Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.

Knížka je to na pohled prostá: obsahuje jednasedmdesát rýmovaných čtyřverší, prý výbor z rukopisů, které autor napsal v letech 2006–2013 (díl už vyšel časopisecky, většina čísel ale je uveřejněna poprvé). Celkově je to teprve třetí knížka letos čtyřiašedesátiletého básníka, předešlou vydal před šesti lety. Ostatně titul Málo slov, název letošního počinu i očividně mírné tempo, s nímž k vydávání novinek Tomášek přistupuje, svědčí o tom, že je co dělat s autorem rozvážným, který usiluje především o přesnost a úspornost výrazu. Slovy šetří, přitom variuje délku svého verše i jeho prostředky – a při četbě jeho poslední práce se nelze ubránit postřehu, že kritické klišé, jaksi samozřejmě uvažující o autorech jako o ideálních automatech, které v každém svém pokusu znovu usilují o to, najít jediný správný výraz pro vyjádření svého literárního přesvědčení, nabývá s tvůrci, jako je Tomášek, zpátky svůj někdejší vážný význam.

Ona promyšlenost a vůle k celku je přítomna už v titulu sbírky. Je nastražen jako past, protože evokuje jinou „přírodní konstelaci“, než na jakou přijde. Kdeže teplo hřejivého slunce a plynulý a sypký pohyb, Tomáškovy básně jsou vystaveny účinkům mrazu, deště, vichrů, tmy. Lyrické já se v nich nepropadá na podloží, uklidňováno příjemným šimráním písečných zrn mezi prsty, nýbrž stojí pevně na místě a nechává se prostoupit něhou strachu a svádět beznadějí. Ta je všudypřítomná a záludná, jelikož není osudová a lze se jejím svodům vyhnout. Jenže za předpokladu, že zůstane akceptována jako možnost, kterou je nutno odmítat jako první, nikoli v dalším pořadí. Smrti v malém jsme totiž vystaveni každým okamžikem; třeba za soumraku, kdy mizí světlo, za svítání, když mizí stín, při vlastním usínání (které by mělo přinést klid, jenže kdo by zůstal klidný, když ví, že usnout na mrazu je jistá definitiva) nebo při tání vločky. Cokoli začíná na svém konci: „Před očima schnou pokosená stébla, / slepýš klouže mezi hroty vidlí.“, „Řeka klesá, ztrácejí se stíny.“, „Jinak je všude ticho. / Nepřichází sníh.“, „Topůrko prasklo, uzavřel se den.“ Atd.

Nejzábavnější je sledovat, zda Tomášek své tempo udrží, zda skutečně je s to neustále variovat jediný názor. Nejenže to svede, ale dál ho rozvíjí o postřehy souvislostí. Obyčejně je toto pozorování předvedeno tak, že dvě sousední básně navzájem upozorňují na některý svůj obraz: „Povídáme si o mrtvých, / zlých snech a o dětech.“ vs. „Kresbičky spících dětí / přikrývá mráz a tma.“ Přestává tak být jasné, jak knihu číst – zda jako sbírku samostatných básní, nebo prostor jedné básně mnoha strof, oddělených dlouhými pomlkami prázdného místa ze tří čtvrtin nepotištěných stran. Aby nevznikl dojem, že básník se rozhlíží po lese a pouze komentuje přírodní scenerie. Lze se postupně dovědět jeho názory na politiku („Za iluzivní svobodou / sovětská hymna zní.“), co dělá ve volném čase s potomky („Góly se synem, verše a viny / se tiše vracejí. Těžko je vydržet.“), všímat si jeho vztahu k Vídni („Co bylo, je znovu. Vysoko v lese / ticho a slunce na Maria Hilf.“) i tuzemské všednodennosti („Jen Vietnamci plní kontejnery, / mlčky a rychle. Cikánka spí.“). Projeví je ale zřídka, vždyť i život má své konstanty a proměnné, na něž zbývá méně času a soustředění než na trvalky.

Tomáškova poezie je úchvatná ve své čitelnosti a vstřícnosti, s níž k čtenáři přistupuje. Zároveň ve své opovážlivosti jednoznačného postoje, kterým sděluje „takhle to je“. Předvedené variace tohoto názoru sice znamenají ochotu se o něm bavit, ale taky upozorňují, že už je promyšlen a prohlédnut ze všech stran a že jeho slovník se vyčerpává: „S údivem stárnu v týdnech o rok. / Hnízdo čmeláků se rojí u kosy, / šneci se přichytli vysoko na kmeni. / Po ranách, modlitbách začíná mlčení.“ Ergo: „Přibývá let, krása se nemění.“ Zbývá přijít na to sám a přitakat.

Jiří Tomášek: Na písku. Vydalo nakladatelství Triáda roku 2015. 84. s. 125 Kč.