Naživo jsem Miroslava Kalouska poprvé viděl někdy po přelomu tisíciletí. Bylo to ve sněmovně, kam jsem tehdy začínal docházet jako politický zpravodaj dnes už zaniknuvšího českého vysílání BBC. Měl jsem o něm jakési povědomí – asi jako všichni, kdo trochu systematičtěji sledovali noviny. Ten člověk podle nich jel v dost hrozných věcech, nikdy mu ale nic nedokázali. Nevinný? Šikovný? Za pravdu se spíš dává tomu prvnímu a můj první dojem se tu reputaci zdál potvrzovat.

Na pořadu dne byla policejní žádost o vydání jakési lidovecké poslankyně, nešlo, myslím, o nijak velkou nebo sledovanou kauzu. V řečništi se vystřídalo několik málo značně letargických zákonodárců, ubránit se spánku vyžadovalo od tehdejšího pozorovatele-začátečníka mobilizaci všech vnitřních energetických rezerv. A pak se objevil Miroslav Kalousek. Byl toho dne asi dost z formy, za pultíkem se zlehka kýval a sypal ze sebe svoje číslo – právě tak to totiž vypadalo, jako cirkusácká rutina. Alespoň ze začátku. Model „začnu potichu a pomalu, skončím rychleji a hodně nahlas“, dost kapel to tak dělá. Nic zas až tak originálního nebo nezvyklého, atmosféře místa se to vystoupení ale hodně vymykalo. Vážností a hlavně dutě dunícím patosem v hlasitosti vytočené až na pověstnou jedenáctku. Kalousek znuděnému auditoriu sugeroval, že právě teď jde o všechno, že v sázce je, já nevím, svoboda, demokracie a kdesi cosi, dikce i gesta rozmáchlá a docela hodně přeťápnutá, snad pod vlivem… Pod vlivem. V těch nejvzrušenějších pasážích působil řečník dojmem, že se mu v tom studeně působícím sále podařilo dojmout alespoň jednoho posluchače – sebe. Věrohodného na tom nebylo prakticky nic, spíš jako absolventská práce na závěr kurzu trhání kulis pro začátečníky. Všechna ta rádoby zkušeně umístěná zachvění hlasu opakovaně podtrhovala jedno – ten člověk hraje. „Propánajána a tohle jako mělo být co?“ zněla má „analytická“ reakce.

Pověstné velké emoce

V následujících týdnech jsem Kalouska poznal z další stránky a učinil jsem zjištění – asi podobné jako všichni, kdo ve Sněmovně dávali do kupy nějaké zpravodajství. Miroslav Kalousek to s novináři docela umí. Ne nutně v tom smyslu, jaký asi dnešního čtenáře napadne – a jistě, ne každý den je v tomhle ohledu posvícení. Ale dá se o něm říci, že většinou jaksi „neprudil“. A to se docela cení. Když měl někam přijít, přišel. Celkem chápal, co se tam od něj čeká, a plus minus to taky udělal. Dalo se celkem spolehnout na jeho schopnost zvládnout věci na praktické úrovni, hrozilo-li třeba, že kvůli schvalování rozpočtu a množství pozměňovacích návrhů se jednání sněmovny protáhne do bůhvíkdy, bral člověk jako příznivé znamení, že bude Kalousek řídit schůzi, byla to jakás takás záruka, že nedojde ke zbytečným zdržením.

Svým okázalým manýrám navzdory většinou nehrál důležitého a zároveň neupadal do opačného zlozvyku, totiž nevěrohodného předstírání, že jsme všichni velcí kámoši, či nepříjemného vtírání se – taky tehdy ve sněmovně byli tací. A jeho pověstné velké emoce bylo docela zajímavé sledovat zblízka, ať už je projevoval vůči fyzicky přítomnému protivníkovi, nebo vůči slovům někoho momentálně vzdáleného. Ty vášně ale málokdy dosahovaly do výšky jeho očí, jež zhusta zůstávaly klidné, občas v nich zajiskřilo jakési pobavené porozumění: já vím, že vy víte, že hraju, nejsem takový trouba, abych si toho nebyl vědomý, každý máme svou práci, prostě to tak je.

Když už jsem se dostal k vypočítávání těch předností – Miroslav Kalousek je na poměry zdejší politiky (zdůrazňuji) vtipný člověk. Přinejmenším chápe, že vtip je z velké části věc načasování a máloco je trapnější, než když se někdo vleče k pointě, jež je všem posluchačům už dávno jasná. Schopnost udělat nebo ocenit fór asi taky udělala snazším jeho sblížení se s Karlem Schwarzenbergem. Málokdo si je ale svých předností vědom víc než Miroslav Kalousek. Asi na to dost hřeší. A možná si taky neuvědomuje význam toho kontextu, v němž vyniká a v němž k tomu vyniknutí může stačit hodně málo. A jemuž se je snadné ve špatném slova smyslu přizpůsobit, zapadnout do světa únavných chlapáckých řečí sycených alkoholem, k jehož konzumaci MK zhusta nepotřebuje být sváděn vnějšími silami, kulantně řečeno.

MK pod palmou s mojitem?

MK je adrenalinový muž, ožívá ve chvílích, kdy se čas zrychlí, reflektory rozsvítí a najednou o něco jde nebo to tak alespoň vypadá. Zjevně ale má ještě jinou ambici než být uznávaným „zařizovačem“, schopným taktikem, těžkým soupeřem. Myslím, že touží ještě po jiném zápise, vyvedeném větším a trvalejším písmem. Proto taky rád „pozvedává prapory“ v naději, že by v nějakém důležitém střetu mohl být na té správné straně, již jednou historie ocení (tím netvrdím, že v jeho plamenných vystoupeních z poslední doby není stopa nějakého přesvědčení, u „herce“ Kalouska se to jen těžko pozná).

Je to politik, na nějž má většina lidí v téhle zemi jasný názor – takový či onaký, ale jasný. A MK si to užívá, těší ho, když ho spousta lidí nenávidí třeba až zuřivě – je v tom také jakési potvrzení velikosti významu. Mě na něm – přinejmenším jako na dramatické postavě – přijde zajímavá jeho jistá nečitelnost. Je jako letadlo, které kolem sebe střílí klamné cíle ve snaze dosáhnout toho, aby reálné zůstalo nezasaženo. Pořád je samá emoce, ale asi je dobré dívat se mu na oči, když mluví. Tím politickým světem, jímž se pohybuje už desetiletí, by už měl být semletý, jistým způsobem je, ale taky není – pořád tam pro sebe něco vidí. Nebo přinejmenším nevidí nic, co by mu tenhle svět mohlo nahradit.

Úvahy o Miroslavu Kalouskovi musejí logicky skončit u té periodicky se vracející otázky – jsou ty temné příběhy, které se o něm vyprávějí, pravdivé? Samozřejmě to nejsem schopný rozsoudit. Jak čeští politici rádi říkají, „umím si představit“, že by nějaká ta „šméčka“ mohla pro MK v dané době být přitažlivá. Ale spíš jako mechanismus moci, příslušnosti k těm, kdo vědí, jak se věci skutečně mají, společenství mužů, kteří mají nějaký ten svůj kód. Protože na něm si MK zakládá, otázka je, jak moc se kryje s obecnými představami o morálce. Těžší ovšem je představovat si, že by mu šlo primárně o peníze. Ne snad že by proti nim měl nějaké principiální výhrady, domnívám se ale, že nepředstavují v jeho životě tu nejvyšší hodnotu. To spíš být u „toho“, rozhodovat o „tom“, splynout s „tím“. Jsem přesvědčený, že MK není ten typ politika, který si do politiky přišel jen nahrabat a pak se zdekovat a v nějakém tropickém ráji si v klidu užívat svoje miliardy. Miroslav Kalusek ve slamáku na lehátku na pláži ve stínu exotického stromu se sklenkou mojita v ruce, šuměním příboje v očích a perspektivou dlouhých dnů bez práce před očima. Myslím, že taková představa MK upřímně děsí.