Když přijde zvrat a nejistota, odnesou to ti nejslabší a nejhůř připravení. Proto se po roce 2008 finanční krize tak rychle rozšířila do Evropy a především do eurozóny.

Odneslo to Řecko, do té doby různými účetními triky maskující, že je fakticky padlým státem. A předlužené bohaté Irsko, které to při nevhodně nízkých úrokových sazbách Evropské centrální banky přehnalo se soukromými úvěry. Také se naplno obnažily vadné základy společné evropské měny.

Od té doby se nic nevyřešilo. Za peníze daňových poplatníků se koupil čas. Padlo základní pravidlo vepsané do Maastrichtské smlouvy, že jedna země eurozóny nesmí přímo zachraňovat jinou. Naopak se přes nově vytvořené záchranné valy teď zachraňovat musí. Řecko na tom není o nic lépe než tehdy. Společenský rozvrat tam spíš zesílil, což se naplno projevilo neochotou a neschopností chránit vnější schengenskou hranici, což vyhrotilo migrační krizi. Na jihu i severu Evropy sílí protestní antisystémové strany.

Když se Britové rozhodli v referendu odejít z Evropské unie, média byla plná hysterických hlasů, jak fatální důsledky to bude mít pro jejich ekonomiku. Libra se sice prudce propadla, ale londýnská burza už je zpátky na vyšších hodnotách než před brexitem. Jestli to na někoho zásadní dopad má, jsou to evropské banky. Panika a nejistota po brexitu přitáhly pozornost k tomu, jak moc mají špatných nesplácených úvěrů. To nebylo žádné tajemství od začátku finanční krize roku 2008. Pořád se dělaly nějaké zátěžové testy. Ty špatné úvěry, ale nikdo z těch bank nevytáhl, nezlikvidoval ani do nich nedodal nový kapitál. Evropská pravidla nedovolují, aby státy bankám pomáhaly. A především Němci zrovna tady blokují porušení tabu.

Celkově trčí v evropských bankách zaparkovaných asi 950 miliard eur (25 biliónů korun) nesplácených úvěrů. První na řadě je Itálie, již tíží 360 miliard euro takových půjček, to je 17 procent ze všech úvěrů. Akcie tamních bank se po brexitu prudce propadají, dluhopisy zdražují. V situaci akutního ohrožení je především nejstarší italská banka Monte dei Paschi di Siena s 46,9 miliardami (1,2 bilionu korun, skoro třetina výkonu české ekonomiky za rok) špatných úvěrů. Jenže ta už je v ohrožení pět let. Dodnes si vzpomínám, jak se na na její kondici ptali v únoru 2012 italští novináři na tiskovce ve Frankfurtu guvernéra ECB Maria Dragiho. Do podobně kritické situace se dostaly i portugalské banky, v nichž leží 12 procent nesplácených úvěrů.

Evropské banky jsou mezi sebou půjčkami a obchody velmi silně provázané, takže na historická minima se propadají i akcie největší německých finančních domů v čele s Deutsche Bank, stejně jako banky ve Švýcarsku.

České banky patří k těm nejzdravějším v Evropě. Mají jen 4,3 procent špatných úvěrů. Jenže jsou součástí velkých evropských skupin jako je Erste, Societé Générale a KBC. Pro ně představují vůbec nejvíce ziskové části. Pokud by se ale italské problémy rozšířily do skutečně vážné evropské bankovní krize, následkům v nějaké míře nakonec neunikne nikdo.

Hlavní ekonom německé Deutsche Bank David Falkers-Landau v deníku Die Welt varuje, že na doplnění kapitálu bank bude potřeba 150 miliard eur. Evropská unie se podle něj nevyhne zřízení nového záchranného programu pro banky. Pokud na jeho slova dojde, budou nesplácené úvěry Italů sanovat všichni daňoví poplatníci z eurozóny. Máme tady nedávnou schválenou bankovní unii v praxi. Evropskou integraci dluhů.

Tohle asi úplně není svět, do nějž by chtěli prchat finančníci z londýnské City.