Islámským státem rozklad Blízkého východu a arabského světa nezačal a ani bohužel neskončí. „Třicetiletá válka Arabů“, jak byl současný mnohostranný konflikt nazván (arabština má pro „válku v srdci islámu“ slovo fitna), spíš teprve začala a její konec je v nedohlednu. Ani Islámský stát nebude bohužel její konečnou stanicí.

To v závěru své útlé, ale hutné knihy píše znalec Blízkého východu a arabského světa, komentátor a reportér Frankfurter Allgemeine Zeitung Reiner Hermann. Kniha se jmenuje Konečná stanice Islámský stát?, podtitul Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Poskytuje přehledný popis příčin, zrodu a vývoje rozsáhlého střetu uprostřed islámské civilizace s důrazem na jeho nejhrozivější plod, jímž je teroristický a barbarský Islámský stát. Ten nyní zabírá plochu ne menší, než je Jordánsko, a žije v něm na deset milionů lidí.

Kde se něco tak strašného vzalo a jak to, že to ještě existuje, ptá se člověk, k němuž se v posledních letech donášejí příšerné záběry exekucí, mučení lidí, ničení památek a vůbec toho nejstrašnějšího, co si lze v oboru lidské krutosti představit. Hermannův rozbor příčin a následků je věcný a neideologický, nehledá viníka v nějakém temném spiknutí, nedémonizuje islám (na to si bohužel stačí sám), ale neobviňuje ani obligátně Západ (nebo Izrael), k jehož roli na vyřešení konfliktu zaujímá spíše skeptický postoj. Arabové si to musí vyřešit sami a zájem Evropy je především nepřipustit „rozšíření bitevního pole“ na kontinent. Už teď bojuje v řadách IS tři tisíce „Evropanů“, od jejichž návratu „domů“ lze očekávat cokoli.

Teze knihy je v podstatě jednoduchá a srozumitelná: to, co sledujeme nyní, je důsledek selhání státu v minulosti, po němž nastal jeho rozpad v přítomnosti. Státy jako Irák a Sýrie, zčásti i Libye nebo Jemen, nikdy nebyly přirozenými státy ve smyslu, jak je stát chápán na Západě. Jeho obyvatelé nikdy nevytvořili „politický národ“, který by se účastnil občanského života, byli by se státem loajální a ten by jim zajišťoval to, co od moderního státu občané očekávají.

Tyto útvary („kmeny s vlajkami“) byly a jsou nesoudržné entity, smíchané z pestré směsice navzájem si cizích, v dobrých časech se tolerujících, v horších se nenávidějících etnik, kmenů, klanů, velkorodin, náležejících do různých náboženských skupin. Vytvořeny byly (po první světové válce, když se rozpadla Osmanská říše) víceméně uměle a jejich hranice narýsované Brity a Francouzi, byť ve snaze nějak eliminovat vzájemné místní averze a animozity, nepřečkaly vzedmuté vlny nenávistí. Představa, že „moderní“ poměry a politické instituce půjdou časem přenést i sem, byla vždy spíše iluzorní. Nikdy se to nestalo, moderní instituce (parlament, politické strany) fungovaly jen na oko, jako zástěrka pro diktatury a utlačovatelské režimy různého druhu. Ty stály v čele států, jež nikdy nebyly založené na solidaritě a na společenské smlouvě. Ovládaly je úzké vrstvy zkorumpované, privilegované a nenasytné elity, které stát potřebovaly hlavně proto, aby jim umožňoval vést, jak píše Hermann, jejich dolce vita. Tyto navzájem se podpírající klany potřebovaly stát (tedy „organizované násilí“), ale nepotřebovaly obyvatelstvo. To zastrašovaly represemi, a dokud to šlo a byly zdroje, korumpovaly některými sociálními benefity. Absolutní většina společnosti žila svým vlastním nuzným životem, jenž se většinou usilovně bránil zavádění sekulárních vymožeností, ve kterých si naopak libovala vládnoucí vrstva, která zároveň byla ochotná, když to potřebovala, sáhnout po islámu, stejně jako po arabském nacionalismu trvale tvrzeném antiizraelismem. V obojím byla nedůvěryhodná.

Šedesát let pod tyranem

Alternativou takového nefunkčního státu byl islamismus, který se svým důrazem na sociální solidaritu a (archaickou a drakonickou) etiku jevil jako jedinou alternativou. Ve spojení s odmítnutím západní hříšné, dekadentní, Arabům cizí a vnucované civilizace udeřila hodina náboženství. „Islám je řešení,“ hlásalo už dávno zakazované a potlačované Muslimské bratrstvo v Egyptě. Formy toho „řešení“ jsou různé, často však nezbytně násilné a teroristické. Od paralelních struktur se přechází k rebelství a odtud k extremismu.

Cílem islamistů však není chaos a anarchie, nýbrž opravdu jakási vyhraněná forma státu: „Šedesát let pod tyranem je lepší než jedna noc v anarchii,“ zní klíčový výrok od autority islámského práva Ahmada ibn Hanbala z 10. století. Islám tedy stát přímo vyžaduje. V Mohamedově tzv. Medinské ústavě se přímo mluví o nutnosti „dobrého uspořádání“ a o státu jako o daru Božím. Posláním správného islámského státu je především zajistit, aby každý muslim mohl správně praktikovat své náboženství.

Snahy vytvořit takový dobrý stát a nahradit jím útvary bezbožné nebo islámu nepřátelské jsou staré stejně jako selhávající modernizace arabského světa, za jejíž počátek můžeme mít Napoleonovo tažení do Egypta v roce 1797. Vždy s nějakou formou vnuceného nebo vlastními silami a prostředky uplatňovaného „pozápadňování“ šel také proces opačný, odporující, vracející se k eschatologické představě dokonalého, čistého náboženského státu. Z důvodů, které jsou zřejmě imanentní a zákonité, nemůže být jeho nastolení jiné než násilné, byť o míře tohoto násilí se vedou v islámu mezi učenci spory: ani al-Káida se v tom neshodne s mnohem radikálnějším IS. Trvalým jevem je však eskalace a vzestupná spirála tohoto násilí.

Za zakladatelské datum IS se pokládá 4. červenec 2014, kdy na „veřejnost“ poprvé vystoupil Abú Bakr al-Baghdádí, který se v mešitě v iráckém Mosulu prohlásil za chalífu, hlavu všech muslimů (4. července 2014). Tehdy se z Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) stává Islámský stát (IS), jehož nároky jsou de facto bez hranic (po pádu Bagdádu, od kterého byl IS už jen padesát kilometrů, má následovat Jeruzalém a konečnou stanicí islámské apokalypsy je Řím). S nadějí lze doufat, že to byly přehnané naděje a že v současnosti se postup IS nejspíš zastavil.

Historie novodobého Islámského státu je však samozřejmě starší než posledních pár let, kdy se stal všeobecně známým přízrakem také v Evropě. Hermann vypichuje tři relativně nedávné milníky na cestě k Islámskému státu. Prvním je už v roce 1979 obsazení velké mešity v Mekce islámskými radikály, které sice Saúdská Arábie krvavě potlačila, ale dala pak zelenou vlastní náboženské radikalizaci (salafismus). Dále založení al-Qá´idy (kniha používá tuto transkripci) bin Ládinem v roce 1988, která vzniká jako nástroj džihádu, který se má rozšířit na celý svět, a pak položení základu samotného Islámského státu, jež uskutečnil v roce 1999 terorista Abú az-Zarkáví – zabit byl v roce 2006: to už není jen „základna“, to už je území, které má mít svou vládu, své úřady, ministerstva, instituce, „občany“.

Od roku 2003 je Islámský stát, tedy od svržení Saddáma Husajna, trvalou součástí reality Iráku, jenž měl být „darebné vlády“ zbaven americkou intervencí, místo toho nastal rozvrat a permanentní náboženská válka. Od roku 2012 je IS trvalou součástí reality Sýrie, kde naopak Západ intervenovat odmítl, ale výsledkem je snad ještě horší katastrofa: náboženská válka, vypuknuvší po al-Asadově potlačení zprvu nenásilných protestů a po rychlé eskalaci přerůstající v náboženský konflikt, si vyžádala už 300 tisíc obětí a uvolnila prostor pro zřejmě nejšílenější režim naší doby.

Chladné jaro Arabů

Jak však upozorňuje Hermann, samotná válka a teror k udržení žádného útvaru nestačí. IS by nemohl vydržet ani pár měsíců, kdyby alespoň zčásti nenaplňoval očekávání obyvatel. To se mu nejspíš aspoň v nějaké míře daří – tím spíš, že zaplňuje prostor po zcela krachující centrální moci. Orgány IS se starají o příděly potravin a pohonných hmot, udržují jakýsi byť mrtvolný pořádek, starají se o komunikace, vodovody a plynovody, řídí každodenní chod života. Samozřejmostí je totální indoktrinace a dokonalé podřízení duchovního života: všechny západní obory na školách byly zrušeny, vyučování angličtiny nebo francouzštiny je omezeno na gramatiku, o literatuře se například mluvit nesmí. Důležitým bodem je přísné uplatňování šaríi, kam vedle „vygumování“ žen patří tělesné tresty a drakonické exekuce. Zbylí křesťané a příslušníci jiné než sunnitské větve islámu, pokud neutekli, musí platit daň z hlavy. Zároveň nejspíš orgány IS udržují jakási pravidla a brání obyvatelstvo před výstřelky a svévolnými masakry: Hermann uvádí příklad velitele jednoho syrského městečka Abu l-Banáta, který nejspíš má osobně na svědomí smrt dvou křesťanských biskupů. Tento psychopat, pocházející z Dagestánu, byl v červnu 2013 vyhnán oddílem ISIL, kterému velel jistý Čečenec.

Hermannova kniha je, jak už bylo napsáno, věcná a informativní, s pevným vhledem do tématu, které je znepokojující, ba strašné a opravdu moc naděje autor v nějaký obrat, který by se v dohledné době rýsoval, nemá. Snad jen jednou zazní něco, co bychom mohli brát jako příslib. Když autor použije analogii v souvislosti se zklamanými nadějemi tzv. arabského jara: že bychom si snad mohli představovat, že analogická byla v Evropě situace po „jaru národů“ 1848, kdy na čas zavládla reakce, u nás známý Bachův absolutismus. Pak se ale poměry přece jen uvolňovaly a zmírňovaly.

Rádi bychom v to doufali, ovšem s tou poznámkou, že bychom Arabům takovou „krutovládu“, jakou v Rakousku nastolil Alexander Bach, z duše přáli. Spíše bychom se ale měli připravovat na jejich třicetiletou válku, která sotva začala.

Reiner Hermann: Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě.

Z německého originálu vydaného v roce 2015 přeložili Jiřina a Petr Kučerovi. Vydala Academia, 2016. 114 stran.