Když se zamýšlíme nad stavem dnešní společnosti, vidíme, že tu máme před očima zvláštní fenomén, obrovský soubor svobodných osob s rozmanitými charakterovými vlastnostmi, inteligencí, výchovou, vzděláním, které jsou přesvědčeny, že uvažují, že se rozhodují a řídí jen podle své svobodné vůle. Tito jednotlivci žijí v rodinách, v obcích, jsou členy politických seskupení – to vše je ovlivňuje.

Zválcovaná mentalita

Rozhodující také je, v jakém žijí nebo žili politickém seskupení či systému, který je mnohdy také velmi silně ovlivňuje, máme-li na mysli širší dějinný kontext, třeba půl století. Mám na mysli totalitní režimy, které jsme za poslední více než půl století zažili, komunismus a nacismus, jež zásadním způsobem a po dosti dlouhou dobu – komunismus po dvě generace – krutě, fyzicky i ideologicky, válcovaly mentalitu člověka a jeho svobodu, ukládaly se do jeho nitra a stávaly se podvědomě součástí jeho uvažování a způsobu myšlení. Oba tyto režimy byly založeny na ideologii nenávisti, třídní a rasové, která hluboko totálně ovlivňovala celý život a zvláště mezilidské vztahy. Kategorie dobra a zla byly zamlženy.

S těmito fenomény jsme se po jejich pádu dostatečně nevyrovnali. Ve své sametové útlocitnosti jsme je nechali existovat. Nositelé komunistické totalitní ideologie, která napáchala tolik kriminálních činů, zůstali přikrčeni, nikdy se za své kriminální činy a hekatomby mrtvých a umučených neomluvili a naopak zvedají hlavu. Zde odkazuji na nedávný sjezd KSČM a myšlenky, které tam soudruh Filip bezostyšně hlásal. Politici, veřejnost a média zůstávají neteční, nikdo se k tomu ani příliš nevyjadřoval, přestože velebil socialismus a říkal, „že to bylo fajn“ a že je to perspektiva naší společnosti. Proč to tak je? Kdo má máslo na hlavě?

Zlo a lež má stejné právo na svobodu jako dobro a pravda? To může být osudové! Komunisté zvedají hlavu. Vystupují v TV a svobodně hlásají své nebezpečné názory. A to, že podle průzkumů jsou třetí nejsilnější politickou stranou, je alarmující.

Tyto skutečnosti – myslím čtyřicet let totality – měly být analyzovány a studovány v jejich dopadu na myšlení a jednání lidí, na kategorie demokracie jako právo a spravedlnost a na mezilidské vztahy.

Zkorumpovaná společnost odshora až dolů

Mohlo by se zdát, že teoretizuji, ale když zvážíme, kolik jsme za těch 25 let viděli nebo aspoň zahlédli korupce, uplácení, rozkrádání společného majetku, financí z bank, a to zvláště těmi nejvýše postavenými... a pak vysoká amnestie zločinů a co vše se neví. Nyní reorganizace policie a co všechno je asi za ní. Je patrné, že nejvyšší sobectví tu vládne jako strašná antihodnota, která byla a je motivem rozkrádání společného majetku republiky. V této souvislosti mnozí politici na nápravu komunistických krádeží církevními restitucemi křičí „chyťte zloděje“. Když to vše soudný člověk pozoruje, nedivím se, že se rodí myšlenka na vládu pevné ruky, protože nevidí možnost slušného, na hodnotách založeného uspořádání společenských poměrů s touto politickou garniturou, která je infikovaná vládou sobeckého bezpráví jedné strany, jedné skupiny lidí, kteří profitovali z příslušenství k totalitní straně vlády bez hodnot nebo spíše s antihodnotami. Bezradnost perspektivy této „demokracie“, prostě zkorumpovaná společnost odshora až dolů.

Nechci přehánět, ale vidím, že jsme na počátku nové doby nezanalyzovali dobu minulou a začali jsme víceméně vědomě se stejnými nehodnotami v srdci i v mysli, protože jsme nechápali závažnost pozitivních hodnot pro budování solidní demokratické společnosti. Dnes je tu výsledek. Není to moralizování, pouze malé zamyšlení nad dnešní situací a jejích možných příčinách. I velké diskuse o církevních restitucích (chápu, byly zatíženy četnými emocemi a člověk v takových situacích neuvažuje normálně) ukazovaly, jak se obecně smýšlí o důležitých demokratických kategoriích, jako je právo a spravedlnost. Této situace lze ve společnosti snadno zneužít, odhlédněme od toho, že se jedná o církve. To platí nejen o „lidu obecném“, ale i o nejpřednějších politicích, kteří mají většinou korupci pod svou kůží. Přitom se nikdo nestydí takové věci veřejně říkat a zastávat. A společnosti to nevadí?

Tady zůstává otázka rozboru společenské situace a kultivování společnosti v nové době. Která instituce ze společnosti myslela na tuto kultivaci? Klaus do té situace prohlásil: Neznám transformaci srdce! Církve nechme stranou pro jejich záměrné odsunutí na okraj, i když i ony zde mají svůj dluh.

Dobrovolné vymývání mozku

Nelze v této souvislosti nezmínit vliv médií. Zvláště v poslední době a snad v současnosti nejsilněji vidíme, že lidé většinou nežijí svým vlastním uvažováním, ale že jsou pod trvalým silným vlivem nejrůznějších médií, která zcela vstupují do jejich života i do jejich nejvnitřnějšího soukromí, poněvadž jim lidé dobrovolně otevírají přístup. Média je s sebou doslova vlečou a vytvářejí tzv. „veřejné mínění“, to znamená de facto nepozorovaně „předpisují“, co si mají lidé myslet, co je „správné“, „pravdivé“ a „moderní“. A lidé v této situaci žijí a jednají jako stádo. A zvláště mládež a děti, tedy budoucnost naší společnosti se do toho vrhá a nechává si dobrovolně vymývat mozek. Média tvoří orientaci a silně ovlivňují vývoj společnosti.

V médiích se objevují a promlouvají přední osobnosti společnosti, politici, kteří mají vliv minulosti ve svém nitru, se stávají příkladem způsobu chování (korupce, rozkrádání a další zlo). Člověk jako svobodná bytost se samostatným uvažováním a rozhodováním se je dnes trochu iluzorní představa… Média a jejich pracovníci jsou tedy rozhodujícím momentem vlivu a vývoje společnosti.

Jistě, je třeba přijmout, že je tu také přítomnost církví, které více či méně ovlivňují určitý větší či menší okruh lidí. Přes liturgii a svá různá shromáždění, která se nejrůznějším způsobem uvnitř nich vytvářejí, jim dávají určitou životní orientaci a přinášejí jistý životní styl.

Pro úvahu o naší společnosti, při vědomí uvedených působících mechanismů, je třeba zvážit – a to pokládám za rozhodující –, z jakých hodnotových pozic uvedené mediální vlivy vycházejí. Ti, kdo skrze tyto „vlivy“ působí, jsou si vědomi, že se o člověku sice říká, že je „svobodný tvor“, ale ve skutečnosti se ukazuje, že není svrchovaným pánem svého života a času a že pro něj to, co se říká v médiích, má jakousi „posvátnou“ platnost pravdy. I když život člověka má své dané zákonitosti, svou identitu, kterou si sám nedal, měl by poznat, v čem spočívají základní hodnotové zákonitosti jeho života, a podle nich se řídit, aby byl šťastný. Nerespektování těchto zákonů, těchto hodnot jak u politiků, tak v širších vrstvách zásadně ovlivňuje atmosféru ve společnosti. Toto své „područí“ si většina lidí neuvědomuje a v tomto „otroctví“ zůstává.

Nejhorší je, že na druhé straně ve vztahu ke svobodě druhých lidí a k jejich právům jedná mnohdy nejen „nemocný“ člověk totalitárně, omezuje jejich svobodu, střílí a bere jim život, nejdražší hodnotu, kterou mají. Je to veliký rozpor a známka, že vlastně neexistuje pevný platný racionální řád, že člověk jedná libovolně, že nemá pevnou orientaci podle určité dané hodnotové vize života, kterou by byl ochoten svobodně přijmout.

Když člověk jako rozumný tvor chce uvažovat o proměně společnosti, měl by nejprve zhodnotit přítomný stav, analyzovat jeho příčiny a pak jednat. Tady někde by se mělo začít s úvahami o proměně společnosti.