Diplomacie není vypínač o dvou polohách, připomíná spíš symfonický orchestr s množstvím nástrojů, témat, tónů a odstínů. Dobrá diplomatická kompozice má navíc obvykle hlavní motiv, odrážející zájmy země, její zahraničně-politické priority a její hodnoty. Málokdy lze označit diplomatický akt za stoprocentně správný nebo nesprávný. Ve většině případů lze ale odhadnout náklady a zisky s takovým aktem spojené.

Na hlavní motiv a tím pádem i na konzistentní zahraniční politiku rezignovala česká diplomacie již před časem. Z Černínského paláce, Strakovy akademie a Pražského hradu se ozývá pouze kakofonie často protichůdných akcentů, geopolitických orientací a chytráckých bonmotů. Česká zahraniční politika, která odrážela zásadní věrnost demokratickým hodnotám, lidským právům a spojeneckých závazkům, je nostalgickou vzpomínkou.

V této perspektivě je třeba vidět chytrou horákyni z Pražského hradu, která si ani nechce zkalit románek s Putinem, ani zkazit vyhlídky na vlídné přijetí v Bílém domě, nesmělé přitakávání české vlády a ministerstva zahraničí americkému raketovému útoku na Sýrii, kontrastující s chrabrým odhodláním všech ústavních činitelů udržet za každou cenu v chodu českou ambasádu v Damašku v čele s velvyslankyní.

Pokud někdy vycházela rovnice nákladů a zisků takového postoje ve prospěch setrvání ambasády, již dávno tomu tak není. Hájit zájmy českých občanů a občanů třetích zemí jako tzv. zájmové zastoupení je zejména během války úctyhodná činnost diplomatických misí, povětšinou z neutrálních zemí. Ale prakticky žádní čeští, američtí či evropští občané, jejichž zájmy by mohla česká ambasáda účinně bránit, již v Sýrii, či té její menší části, kontrolované Asadovým režimem, nejsou.

Někteří naši geopolitičtí stratégové se nechali slyšet, že česká ambasáda může hrát v nově propuklém konfliktu mezi Asadem a Spojenými státy, případně dalšími velmocemi, zprostředkující roli. Takový nápad nelze považovat než za slabomyslný. V případech vyjednávání o politickém ukončení konfliktu velmoci bez výjimky sahají k jednorázové či kyvadlové diplomacii, kterou obstarává zvláštní vyslanec. Mají pro to pádné důvody.

České velvyslanectví v Damašku nemá ani dostatečný personál, ani svobodu pohybu po celé zemi nutnou k získávání informací, ani jistotu dostatečné ochrany utajených informací. (Samozřejmě jako každá diplomacie máme k dispozici prostředky, kterými se informace mezi ústředím a zastupitelskými úřady vyměňují, ale integrita takového systému je ve válečném prostředí a v hlavním městě kontrolovaném diktátorským režimem nejistá.)

Bezpečnost našich lidí musí být samozřejmě jedním z hlavních kritérií při rozhodování o setrvání úřadu v Damašku. Ale ani bezpečnost úřadu není v diplomacii věcí bipolárního rozhodování. V situaci, kdy český úřad v Damašku je z praktického hlediska rukojmím Asadova režimu, je až příliš snadné zvyšovat či snižovat pocit jeho ohrožení v závislosti na tom, jak se budou čeští diplomaté chovat a jaké zprávy budou posílat. Odtud už je jen krůček k tomu, stát se Asadovou loutkou.

Hlavní důvod pro odvolání velvyslankyně Filipi do Prahy (který se nijak nedotýká její osoby či práce) však spočívá v tom, že demokratické země neudržují velvyslance u režimů páchajících válečné zločiny. Velvyslanec je přímým reprezentantem hlavy státu u jiné hlavy státu a jako takový ztělesňuje respekt své země vůči oné hlavě státu a přiznává jí legitimitu. Pokud se hostující stát dopustí něčeho nepřípustného a nehumánního, reaguje vysílající země minimálně tím, že odvolá svého velvyslance ke konzultacím do ústředí.

Možná, že existují důvody, i když o žádných nevím, proč by měl zastupitelský úřad v Sýrii setrvat pod vedením vyššího diplomata ve funkci chargé d‘affaires, ale velvyslankyně už dávno nemá v Damašku co dělat. Její přítomnost vrhá hanbu na Českou republiku a hanbu na nás všechny.