V těchto dnech koluje po sociálních sítích mapa podílu dětí narozených mimo manželství v Evropě. Víme, že jde o všeobecný trend, nicméně rozdíly jsou nápadné. Ve skandinávských protestantských zemích jako by snad už manželství zrušili, stejně jako v laické Francii. V historicky katolických zemích – Španělsku, Itálii, Irsku či Polsku – je počet manželských dětí stále o hodně vyšší než u sousedů, jakkoli se v nich prosazuje stejný kulturní režim jako jinde v Evropě. Historie je mocná.

Bližší pohled na Polsko odhalí zajímavost. Jako by se grafikovi šouply barvy. Bílá barva signalizující nízký počet se nekryje s hranicemi Polska docela přesně. Na jeho hranici s Německem a severovýchodě trochu zrůžoví. Bílá se naopak roztahuje dost daleko na Ukrajinu a do Běloruska.

Co se stalo? Ukazuje se, že oblast přetrvávajícího rozšíření manželství se nekryje s hranicemi dnešního Polska, ale s hranicemi předválečné Polské republiky z let 1918–1939!

Nevím, nakolik je ta mapa korektní, nicméně je dobře doloženo, že na sociální mapě Polska jsou dodnes patrné hranice, podle kterých si ho v 18. století rozdělily Prusko, Rakousko a Rusko. Mezi těmito oblastmi dodnes přetrvávají rozdíly ve všem možném od podnikání po volební chování. A když se může dvacet let trvající, před sedmdesáti lety zaniklá republika takto zapsat do modelu rodiny, co je proti tomu dvacet sedm let, které uplynuly od čtyřicetileté vlády komunismu?

Zjevně ne dost, protože sociální železná opona je dnes velmi zřetelná. Navzdory tomu, že bývalé sovětské satelity jsou už nějaký rok součástí EU a ještě déle součástí Rady Evropy, takže přebírají západní standardy lidských práv, regulace a organizace státní správy. Navzdory volnému pohybu. Navzdory třicetileté unifikaci byznysových praktik daných přítomností západních investorů, manažerů, právníků, reklamních agentur, řetězců fast foodů a supermarketů. Navzdory globální pop kultuře. Navzdory tomu, že předválečné kulturní a intelektuální dědictví pro průměrného studenta v těchto zemích nemá zdaleka takovou inspirační sílu jako západní poválečný vývoj. Navzdory intelektuálnímu vývoji, jemuž dominují lidé, jež jeden polský komentátor nazval „xeroxoví intelektuálové“.

Politicky je dnes východní Evropa pro Západ „problémové dítě“

Takže jaký div, že se komunistické dědictví odrazilo na politické mapě Německa. Alternativa pro Německo bodovala v bývalé NDR, kde měla dvojnásobné procento hlasů ve srovnání se svým průměrným výsledkem. Německo zachránil Západ – kdo zachrání nás? znělo typické povzdechnutí, které jsem četl. Od mnoha nekomunistů člověk může slyšet tuto reakci, jakési dobrovolné přijetí dědičného cejchu komunismu jako formu přijetí viny. Je to srozumitelný mechanismus: tím, že člověk výslovně zdůrazní postkomunistické příčiny nástupu všeobecně odsuzované populistické strany, se zároveň distancuje od komunismu v nás.

Komunismus byl (a je) nepochybně nanejvýš zhoubná, anticivilizační ideologie a praxe vládnutí, která totalitním ovládnutím společnosti na ní nutně musela zanechat hluboké zhoubné stopy. O tom není sporu. Když Václav Havel hned v roce 1990 říkal, že hůře než hospodářské zaostávání se budou napravovat škody, které komunismus napáchal na lidech, znělo to tehdy někomu naivně, ale byla to prostá pravda.

Je tedy možné, že tu něco nehraje?

Ano, jedna věc tu pořádně nehraje. A to je ta, že transformace východního Německa nám byla celá léta dávaná za vzor. Zahraničními, ale hlavně domácími kritiky. Restituce? Vypořádání se s dědictvím tajné policie? Návaznost práva? Konvertibilita měny? Privatizace? Všude ta zoufalá česká nemožnost. Proč to neděláte (čti: proč to Klaus nedělá) jako v Německu? zněla celá devadesátá léta univerzální kritika od všech krasoduchů od Zemana přes Peheho po Zeleného.

Ano, proč?

Byly tu takové drobnosti. Jako třeba finanční prostředky. Zatímco my jsme byli chudí a navíc se u nás údajně při privatizaci všechno rozkradlo, do bývalé NDR přišlo na transferech ze západního Německa za dvacet let odhadem 1,3 bilionu eur. To se to jinak sanuje a buduje infrastruktura. A tento režim trval dlouho, ještě v textu odmítnuté euroústavy z roku 2004 byl odstavec, že nové spolkové země Německa mají navždy výjimku z pravidel povolené státní podpory.

A pak, bylo dané, že NDR přijme německý právní a administrativní systém. A že ho přijdou „oživit“ západoněmečtí úředníci, manažeři, akademici atd. Bylo možné aplikovat transformaci „na klíč“. Bylo to možné v zemi, kde ti lidé sdíleli stejný jazyk a kulturu a nedalo se říct, že by je přišli kolonizovat cizinci. To u nás nešlo, protože kde by se ti lidé vzali a kdo by je zaplatil? A jak by mohli administrovat systém a lidi, kterým nerozumějí? A taky by to byl kolonialismus, ignorování toho, že půvab demokracie je v tom, že si lidé vládnou sami, že systém musí mít legitimitu založenou na souhlasu spravovaných, že bez ní není rovné důstojnosti občanů. A že, zjednodušeně řečeno, bez toho systém nefunguje.

Bývalá NDR dnes skutečně vypadá jinak – dálnice, infrastruktura, hezky rekonstruovaná městská centra. A děje se tam spoustu zajímavých věcí a lidé mají spoustu možností. Ale v průměru to je jiný příběh. Ze skokového sloučení ekonomik se východ nikdy docela nevzpamatoval – žádné finanční transfery nenahradí postupné zvyšování produktivity, protože to se lidé musí naučit. Ta centra měst s krásnými hrázděnými domy působí trochu jako proslulé německé modelové železnice – jsou neživá. Protože lidé z bývalé NDR utekli. Protože mohli – to byla odvrácená strana těch unikátních možností transformace, jež sjednocení přineslo. Jenže skvělá infrastruktura a domy ze skla a oceli jsou i v Saúdské Arábii. A zemi, z níž odcházejí lidé, je těžko označovat za úspěšnou, byť by v ní všechny ukazatele byly nejlepší na světě.

Takže bývalá NDR, kde se všechno dělalo tak, jak se to u nás mělo dělat a nedělalo, dnes volí stejně retrográdně jako my? Jak je to možné? (Jak to „jim“ mohli udělat? jako bychom v těch stescích slyšeli.)

Ona tak ovšem nevolí až od nástupu AfD. Předtím volila Die Linke, stranu komunistů a agentů Stasi, která nikdy takové pobouření a zděšení nebudila a nebyla komentátory chápána jako varování zdaleka tolik jako AfD. To až dnes se hodí, aby se přičetla k hlasům AfD do varující cifry, jaké procento hlasovalo pro antisystémové strany. Odpovídá to převládajícímu západnímu pohledu na komunismus – jeho zhoubné dědictví registrují až tehdy, když postkomunisté hlasují pro extrémní pravicové strany. Extrémní levicové strany tak nebezpečné nejsou, protože levice nikdy nemůže být v jádru špatná – je to vlastně jen problém toho, že všeho moc dobrého škodí. Zcela v této logice si Die Linke taky v nedělních volbách pohoršila na východě a polepšila na západě země.

Celá kauza AfD a bývalá NDR vyzývají k novému promyšlení transformace, ale i současné politiky. Dnes jen dva letmé náznaky. Někteří komentátoři s hrůzou zaznamenali, že předák AfD Gauland používá heslo „Vzít si zpátky naši zemi“, což, jak připomínají, je heslo britského UKIP. Ale co když ho AfD používá ne jako poctu Nigelu Farageovi, ale proto, že část lidí má pocit, že ve vlastní zemi nejsou doma? Že v „narativu“ o té zemi, který šíří establishment, své životy nepoznávají?

Druhý náznak. Legatum Institute, relativně nový liberální britský think-tank, zabývající se, jak o sobě říká, studiem prosperity, minulý týden zveřejnil svou studii o České republice. Co vypíchli jako to, co nám ve větší prosperitě nejvíc brání? Korupce? Dálnice? Digitální infrastruktura? Ne. Nedostatečný sociální kapitál. Laicky řečeno nedůvěra mezi lidmi.