of the Public and the Crisis of Authority in the New Millennium (Vzpoura veřejnosti a krize autority v novém tisíciletí). Je to jedna z těch knih, které sice nenabízejí žádné řešení, v mnoha věcech se možná mýlí a další přehlížejí, přesto vás přimějí dívat se na spoustu věcí jinak. Napsal ji Američan Martin Gurri a stojí za zmínku, že profesí není ani politolog, ani novinář, nýbrž bývalý analytik CIA.

V životopise Mateusze Kijowského skutečně vidíme spíš podnikatelské a aktivistické slepé uličky. Až do roku 2015, kdy založil na Facebooku iniciativu Výbor na obranu demokracie (KOD) reagující na spor o polský ústavní soud. Na jeho akce začaly chodit tisíce lidí v řadě polských měst, ta největší měla podle odhadů příznivců statisícovou, ale i podle nejskeptičtějších odhadů desetitisícovou účast. S KOD začaly spojovat své jméno různé známé osobnosti, Kijowski se stal mediální celebritou a laureátem cen. A ideálním naplněním typu, který defiluje v Gurriho knize.

Ztráta kontroly

Arabské jaro v roce 2011 uvedlo na scénu specifický typ. „Obyčejný člověk, bezvýznamný ve vztahu k velkým událostem, jež v jeho době trápily jeho zemi a svět,“ popisuje ho Gurri. „Ani politik, ani revolucionář, ani génius, ani učenec – nebyl žádná autorita.“ Byl to „nadaný amatér, kterého nové informační technologie vynesly do nečekaných míst“. Takový byl Wael Ghonim, katalyzátor demonstrací na náměstí Tahrír v Egyptě, jež svrhly desítky let vládnoucího prezidenta Mubaraka. Ghonim nebyl tak úplně obyčejný, v 29 letech byl šéfem marketingu Googlu pro Blízký východ. Ale rozhodně nebyl a nechtěl být politik. A neměl žádnou kvalitu či schopnost, která by mu umožnila přivést na náměstí třistatisícový dav a dělat revoluci tak, jak se od roku 1789 revoluce dělají. Měl ale Facebook.

Na všudypřítomné vynášení vlivu internetu, sociálních sítí a informační revoluce není těžké se stát alergickým. Stala se z toho laciná finta umožňující řečníkovi ukázat, jak je „in“, aniž by cokoli osvětlil. Gurri kombinací teorie a fakt skeptika přesvědčí, že „informační tsunami“, jak říká, skutečně znamená novou kvalitu. V roce roce 2001 bylo, měřeno na bity, vytvořeno víc informací než za celé předchozí dějiny, o rok později dvojnásobek tohoto množství. Díky internetu a mobilním telefonům jsou informace personalizované, z každého příjemce se stává potenciální aktér. Informace tečou mnoha kanály, více, než je nutné (redundantnost, říká se tomu odborně): vypnete televizi, lidé se na to podívají na YouTube.

Co to znamená pro stávající mocenská centra? Že ztratila kontrolu nad informačními toky. Vyrostli jsme v době masové společnosti, kdy centrum mělo svůj jeden dva tři televizní kanály, noviny se svými „dveřníky“ informací, dvě tři hlavní politické strany. Dostat se k alternativnímu výkladu reality nebylo jednoduché. Dnes je ten oficiální výklad, příběh „legitimizující“ autoritu centra, jen jedním z mnoha, menšinovým. Centrum je přitom vůči většině informačního obsahu slepé, má minimum „zpětných kanálů“. „Myslí si, že se nezměnilo nic kromě toho, že cizí ideály – pornografie, sekularizace, amerikanizace – se snaží svést veřejnost,“ popisuje to Gurri. Na to narážíme zas a znova – centrum nebo ten, kdo je v obležení, si myslí, že proti němu někdo něco organizuje. Hledá důkaz o tom, že je za tím CIA, Soros, bratři Kochové, a tím se všechno vysvětluje. Nechce pochopit, že ztratilo kontrolu nad informačními toky. Takže „režim akumuluje bolestné údery. Policejní brutalita, špatné řízení ekonomiky, zahraničněpolitická selhání, zbabrané reakce na přírodní katastrofy – tyto problémy už nelze skrýt nebo odvysvětlit. Naopak se jich veřejnost chopí a postaví je do středu otevřené diskuse. Selhání vlády teď vlastně nastolují agendu… Masové vyhynutí legitimizačních příběhů nenechává žádný prostor pro chybu, žádnou rezervu dobré vůle.“ Skutečně, kdy naší politikou naposledy hýbalo něco jiného než nějaký skandál? Kdy jsme mohli posuzovat politickou nabídku jinak než podle toho, která strana má na kontě míň průšvihů?

Vypnout internet a divit se

Dne 28. ledna 2011 nechal Mubarak vypnout internet. 11. února musel rezignovat. Jenže pak přišly volby, v nichž vyhrálo Muslimské bratrstvo, reprezentující jiné lidi než Tahrír, a v roce 2013 puč generála al-Sisího, který se stal novým Mubarakem. Hnutí, které dal do pohybu Ghonim, dokázalo svrhnout diktátora, ale nedokázalo dlouhodobě ovlivnit politický vývoj země. A to se bude opakovat v mnoha variacích, jež nám Gurri staví před oči.

Španělské hnutí Indignados začalo, s konkrétním odvoláním se na Tahrír, v létě 2011. Centrum skýtalo pohled na velkolepé selhání – španělská ekonomika byla ve volném pádu, nezaměstnanost hrozivě rostla, země byla vydána na milost Bruselu a Frankfurtu a premiér Zapatero jakešovsky trval na tom, že se nic neděje a vláda má situaci pod kontrolou. Vůdci demonstrantů deklarovali inkluzivnost, byť v praxi jejich rétorika a tužby čerpaly z radikální levice. Ale hnutí nebylo ochotno nastolovat konkrétní politické cíle. Dalo to najevo rituálem, jemuž říkalo tichý výkřik, kdy lidé se zalepenými ústy a zdviženýma rukama mysleli mlčky každý na své vlastní priority. Pokud vůdci hnutí formulovali cíle, pak to bylo stylem buď nic, anebo všechno. Například „odstranění veškerých politických a ekonomických institucí, které určují lidské životy“. Dopadlo to tak, že nic. Hnutí sice mělo podle průzkumů podporu většiny veřejnosti, ale ve volbách zvítězila pravice, vládnoucí socialisté zkolabovali a systém přežil. Hnutí se záhy poté dobrovolně odmlčelo.

V Izraeli byla situace velmi odlišná, země nebyla v ekonomické krizi. Ale i tady zazněla výzva k opakování Tahríru. Když pětadvacetiletá videoeditorka Daphni Leefová zjistila, že se musí vystěhovat ze svého bytu a nemůže sehnat jiný za přijatelnou cenu na přijatelném místě, rozhodla se svolat pomocí Facebooku akci – stanové městečko na Rotschildově bulváru. Přišlo 30 000 lidí, za čtrnáct dní už desetkrát tolik. Podle průzkumů měli podporu 80 procent veřejnosti. Netanjahu se zachoval obratněji než kdokoli jiný, ustavil komisi pro řešení požadavků a skutečně bylo schváleno několik opatření vycházející jim vstříc. Příští parlamentní volby proběhly, jako by se nic nestalo – zvítězil opět Netanjahu.

V Americe mezitím kanadský antikonzumeristický časopis přišel s výzvou k demonstracím proti Wall Streetu. „Jste připraveni na Tahrír?“ zaznělo i tam. Nebylo pochyb, že selhání elit bylo monumentální – Amerika byla ve vleku finanční krize, již ti, kdo se tvářili, že rozumí všemu, nedokázali předvídat ani zabránit. Vzniklo hnutí Occupy. Gurri připomíná zajímavou epizodu – poté, co úplně počáteční demonstrace mediálně vyšuměly, si vůdci najali normální komerční marketingovou agenturu. Ale jinak se opakovalo všechno. Nadšení médií, podpora části veřejnosti, neochota formulovat realistický program a politizovat se. Jednotlivci požadavků na shromážděních formulovali bezpočet kritik stávajícího společenského uspořádání, ale vůdci nechtěli mluvit o vznášení požadavků. „Toto hnutí má moc způsobit změnu. Nemusí si o nic říkat. Occupy Wall Street neklade požadavky. Prostě budeme prosazovat vlastní moc k dosažení toho, po čem toužíme. Čím víc nás kauzu podpoří, tím větší moc budeme mít,“ pravilo se v jednom typicky blouznivém prohlášení. Ale po pár týdnech nakonec orgány mnoha amerických měst demonstrace překvapivě rychle a hladce zlikvidovaly.

Veřejnost se vrací na scénu

V Izraeli, ve Španělsku, v USA a koneckonců i v Egyptě přitom demonstrovali mladí, vzdělaní, zcestovalí, relativně dobře zabezpečení, bílí (v USA), Aškenaziové (v Izraeli). Nikdy ne proletáři, upozorňuje Gurri. Co to bylo zač? Šlo podle Gurriho o návrat veřejnosti na scénu. Veřejností myslí něco specifického, půjčuje si definic Waltera Lippmanna, že „veřejnost není pevně daný soubor jedinců. Jsou to jen lidé, kteří mají zájem o určitou záležitost.“ V dobách před vznikem masové společnosti, před nástupem taylorismu, existovala veřejnost, ale byla malá – omezená na gramotné a vzdělané lidi. Tito v pravém slova smyslu amatéři se zajímali o spoustu užitečných a vznešených kauz. V éře mas byla veřejnost spíš pohřbena, ale v éře informačního tsunami se vrátila. Veřejnost na sítích se skládá z milionů amatérů spojených do malých, flexibilních, přelévajících se komunit, kteří se o něco zajímají. Gurri je nerozlišuje na hloupé a chytré a hodné a zlé. Zajímá ho jejich schopnost jednat a jejich mentalita. Pro tu si vypůjčuje typologii dvou typů organizací od Mary Douglasové a Aarona Wildavského, Centrum a Hranice. Centrum je hierarchické, založené na procesech a akreditacích. „Je pomalé a slepé vůči novým informacím. Nebude věřit novým nebezpečím a bude často překvapováno.“ Hranice se naopak skládá ze sekt, které nemají v úmyslu vládnout. „Strategií centra je vytvořit program; strategií hranice je útočit na programy centra ve jménu přírody, Boha nebo světa.“

Gurri před nás staví realitu toho, že když se sektářská mentalita Hranice začne prosazovat, stává se z ní pořádná bestie. Provokativně připomíná, že v létě roku 2011 došlo ve Velké Británii ke čtyřdennímu masovému rabování, jež nemělo jiné strukturální rysy než Indignados nebo Occupy Wall Street. Účastníci vyhovovali definici veřejnosti jako skupiny lidí spojených zájmem o určitou věc, přičemž tou věcí bylo rozbíjení obchodů a kradení spotřebního zboží. Byli organizováni digitálně – používali Blackberry Messenger. Spontánně koordinovanou akcí vytvořili vlnu, proti níž byla policie bezmocná. Bylo jich moc, policistů málo a nedokázali včas a v reálném čase zpracovat digitální informace. Absenci ideologie a cílů a negaci typickou pro jiné demonstrace tahrírské vlny dovedli pachatelé do čisté podoby. Tou společenskou strukturou, která měla zmizet, byla policie. Nebyli sice příslušníci zlaté mládeže, ale ani oni si nepřipouštěli rozpor mezi tím, co chtějí, a strukturami, které to, co chtějí, umožňují. V jejich případě to byly plazmové televize a společenská organizace, která je produkuje, zatímco ti „vznešenější“ demonstranti chtěli, aby skandál jménem systém zmizel i s celými svými dějinami, a zároveň pro ně zajistil všechno, co chtějí. „Veřejnost chápe, že si všichni zasloužíme víc, že máme právo žádat od vlády víc,“ prohlásila Daphni Leefová.

Pro ty, kdo se britského rabování nezúčastňovali, pak bylo hlavní událostí selhání vlády v přímém přenosu. Policie, zprvu nenáviděná rabujícími, byla nyní nenáviděná i jejich obětmi. Vládní panel konstatoval, že nejdůležitější příčinou rozšíření nepokojů byla „percepce šířená některými médii a po sociálních sítích, že na některých místech policie ztratila kontrolu nad ulicemi“. Až na to, že to nebyla jen percepce, ale realita. „Mubarak by se smál,“ poznamenává Gurri. Stesk nad ztrátou informační kontroly je hmatatelný.

Neschopnost vládnout

Co se stalo z centry? Gurri to popisuje tak, že skončila éra politického „vrcholného modernismu“, kdy vlády slibovaly grandiózními programy smést přítomnost a velkým skokem se posunout někam dopředu. Stavěly celá nová města na zelené louce, vyhlašovaly války chudobě, rakovině a drogám. Z podstaty věci bylo jasné, že své síly přecenily, a neměly odvahu veřejnosti upřímně říct, že očekávání toho, čeho vlády jsou a nejsou schopny, jsou naprosto nerealistická. Ale v období informačního monopolu si dokázaly udržovat legitimitu. Dnes žijeme v éře „pozdního modernismu“, kdy se vlády tváří ne jako prorok velící na zteč budoucnosti, ale spíš jako hodný strýček rozdávající dětem cukrátka. „Vláda dnes zoufale touží, aby bylo vidět, že dělá něco, cokoli, co pomůže, a získat uznání za dobré úmysly. Intervence neznají hranice, ale ani spektakulární výsledky. Volení činitelé jsou si vědomi, že veřejnost je na pochodu, a strachují se důsledků. Jejich hlavní ambicí je přesvědčit nás, že cítí naši bolest, že jsou na naší straně, že přispěli drobnou částkou na naši oblíbenou kauzu, jen abychom je my, veřejnost, nechali v klidu přežít jejich volební období.“ Pro nás, kteří zažíváme demokracii teprve pětadvacet let, je důležité připomenutí, že to tak vždycky nebylo. Gurri připomíná například fiasko se Zátokou sviní, invazi kubánských emigrantů na Kubu organizovanou CIA v roce 1961. Mladý prezident Kennedy tehdy prohlásil, že americká vláda s invazí neměla společného nic víc než sympatie, a zároveň paradoxně srdnatě prohlásil, že přijímá odpovědnost. A celá washingtonská novinářská komunita, která dobře věděla, že invaze byla organizována CIA a schválena Kennedym, mu to nechala projít a veřejnosti nic neřekla – naopak dva slovutní novináři pomáhali Kennedymu projev psát. Když se ukázalo, že král je nahý, „v Kennedyho časech veřejnost a elity cudně odvracely oči od jeho nahoty. Dnes demokratický politický život spočívá ve vystavování a zírání na císařovy intimní partie.“ Vlády žijí v „digitálním akváriu“, legitimitu nezískávají nějakým programem a jeho plněním. „Legitimita začala být ztotožňována se svedením viny na někoho jiného a cílem vládnutí je ukázat, že nejste ničím vinni.“

Krize autority se netýká jen vlád, ale všech institucí centra. Gurri připomíná tzv. Climategate: v roce 2009 někdo hacknul a zveřejnil tisíce e-mailů z Climate Research Unit na University of East Anglia. Vyšlo z nich najevo, že přední světoví experti na globální oteplování věří svým datům daleko méně, než veřejnosti tvrdí. Že jejich procedury, zaklínající se autoritou institucionalizované vědy, připomínají spíš agresivní kartel. A že je iritují zainteresovaní amatéři troufající si zpochybňovat jejich autoritu, na prvním místě Steve McIntyre, provozovatel blogu Climate Audit. „McIntyre byl ke klimatické vědě ve stejném postavení jako Wael Ghonim k Mubarakovu režimu,“ říká Gurri. Byl člověk odnikud, jemuž nové disruptivní technologie daly moc chovat se způsobem, který byrokratům z centra připadal nehorázný.“

Gurri se obává, že vidí „kolizi mezi veřejností, která nehodlá vládnout, a institucemi, které jsou čím dál tím méně schopny vládnout. Má obava je, že ten tlak mezi nimi rozemele demokracii na kousky.“ A ta obava z knihy intenzivně vystupuje právě proto, že se Gurri vyhýbá stranění konkrétním politickým aktérům. Že trvá na tom, že je to nová informační realita, která mění povahu veřejnosti, a tím i možné způsoby vládnutí. Digitální veřejnost má sklon k nihilismu, je strukturálně předurčená být vždy proti. Parlamentní demokracie se nehodlá zúčastnit (a pokud výjimečně ano, jako pětihvězdičkové hnutí Beppeho Grilla v Itálii, pak stejně jedině proto, aby pokořilo a demoralizovalo systém. Což je to, co se děje. Příslib demokracie vyšuměl, všeobecné volební právo nepřineslo to, co lidé chtějí. Jak řekla jedna aktivistka Indignados: „Naši rodiče jsou vděční za to, že volí. My jsme první generace, která říká, že volení je bezcenné.“ Masová hnutí se ani neobtěžují „zombie demokracii“ zničit. Spokojují se s tím, že tu vlády a struktury jsou stejně samozřejmě jako tráva a že jimi lze bez následků smýkat a bušit do nich. A společnost rozežírá ztráta autority, legitimity, nedůvěra.

A najednou to všechno člověk vidí i u nás. Hnutí, která dokázala dostat statisíce lidí na Václavák nebo aspoň na Facebook a uspět, aniž by se vlastně cokoli změnilo. Politici, kteří si snaží koupit veřejnost mikroiniciativami typu přeřazení čokolády do nižší daňové sazby a kličkující před skandály jako zajíc v reflektorech. Politici, kteří se navzájem přesvědčují, že za protesty proti nim někdo musí stát, protože „elity nikdy nevěří, že pouzí amatéři by se zmohli na takovou hrozbu, a tak si vymýšlejí příběhy o tom, že událostem velí jiné elity“. Uměle konstruovaná politická hnutí apelující na naštvanost občanů, jež vítězí, aniž by se tím naštvanost uspokojila. Hordy rozlícených „obyčejných lidí“ na Facebooku, o nichž nevíme, kde se vzali. Vzdálené bruselské centrum se svými projekty a rétorikou totálně odtrženými od reality. Teze amerického analytika najednou vidíte ilustrované na každém rohu.