Na co jsou akce, jako byl včera summit W20 (Women20, tedy významné ženy ze skupiny států G20) v Berlíně? Obecně je to především záminka k celebritnímu rejdění političek a podnikatelek. Když ale pozvání hostitelky Angely Merkelové přijme dcera amerického prezidenta Ivanka, nějaké zajímavé poučení z toho vzejít musí, byť jako vedlejší efekt.

Tato premiéra první dcery Spojených států ve světové politice neprobíhala jednoduše. Nikoliv vinou hostitelky, kancléřka Merkelová se chovala dobře, vedle ní ale na panelové diskusi seděla nepříjemně naladěná moderátorka (šéfredaktorka týdeníku Wirtschaftwoche), z publika se ozývalo syčení a bučení, když se Ivanka v jedné odpovědi jala hájit svého údajně mizogynního otce. Ale to mají děti zvyk dělat, když získají pocit, že veřejný obrázek jejich otce/matky je karikatura a v naprostém rozporu s jejich celoživotní zkušeností.

Jeden poslanec německé SPD tweetoval, že přijímat Ivanku jenom proto, že je dcerou svého otce, mu přijde zvláštní. Ano, že Trump před měsícem dceru Ivanku jmenoval svou poradkyní, vyčlenil jí místnost v Bílém domě, je zvláštní. Ale zvláštní je i to, s jakou samozřejmostí přijímáme různé konvence, které se ve vysoké politice ustavily. Třeba že první dámy (dnes ojediněle už i první pánové) se vzápětí po nástupu chotě do vysoké funkce začnou strašně upřímně zajímat o charitu. Ivanka je částečně náhražkou za první dámu Melanii, která zůstává po většinu času v New Yorku se svým školou povinným synem a která by jako vysloužilá modelka vzhledem k zaujatosti většiny novinářů vůči Trumpovi budila mnohem víc pohrdlivých komentářů než první dcera.

Ta si roli modelky sice vyzkoušela taky, kromě toho však má za sebou management v otcově firmě, několik bestsellerů a vlastní módní řetězec. Prodávat kabelky je serióznější činnost než prodávat progresivistickou politiku, bez čehož by se některé jiné účastnice W20 včera do berlínského Intercontinentalu nedostaly.

Ivanka a její manžel Jared Kushner (ten je dokonce jmenován předním poradcem) budí obavy z nepřiměřeného vlivu na prezidenta mezi americkými konzervativci už nějakou dobu, přičítá se jim například impulzivní Trumpův odvetný útok raketami Tomahawk na leteckou základnu syrských vládních vojsk před třemi týdny. (Kushner a díky němu Ivanka jsou praktikující Židé, stoupenci Státu Izrael. Je v zájmu Izraele, aby syrský prezident Asad nebyl schopen mimořádně krvavou občanskou válku rychle vyhrát.).

Zásah proti Asadovi se možná ukáže být jednorázové angažmá, systémově vážnější se mnoha konzervativcům zdá, že podle dostupných zpráv dcera a zeť na Trumpovi klečí, aby proboha USA neodváděl z Pařížské dohody o klimatu, jakkoliv přesně zrušení této dohody v kampani sliboval.

Jeden skeptický klimatolog před pár dny prezidenta vyzval, aby tento slib naplnil, a připomíná mu, že on a hodně dalších republikánských voličů volili jeho, nikoliv Ivanku a Jareda. To všechno je ale v zásadě americká vnitropolitická debata. Koho si prezident Trump pustí do Bílého domu, je jeho věc, a pokud německá kancléřka Merkelová, která má přirozeně zájem na fungující lince do Bílého domu, usoudí, že by mohla jít právě přes Ivanku, je její dobré právo se o přátelství Ivanky ucházet.

Nic z toho nedává estétům shromážděným včera v Berlíně právo bučet na Ivanku, a ne například na nizozemskou královnu Maximu. Copak ta včera neseděla na pódiu jenom proto, že je blízkou příbuznou někoho důležitějšího, než je ona sama? A může se jiná ze včerejších prominentek, ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová, vykázat něčím, co přebije její spolupachatelství na mizerii Řecka a dalších států jižního křídla eurozóny, kde z pozice šéfky MMF pomáhala prosazovat nesmyslnou politiku zvyšování daní za ekonomické deprese? Na rozdíl od ní Trumpová ještě nikomu konkrétnímu neublížila.

Ivanka včera jen měla tu smůlu, že progresivní elity si ve světě, jemuž přestávají rozumět, protože ten svět se nevyvíjí podle jejich očekávání, udělaly ze slova Trump dávidlo. Potřeba dávit se nad tímto jménem je evidentně tak silná, že jim je jedno, jestli Ivanka náhodou svého otce nemanipuluje směrem, který by zrovna jim musel vyhovovat. Hodně (a věcně správně) se píše o tom, jak si Vladimir Putin nebo v naší části světa Viktor Orbán potřebují hledat vnějšího nepřítele. Ale to se může přihodit i lepším lidem, jak vidíme na příkladu pokrokových lidí proti Trumpovým.

Historicky je takzvaný boj za práva žen a zrovnoprávnění pohlaví spjat s levicovou politikou (skupinových) identit. Z úspěchu žen, které v nich vyvolávají nějakou „reakční“ konotaci, se konfekční bojovníci za práva žen nikdy nedokážou radovat.