Dalo by se nad tím mávnout rukou jako nad dalším ze série nápadů aktivistů, kteří s periodickou pravidelností po čase vždycky zatáhnou Českou televizi do veřejné debaty. Nad nápadem, který nemá žádnou šanci přetavit se v realitu. Jenže stejně to kdysi začínalo s nátlakovými akcemi typu Rekonstrukce státu nebo přímá volba prezidenta. Nejdřív to vypadalo tak daleko politické realitě, že tomu nikdo s výjimkou aktivistů nevěnoval pozornost.

Pak se vytvořila atmosféra, že si to řada politiků nedovolila odmítnout, protože to bylo populární mezi voliči a oni neměli odvahu proti tomu jít. V takové atmosféře kdysi ODS podpořila přímou volbu prezidenta doufajíc, že nemá žádnou šanci projít. Věřila, že ostatní na tak bláznivý nápad nepřistoupí. A zírala, když se proměnil ve skutečnost.

Proto je současné kampani, která se dá pracovně nazvat odpolitizace České televize a Českého rozhlasu, potřeba věnovat pozornost a demaskovat hned v zárodku, k čemu skutečně vede. Motorem je aktivistická platforma Svobodu médiím, jejímž tahounem je advokátka a bývalá politička Hana Marvanová. Autorka mediálních zákonů, podle nichž dnes veřejnoprávní média fungují. Jí připravenou novelu zákona podává velmi různorodá skupina poslanců, v níž jsou Martin Komárek a Jiří Zlatuška z Babišova ANO, Kristýna Zielenková, která tuto stranu na odpor proti metodám jejího řízení opustila, čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, předseda Starostů a nezávislých Petr Gazdík nebo Marek Černoch z Úsvitu.

Hlavním principem je změna volby členů rad obou veřejnoprávních médií, jež volí a kontrolují generální ředitele. Dnes je navrhují různé spolky, ale ve finále je nakonec schvaluje Poslanecká sněmovna. Proto jsou podle navrhovatelů média zpolitizovaná a nejsou nezávislá. V budoucnu by proto do rad měly členy přímo nominovat vybrané spolky a také politické strany. Sněmovna už by je neschvalovala. V návrhu je přímo dvaadvacet vyvolených, mezi nimiž je řada uměleckých spolků a asociací, které jsou na financích z veřejnoprávních médií přinejmenším částečně závislé. Pak je tam třeba Hospodářská komora, jedna lékařská společnost, nechybí Syndikát novinářů, církevní spolky ani ekologická asociace.

Naivně se tomu dá říct občanská společnost. Fakticky jsou to ale všechno lobbistické spolky prosazující zájmy svých členů. K tomuto účelu byly založeny. To není žádný pejorativní komentář. To je popis stavu. Ve svobodné společnosti se lidé sdružují do spolků, aby v nich byli schopni lépe prosazovat své společné zájmy. Nesdružují se proto, aby konali planetární dobro. Občanská společnost, to je zdravé prosazování skupinových zájmů. Nikoliv něco lepšího, vyššího, mravnějšího než politika, jak se tady aktivisté snaží roky sugerovat.

Tyto spolky zastupují zájmy svých členů, často velmi parciální. Odkud se odvozuje jejich legitimita, která by jim dala právo přes své radní rozhodovat o dvou veřejnoprávních médiích s miliardovými rozpočty, na nichž jsou často při svých vlastních zakázkách všeho druhu závislí?

Politické strany mají nezpochybnitelnou legitimitu plynoucí z voleb, k nimiž má právo přijít každý. I kdyby televizi přes radní, jimž dali hlas, ovlivňovali, je to mnohokrát méně nebezpečné, než když ji budou ovládat lobbistické spolky bez jakékoliv legitimity. Každý z jejich členů nebo kdokoliv z bohatých politiků je může kdykoliv využít jako podvozek pro prosazení svých zájmů. Nikomu se ze svého konání nezodpovídají.

To, co prosazují Karel Schwarzenberg s Martinem Komárkem, je ve vznešených slovech prodávaná cesta od parlamentarismu ke korporativismu. Není náhoda, že vždy v historii výrazně víc prosperovaly tradiční parlamentní demokracie typu Británie než korporativistické státy typu Itálie, plné mocných komor a cechů. Jen pro představu: jak se vybírá vedení veřejnoprávních televizí. Rada guvernérů včetně jejího šéfa, která řídí britskou BBC, je sice formálně nominována královnou, ta ale fakticky toto právo přenáší na vládu. Šéfy všech kanálů francouzské veřejnoprávní televize TF jmenuje od roku 2008 přímo prezident.

Bez schválení kohokoliv dalšího. V Británii mají guvernéři BBC poměrně velkou autonomii a odvolat se mohou jen z vážných důvodů. Ve Francii se vedení veřejnoprávních kanálů zpravidla mění po prezidentských volbách. I v Paříži a Londýně se často debatuje o tom, jak BBC nebo TF podléhají politikům. Jsou si tam ale dobře vědomi toho, že nikdo jiný, kdo by legitimně mohl vedení veřejnoprávních médií vybrat, neexistuje.

Ústavní soud považujeme stále za velmi nezávislou instituci, která může politikům hodně komplikovat život. Soudce přitom vybírá prezident a schvaluje Senát. Tu nezávislost jim dává to, že můžou být odvoláni jen při vážných pochybeních. Kdo chce skutečně nezávislá veřejnoprávní média, navrhl by tento model i pro jejich ředitele.