Podzimně zbarvený český les, zvuk kroků na cestě, praskání táboráku, šumění řeky – všechny ty obrazové a zvukové vjemy, které v pánech určitého věku probudí jistý typ sentimentu. Asi nejenom v nich, ale hlavně v nich. Fňuk.

V dostatečném množství je nabízí film Jana Foukala Amerika – mladý Čech v něm kanadské přítelkyni odkrývá svět zdejšího trampingu, nějak přelomové dílo to asi není, ale člověka nějakým způsobem k tomu inklinujícího může přivést k úvahám nad českým trampingem, českým trampem. Asi jsem inklinující, anžto jsem se do uvažování pustil. Vlastně mě až překvapila ta nasládlá bolest, již mi přinesl obraz opuštěné osady, kde už je možné potkat jen zbytky někdejšího osazenstva. Existuje možnost, že trampové v téhle zemi prostě nebudou? Co by se s ní bez nich stalo?

Texaský býk z družstevní stračeny

Český tramp je postava, k níž se můj vztah vyvíjel. V dobách chlapeckého skautování to byl jakýsi příbuzný – polodivoký a polousazený zároveň. Ti chlapi na rozdíl od nás kouřili, pili a nepřesouvali se zrovna organizovaně. Zároveň – alespoň v našich očích – nepodávali zrovna velké výkony, někteří – považte! – celý čundr zabalili už na nádraží, aby se pak nanejvýš na noc odpotáceli do nejbližšího hvozdu. Lesní moudrost za všechny drobné teda. Později se k tomu přidala nechuť k oficióznímu a posvazáčtělému trampingu, o kterém se psalo v tehdejším Mladém světě a jenž místo písniček o chudákovi Johnu Hardym nebo obtížích plavby na hudsonských šífech dal vzniknout trampskému „uměníčku“, jehož, ehm, vrcholnou formou byly masově populární samodojímací songy Jana Nedvěda. Ale ti pánové a dámy, kteří v saloncích hospod, kde někdejší skauti rozebírali desky nové vlny, dál jeli to svoje, byli vlastně fajn, duše svým způsobem spřízněné. A jestli jsme se jim trochu vysmívali, bylo to spíš láskyplné než sardonické, asi jako ve scénkách Divadla Sklep.

Ten skutečný, nebo jak se dnes rádo říká autentický, český tramp je zkušený praktik denního snění. A tramping je zvláštní pokus dosáhnout fúze snu a reality. Vyžaduje různé praktické schopnosti – trochu to umět s nožem, dokázat rozdělat oheň, najít si místo na spaní a taky jakousi esenciální nepraktičnost. Být schopen vidět věci, které nejsou, anebo dokázat vnímat věci, které jsou, specifickým způsobem. Například vidět v družstevní stračeně plemenného texaského býka, nasadit si sombrero a hodit na ni laso, třeba i to rodeo zkusit, když je nálada. Tramping je forma útěkářství, praktický pokus stát se někým jiným, stvořit se znova a třeba i trochu jinak. Vytvořit svůj stát ve státě, implantovat do nevelké země v centrální Evropě kus Ameriky.

Ten Foukalův film se jmenuje po ní, respektive po nich obou. Po tom skutečném kontinentu za Atlantickým oceánem, z níž pochází režisérova filmová souputnice, i po té vysněné a pak inscenované v brdských lesích. Ta vznikla ze slov a obrazů vstřebávaných někde tady, často vytvořených podobnými snílky, kteří s realitou Divokého západu do kontaktu nepřišli. Karel May, jak známo, v životě moc indiánů nepotkal – stejně jako autoři rodokapsů, které hltali kluci a holky v prvních desetiletích minulého století. Jejich děti si zas představu o ušlechtilém rudokožci a drsňácky sympatickém kovbojovi utvářely na základě filmů. Jugoslávští komparzisté se v nich proháněli na koních kolem jezer někde v Chorvatsku, až jim paruky z umělých vláken z hlav padaly, a francouzský představitel k tomu velebně kynul stříbrem okovanou ručnicí. Italští herci s poamerikánštělými jmény v nich tasili kolty pod žhavým sluncem španělské Almeríe. A východoněmecké indiánky, ty už sem vůbec tahat nebudu. A pak ty písničky, v nichž zdejší autoři reprodukovali svět těch „skutečných“ songů ze zámoří, taky často založených spíš na mýtu než nějakým způsobem žité realitě. Ale i tak je z nich slyšet zvuk rozlehlého prostoru, v němž je možné vydat se jakýmkoli směrem a na cokoli tam narazit, na lásku třeba nebo na smrt – ta první v těch písních bývá prchavá, ta druhá vlastně taky.

Separátní svět v malém

Jedna pasáž Foukalova filmu se odehrává u zatopeného lomu, jemuž se říká Malá Amerika – český tramping v kostce. Místo je to půvabné, romantické a taky jaksi úhledné, jeho měřítko je adekvátní okolí, hradu Karlštejn, městečku plnému turistů a vláčku z Prahy do Berouna. I ta Amerika tu asi musí být malá, není zbytí. Tvůrci té malé Ameriky ale projevili svým způsobem důsledného ducha, vytvořili nějaký separátní svět se vším všudy. Nakonec těžko říct, jestli to byli – dejme tomu – elektrikáři, kteří si o víkendech hráli na zálesáky, nebo zálesáci, již v pracovních dnech předstírali, že jsou jenom elektrikáři. V tom světě, který pro sebe vybudovali, taky projevili instinktivní chápání nutnosti rituálu, který může spojovat lidi různých původů a osudů, živé i mrtvé. A možná se díky nim ty brdské hvozdy alespoň na chvilku proměnily v něco většího, přinejmenším v jejich očích. Nakonec s tím snem úplně splynuli – jako ta žena ve Foukalově filmu, trampská poustevnice, která se poté, co vychovala děti, do chaty v lese přesunula napořád. A nejde jenom o to snění, vztahy mezi těmi, kdo na ty výlety jezdili, byly skutečné a jsou asi tím nejpodstatnějším dědictvím postupně se vylidňujících osad.

Trampování se dá brát jako pokus o únik z reality malé země, v časech rozkvětu trampingu taky třeba okupované a pak zase zadrátované. Zároveň je ho možné vidět i skepticky – jako pokus uniknout nebo se vyhnout možnosti zkusit to doopravdy, přijmout náhražku, aby se člověk nemusel vydat všanc tomu skutečnému. Výhodou brdských lesů je, že v nich člověk nenarazí na naštvaného medvěda ani na bandu bezohledných banditů, k nejbližšímu nádraží to tam nikdy není moc daleko. Ale možná je to řídnutí trampských řad, jež naznačuje Foukalův film, symptomem něčeho vlastně pozitivního. Ti soudobí trampové vyrazili do těch opravdových dálav. Křižují prérií, džunglí, po vrcholcích hor a zapadlých ostrovech Tichomoří i sibiřskou tundrou. Jednou se vrátí a u táboráku o tom budou vyprávět. To bude zase historek.