S literárními soutěžemi postavenými na soupeření rukopisů je potíž. Čtenáři mají možnost setkat se pouze s vítězem – jen jemu totiž je vydána kniha. Nezbývá než věřit porotě, že uveřejněné opravdu je nejlepší text, který v soutěžním ročníku dorazil. Případné pochyby, jež se při četbě takového díla dostaví, tak jsou umírňovány varovným předpokladem, že cokoli jiného by bývalo bylo horší. Dilema nad výsledkem se každopádně dostavuje letos nad vítězem 21. ročníku Literární ceny Knižního klubu, novelou Patrika Girgla Vertigo. Je to literární debut autora, který dosud knižně publikoval texty spjaté se svou odbornou profesí arabisty a orientalisty – a sice stručné dějiny Tuniska a Kosova. Utržil za ně kritiku pro faktickou vybájenost balkánských dějin. 

To pro Vertigo je typická ledabylost. Novela pojednává o maturitním babím létě a brzkém podzimu v životě Dušana, muže dospívajícího v roce 1994 na malém městě, kde se všude dá dojít pěšky a ani MHD tam nejezdí. Idyla. Vzhledem k věku hrdiny je nasnadě, jaké má starosti: snaží se přijít o panictví, nahání ženské, přičemž se zoufale míjí s těmi, o něž usiluje sám, a těmi, které usilují o něj. V představách souloží se svými kantorkami. Je rozhicovaný z opojení první velkou láskou. Má partu kamarádů, samozřejmě bez výjimky mužů výlučných zájmů a charakterů, a těžkosti při komunikaci s rodiči. Ti se sice upřímně snaží se synem mluvit, on je asi má rád a vlastně si jich váží, ale společného v těchto letech nemají nic. Nezvykle, možná originálně snad může působit záliba hrdinů v pytláckém rybolovu na přehradě, jež přiléhá k jejich městu. Tráví na rybách nemálo volného času. Jinak se neděje nic, života v tom věku ubývá v rozháranosti duše a nekonečných rozpravách o ničem, blízká budoucnost je neznámá, ale je v ní možné všechno. To nejlepší má teprve přijít, třebaže se děje právě teď – jenže to nikdo z hrdinů neví. Mohlo by se to odehrávat kdykoli, až na ty ryby je to univerzální popis mládí, jaký se od předešlých odlišuje pouze slovníkem: u Šrámka, Otčenáška ani Škvoreckého jistě nebude k mání takové množství explicitních pojmenování ženského klína či odeslání do patřičných análních mezí. Girgle však, pochopitelně, zpodobňuje čas svého mládí, sděluje, že dějiny už tak pokročily, že nostalgicky lze vzpomínat i na 90. léta. To znamená, že je potřeba univerzální příběh konkretizovat, tedy navěšet na něj dobové pentle – a s nimi začínají problémy.

Lásky, krásky, vrásky 90. let

Vyvolená dekáda je neustále zpřítomňována názvy kapel a zpěváků: Björk nebo Nine Inch Nails jsou pro mnohé novinka, Simon a Garfunkel neznámé retro, jaké pro mladší čtenáře bude třeba Orlík nebo Arakain (ať zůstaneme u nejznámějších kapel, které tehdejší mládež poslouchala a jsou Girglem zmíněny). Strohý seznam, fungující jako alibi historizujícího záměru, naštěstí někdy rozčísne nenafintěná, možná spontánní poznámka: „Dušan na chvilku pustí poslední Lucii. Už bez P. B. CH. Je divná. Docení ji až později.“ Jindy ale je hůř, protože jmenná opěrka je rozvíjena rádoby politologickými pasážemi: „Staří esenbáci v nových uniformách, odulé prochlastané tváře a permanentně zavřené oči. Hlavně nic neřešit, napařit pár pokut za parkování a zmizet na služebnu… Co kdyby se někdo začal šťourat v jejich služební minulosti. Buzerace mániček. Drsné noční výslechy jediného místního chartisty, který teď sedí s funkcí na radnici a místo pomsty vesele tuneluje spolu s bývalými, dnes převlečenými tajemníky OV pomalu se rozpadající hospodářství státu.“ Nebo: „Kamery na ulicích neexistují. Patří do kategorií antiutopií a sci-fi literatury. Ani policie ještě nepatroluje. A ti dva šašci se už určitě nalívají v kanclu. Všichni kolem prožívají krátké intermezzo svobody a neškodné anarchie v mezích zákona. Utužení a buzerace přijdou brzy. Pomalu, plíživě a neznatelně.“ Jaký paradox: vyprávění o divokém mládí není zprostředkováním nekonečné energie těch let, nýbrž nastupujícího mudrování autora středního věku.

Je to dáno i zvolenou kompozicí: minulé dění je komentováno odskoky do budoucnosti, popisy příštích osudů hrdinů, které však už nikdy nebudou tak skvělé jako tehdy, toho babího podzimu před maturou. Jako by čtenář byl ponoukán prožít s postavami jejich neuvědomované štěstí naplno, protože na rozdíl od nich ví, že bude hůř. Už ví, že největší láska zůstane nenaplněným příslibem. Vlastně proto je osudná – nestihla se umazat každodenností a zůstala snem. V tom případě škoda, že se umazalo vyprávění o ní.

Patrik Girgle: Vertigo. Vydala Euromedia Group – Knižní klub roku 2016. 144 s. 179 Kč.