Někteří to označili za nejlepší video roku 2016, ale protože už není na YouTube, popíšeme ho. Je na něm japonský animátor Hajao Mijazaki. Je to nestor japonské animace, některé z jeho filmů byly i v našich kinech a vyšly na DVD. Patří k humanistickému křídlu anime – žánru, do nějž se vejdou i pořádné šílenosti. Kontroverzní video pochází z dokumentárního pořadu japonské televize o Mijazakim z letošního listopadu.

Jeden z jeho mladých animátorských učňů a zároveň šéf laboratoře umělé inteligence předvádí Mijazakimu výsledky práce svého týmu. Propojili nahou, svalnatou animovanou postavu s umělou inteligencí a nechali ji učit se pohybovat bez omezení našimi zvyklostmi. A ona se naučila pohybovat vleže, tak, že se odráží hlavou. „Necítí bolest a nemá ponětí o sebezáchově,“ vysvětluje učeň jménem Kawakami. „Používá hlavu jako nohu. Ten pohyb působí nechutně, mohl by se používat ve videohrách se zombie. Umělá inteligence by nám mohla přinést bizarní pohyby, jaké si my lidé neumíme představit. Na tom teď pracujeme,“ uzavírá Kawakami a odmlčí se v očekávání mistrovy reakce.

Pětasedmdesátiletý Mijazaki si odkašle. „Často se dopoledne vídám se svým tělesně postiženým přítelem. Je pro něj strašně udělat high five, tedy plácnout si s vámi zdviženou rukou a otevřenou dlaní, má tak atrofované svaly. Když na něj myslím, je pro mě těžké považovat toto za zajímavé. Kdokoli toto tvoří, nemá ponětí, co je to bolest, nemá ponětí o ničem. Jsem naprosto znechucený,“ pronáší Mijazaki hlasem, který by málokterý Evropan označil za zvýšený – japonský vysoce formalizovaný způsob zdvořilé komunikace připouští jen velice jemné odstíny.

Ale pro toho, kdo je trochu zvyklý Japonce poslouchat, je zřejmé, že Mijazaki se rozhodl vyslovit drtivý odsudek. „Pokud chcete dělat nechutné věci, dobrá, dělejte je, ale nikdy bych nechtěl něco takového použít do svého díla. Strašně silně cítím, že to je urážka života samotného,“ pronáší Mijazaki s pohledem upřeným čím dál příměji na mladého animátora.

Kamera přechází na jeho obličej a snímá velmi zvláštní interkulturní zážitek. Naučená formalizovaná obličejová gesta, jimiž Japonec akceptuje kritiku autority, se v jeho obličeji mísí s grimasami dotčeného fracka, pro kterého je každá kritika nespravedlivá a je si jistý, že má vždy dostat slovo. „Je to jen experiment,“ blekotá a člověk si ho umí představit, jak by rád pokračoval: „Každý má právo na své preference...“ Nebo tak podobně.

Do toho vstoupí vedle stojící producent, jeden z Mijazakiho vrstevníků: „Takže co je váš cíl?“ ptá se, možná nepatrně nevěřícně a vyzývavě. Kamera přechází přes obličeje dalších členů týmu umělé inteligence, kteří se tváří, jako by dostali studenou sprchu, která už by ale měla skončit. Do houstnoucího ticha pronese jeden z nerdů: „Chtěli bychom postavit stroj, který umí kreslit obrázky jako člověk.“

Míru tuposti této reakce není snadné popsat. Mijazaki proslul právě jako ten, kdo všechny typické výtvarné prvky svých filmů – od skutečných i fantastických zvířat přes démony až po středověká města, industriální krajiny a láskyplně vyvedené stroje a zbraně éry průmyslové revoluce – dokázal vzdorovitě vytvořit bez digitální animace. Chceme vytvořit stroj, který tě, dědku, konečně odstaví do starého železa, fakticky říkalo to dospělé dítě. A tvářilo se při tom, jako že by si za tu odpověď zasloužilo respekt, ne-li pochvalu.

Vybavuji si snad jen jediný trochu podobný výjev – z bonusů k filmu módního francouzského režiséra Gaspara Noého Irréversible (Zvrácený) z roku 2002. Člen štábu tam jazykem sebevědomého profesionála vysvětluje, že díky pokroku v digitální animaci je scéna znásilnění v jejich filmu daleko hnusnější, než si to tvůrci scén znásilnění donedávna byť jen troufali představit. Ale tam u toho byl jen neviditelný kameraman, žádný Mijazaki, který by toho profesionála jakoby vystoupivšího z Houellebecqova románu utřel.

„Mám pocit, jako bychom se blížili konci časů,“ říká Mijazaki na videu, zjevně o chvíli později. Osvětluje to trochu jiný, ne tak nový trend než ten, o kterém bylo v módě letos mluvit – vzpoura proti elitám, nástup populismu, návrat nacionalismu. Bezohledně nám to připomíná, že mezi exemplární výdobytky té civilizace, o niž se strachujeme, patří vynalézavě nechutná zombie a hnusnější scény znásilnění, než si kdo uměl představit. A vysoce společensky oceňovaní nerdi bez ponětí o čemkoli kromě svých mašinek a své vlastní důležitosti, kteří nechápou, co by s tím mělo být za problém.