Jedině expert věnující se íránskému jadernému programu na plný úvazek je schopen posoudit, jestli dohoda s Íránem je dobrá, nebo špatná. Rozsáhlý, stopadesátistránkový text s neméně rozsáhlými dodatky lze vyhodnotit tak, že se snažil pamatovat na každou eventualitu. Anebo lze také říci, že dlouhé věty bývají známkou neshody, kterou se právníci snaží zakrýt co největším množstvím dvojznačných slov.

Ne že by dohoda měla obrovské, na první pohled viditelné díry. Ne že by vyjednavači neměli odpověď na konkrétní pochybnosti expertů nebo je ignorovali. I když jsou občas ty díry zalátané oním mnohomluvně právnickým způsobem. Katastrofou nemusí být ani to, že USA ustoupily od původně deklarovaných ambicí – dohoda íránský jaderný program neeliminuje, pouze zmrazuje. I nedostatečná dohoda může uspět tam, kde je vůle, schopnosti a příznivé okolnosti. Jejich absence je horší než to, co ve Vídni diplomaté dohodli. A to, co dohodě přecházelo a co její vyjednávání provázelo, bohužel optimismus nebudí.

Podle amerických proponentů dohoda postupně odstraňuje některé sankce za to, že Írán nebude pracovat na výrobě štěpného materiálu, vyjasní podezření ohledně minulosti svého jaderného programu a umožní inspektorům přístup do jaderných a vojenských zařízení. Inspekce ovšem nejsou to, co jsme čekali – ze slibovaných inspekcí „kdykoli, kdekoli“, jak zněla fráze Obamových vyjednavačů, se staly inspekce „kdykoli, kdekoli poté, co bude žádost tři týdny projednávat společná komise“. A jaká je šance na znovuzavedení sankcí, slibovaný snapback? Teoreticky slušná, nemusí hlasovat Rada bezpečnosti OSN, stačí nález společné komise, v níž budou mít mocnosti proti Íránu většinu. Ale jak to bude v praxi vypadat?

Sestavení mezinárodní koalice pro sankce, které přivedly Írán k jednacímu stolu, bylo plodem velkého diplomatického úsilí a nelze ji udržovat při životě věčně. Jakmile ji jednou rozpustíte, těžko ji dáte znovu dohromady – tak trochu jako když nutíte pózovat skupinu lidí na společnou fotografii. Jakmile je jednou rozpustíte, je těžké je zase sehnat do houfu a přinutit je, ať zaujmou tutéž pozici.

I naši podnikatelé se těší na příležitosti v Íránu. Není těžké si představit, jak by asi reagovali, když by po roce nebo pěti letech rozjednávání obchodů najednou američtí diplomaté přišli s tím, že je třeba investici zmrazit a znovu uvalit sankce. Lze snadno předvídat, jak by reagoval takový Svaz průmyslu, prezident Zeman, Andrej Babiš nebo ten, kdo by byl tou dobou ministr průmyslu. A to by se odehrávalo ve všech zemích mezinárodní koalice. Samozřejmě by nikdo neřekl, já vám kašlu na sankce a na dohody. Postup by byl subtilnější – zpochybňovaly by se zprávy inspektorů a rozvědek, upozorňovalo by se na alternativní výklad faktů a podobně. Prostě by se udělalo vše, aby se mohlo říci, že k porušení dohody ve skutečnosti nedošlo.

Další problém je čas. Většina ustanovení dohody má desetiletý horizont. To je spousta času pro politiky demokratických zemí, kteří v době, kdy dohoda začne haprovat, už dávno nemusejí být ve funkci. Pro režim, který o jaderné zbrani uvažuje tak dlouhodobě jako Írán, je naproti tomu deset let chvilka. Využijí ji ke zdokonalení technologie, ani nebudou muset moc podvádět. A čas potřebný k výrobě paliva pro jadernou bombu, tzv. breakout time, by po vypršení dohody rychle zkrátili z jednoho roku, odhadovaného proponenty dohody, téměř na nulu.

Co ale budí největší nedůvěru, je dychtivost Američanů dosáhnout dohody. Nestává se často, aby Francie v mezinárodních jednáních zastávala tvrdší postoje než USA. Tady to tak bylo. Začalo to tím, že Američané přistoupili k částečnému uvolnění sankcí a jednání s Íránem příliš brzy, měli je ještě chvíli dusit. Zatímco dřív Obama uklidňoval, že lepší než špatná dohoda je žádná dohoda, dnes dohodu prodává jako nejlepší a jedinou možnost, jak zabránit Íránu získat jadernou zbraň. Tím i zdůvodňuje, proč dohoda neřeší další oblasti vztahů s Íránem. Jenže právě strach z Íránu, který se na Blízkém východě míchá do všeho všude, může přimět sunnitské země v oblasti, aby se začaly po jaderné bombě ohlížet taky. Starou frázi „závody ve zbrojení“ bychom pak slýchali mnohem častěji.

Obamova zahraniční politika působí jako snaha ukázat, že jeho předchůdci dělali všechno špatně. A že ze zemí, jež jeho předchůdci označovali za nebezpečí, lze udělat spojence – na úkor dosavadních přátel, když to bude třeba. Jeho odhad se zatím ukázal mimořádně špatný. Reset s Ruskem dopadl, jak dopadl. Odchod z Iráku měl za následek nástup íránského vlivu a de facto rozpad země. Islámský stát počátkem letošního roku Obama přezíravě označil za „juniorský tým“. Jemen vydávala administrativa za vzor úspěchů americké protiteroristické politiky do chvíle, kdy tam propukla občanská válka. Může jeho představa, že z Íránu by se mohla stát zodpovědná, stabilizující mocnost, dopadnout jinak?

Podle deníku Boston Globe si členové vyjednávacího týmu ve Vídni krátili čas vtipkováním o tom, kdo by je hrál, kdyby se Hollywood rozhodl natočit o dohodě s Íránem film. Tahle touha postavit si za každou cenu zahraničněpolitický pomník je bohužel z dohody cítit na sto honů.