Celkem nenápadně zachvátila rozvinutý svět epidemie deprese mezi mladými lidmi. Nezdá se, že by měla jednu příčinu a nedá se jednoduše vysvětlit. Její součástí může být důraz na požitkářské složky života, egocentrismus, rychlost současných změn a obtížná orientace ve světě, obavy z budoucnosti a mnoho dalších faktorů. Část případů je nepochybně způsobena tím, že se častěji chodí k doktorovi a ten si chce svoji mzdu zasloužit, a tak předepisuje léky i tam, kde se lidé mají spolehnout na svoje vnitřní zdroje.

Psycholog Julian Rotter navrhl již v roce 1954 myšlenku řídicího místa, jakési pomyslné pozice, odkud kontrolujete svoje chování. Silné místo znamená, že svůj život řídíte zevnitř. Typické je, že věříte, že když budete tvrdě pracovat a připravovat se na život, dosáhnete úspěchu. Slabé místo znamená, že nějaká ruka osudu zvnějšku řídí váš život a nic moc s tím nenaděláte. Jedna ze studií nepřekvapivě ukázala, že nejlepší měřítko závislosti na internetu je množství hodin, které na něm dobrovolně trávíte. Zároveň s touto závislostí však jde další vlastnost, jíž je náchylnost k depresi. I v tomto případě to neznamená, že internet způsobuje deprese, jen že lidé nadužívající Síť k nim mají blíž. Podobnou, ještě silnější závislost bychom našli u drog či alkoholu.

Jaká je zde role technologií? Pokud cítíte, že v reálném světě možná neobstojíte, utečete do kyberprostoru. Internet vaši zdánlivou bezmoc jenom zesílí. Čím déle na něm budete, tím větší máte šanci, že nebudou fungovat běžné vztahy, a hledání smyslu života bude proto obtížnější. Smysl totiž vzniká v sociálním prostředí a vždy má kromě osobní složky (co chci já) také složku vztahů k blízkým lidem a společnosti (co ode mne chce svět?). Jiný slavný současný psycholog Martin Seligman předpokládá, že čím větší máme kontrolu nad „počítačem“, tím víc získáváme falešný pocit kontroly nad světem. Síť není způsob, jak se rychleji dostat k esenci života, protože ona sama se stala jeho náplní. Slíbila víc, než dala, a v tomto případě se stala kalným blátem, v němž už uvízlo tolik lidí. Rozmělnila ptaní se po smyslu života natolik, že život přestal dávat smysl.

Seligman navrhuje, že jednou ze silných příčin deprese je celková neuspořádanost života, ztráta normálního řádu. Pokud na Síti trávíte hodně času, všechny ostatní povinnosti spíš jen tak nějak doháníte a nemáte už energii věci promýšlet a připravovat se na budoucnost. Vaším životním plánem se stane zasednout za počítač, takže vymizí dlouhodobá perspektiva a z jejího dosahování plynoucí pocit spokojenosti.

Jak pornografie způsobila rozvoj internetu

Návštěvnost pornografických stránek v USA je ve svém souhrnu větší než u Netflixu, Twitteru a Amazonu dohromady. Za pornografií stojí 30 % všech výdělků na internetu. V roce 2015 útrata za pornografii na mobilních telefonech dosáhla 2,8 miliardy dolarů. Kdybychom měli hádat, jaký průmysl roste v USA nejrychleji, odhadl bych, že snad těžba břidlicového plynu či výroba součástek v Silicon Valley, ale byla by to chybná odpověď. Nejrychleji rostoucím americkým průmyslovým odvětvím je pornografie. Nehodlám na toto téma moralizovat a naříkat, kam svět spěje. Z praktického hlediska mě to znepokojuje, protože z analýz ruského sociologa Pitirima Sorokina vím, že touha po rozkoších je průvodním jevem konce či úpadku mnoha civilizací – od staré Persie přes Řím až k italské renesanci. Nejspíš to není trest za „hřích“, ale jenom to, že dlouhodobé cíle – třeba vybudovat spravedlivý a funkční stát – vyměníte za krátkodobé potěšení.

K mnoha dřívějším závislostem přibyl nutkavý kybersex. Abychom si uvědomili, o jakou sílu se v životech některých lidí může jednat, je užitečné připomenout dávný experiment s krysami (P. Milner a J. Olds, 1954), které si samy mohli řídit elektrody, jež jim přinášely radost. Část krys přestala spát, pít a jíst a samou radostí se umořila k smrti. Čísla pocházející z USA a západní Evropy jsou alarmující, ale nemluví se o nich. Podle psychologa Philipa Zimbarda průměrný chlapec sleduje padesát pornografických videí za týden. Při sledování pornografie je velký rozdíl mezi dospělým mužem a chlapcem, jemuž se při kombinovaném sledování pornografie a hraní počítačových her nově uspořádají spoje v mozku a je – jak si pak stěžují spolužačky na střední škole – nepoužitelný pro pěkný, romantický vztah.

Kyberděti

Mary Aikenová v knize The Cyber Effect popisuje, jak jela vlakem do Dublinu a naproti ní seděla mladá matka s nemluvnětem na klíně. Ani jednou se na něj nepodívala, protože si vyřizovala něco na mobilu. Aikenová byla v polovičním šoku, protože jako psycholog znala ty desítky prací, které studovaly, jak je pro dítě důležitý oční kontakt. Děti potřebují dotyk, něhu, hovor, ale také oční kontakt. Zpočátku experimenty probíhaly na opičkách, kterým třeba dali měkkou plyšovou maminku a vedle ní kovovou maminku, zato s mlékem. Všechny opičky si vyvinuly vztah ne k lahvi s mlékem, nýbrž k hebké figuře, která jim dávala pocit bezpečí.

Mnoho dalších pokusů bylo zaměřeno na to, jak se děti učí emoce. Ve všech případech nemluvňata a malé děti sledují tón hlasu a výraz tváře. Je to něco, co se ničím nedá nahradit. Pokud správně neproběhne citová výchova, bývají děti a pak i dospělí labilnější. Pohled do tváře matky je kadlub, podle kterého se vytvářejí další vztahy. V několika studiích bylo pomocí kamer sledováno, jak často se třeba při obědě matky dívají na mobil a na dítě. Výsledek sami umíte z každodenního života odhadnout. Skoro třetina matek se víc věnuje mobilu než dítěti.

Aikenová nerada odhaduje věci, které se teprve mohou stát. Předpokládá však, že malá pozornost k dítěti se odrazí na jeho schopnosti rozvíjet vztahy, dávat lásku, a tím vytvářet dlouhodobá pouta. Nebudou to právě tyto věci, které změní lidstvo? Když procházíte českou základní školou, máte pocit, že už se to stalo, ale generace pod tím nejsilnějším vlivem digitálních médií do školních let teprve dospívají.

Připojuje důrazné varování: WARNING: Nedívat se na vlastní dítě může způsobit vážné poruchy jeho vývoje!

Dítě Einstein

Když se dítě narodí, každá buňka v jeho mozku má asi 2500 synapsí, tedy spojení, jimiž se šíří signály. V dalších třech letech tento počet dosáhne asi patnácti tisíc spojení na buňku. V tomto období mozek vytváří 700–1000 synapsí každou vteřinu. Tato spojení jsou nezbytná pro vývojové funkce, jako je slyšení, jazyk, rozeznávání předmětů a další aktivity, na nichž se pak vystaví další mozkové funkce, jako je učení, vztah k hudbě apod. Tedy tyto první tři roky ovlivní dítě na celý zbytek života.

To si v roce 1997 uvědomila učitelka Julie Aigner Clarková, která se svým manželem rozeběhla firmu „Baby Einstein“, jež vyrábí hračky, knížky a předměty s různými zvuky určenými pro děti pod dva roky života. Cílem těchto hraček je stimulovat činnost mozku, a tím vytvářet nesmírně nadané děti, možná dokonce děti-génie. Dnes má firma obrat v desetimilionech dolarů. Je to velmi filmové a americké – použít novou technologii a vytvořit superdítě. Kdo by to nechtěl? Zní to dobře, ale co na to věda?

Vývoj poznávacích funkcí dětského mozku je div světa. První dva roky jsou důležité pro rozvoj vidění, prvních pět let pro rozvoj mluvení. Není to jen o tom, že by se lepšily oči nebo uši, ale mozek se učí rozeznávat signály a uspořádávat je do logických konstrukcí. Když se umíte dobře dívat, umíte se lépe i pohybovat a koordinovat obě ruce. Dítě si můžeme představit jako „stroj na učení“: sotva se narodí, už skenuje všechno, co kolem sebe cítí, vidí a slyší. Je víc aktivní, než si umíme představit. Sebrané informace shromažďuje a mozek je třídí, což se dílem děje ve spánku, kde se částečně odděluje fáze sběru a zpracování dat. První dva měsíce se pozornost dítěte obrací na obrysy, hranice předmětů, pak se víc pozornosti přenáší dovnitř předmětů – v tomto případě na lidskou tvář. Všichni máme v mozku důležitou část, která je zodpovědná za rozeznávání tváří a jejich výrazů. Díky ní se orientujeme v pocitech ostatních lidí a jsme schopni se s nimi sladit, a tím i spolupracovat.

V roce 2016, skoro deset let po vytvoření značky „Baby Einstein“, došlo k prvnímu soudu o to, že firma vzbudila klamavá očekávání. Několik týmů srovnávalo děti, které sledovaly videa navržená firmou, s běžnými dětmi – a nepodařilo se prokázat, že by došlo k nějakému pokroku. Tým expertů z Washingtonské univerzity studoval děti mezi 8 a 16 měsíci, které sledovaly firemní videa, a zjistil, že děti pod vlivem „Baby Einstein“ hraček měly v testu jazykového vývoje podprůměrné výsledky. Jinými slovy tato studie tvrdila, že ve skutečnosti videa zpomalila učení.

Firma se začala s univerzitou soudit, takže byl povolán druhý expertní tým, který trochu zjemnil původní nález s tím, že videa nemají pozorovatelný efekt na schopnosti dětí. Když necháme stranou soudní spory, co z vědeckého hlediska můžeme říct o schopnosti dětí naučit se hovořit? To je další věc, na niž odpověď již znáte – mluvit se naučíme nejlépe, když s někým hovoříme. Při dalších výzkumech se ukázalo, že děti, kterým byly dvě hodiny denně pouštěny filmy, hovořily hůř než děti, jež se na nic nedívaly. Přesto existují rozdíly v programech. Děti se lépe učí z pomalých, klidných pořadů, které mají jen jednu dějovou linii. Na dětskou psychiku jsou nejvíc devastující rychlé animované filmy se skřeky místo slov.

Není překvapující, že děti se učí nejlépe od blízkých lidí. Zdá se, že učení výrazně pomáhá gestikulace, tedy synchronizace slova, emoce a pohybu. Přesto další firmy přicházejí s novými vynálezy jako iPad pro úplně malé děti. Tento vynález však byl rychle označen jako nejhorší hračka roku a firma jej stáhla. Aikenová upozorňuje, že dítě pod dva roky věku doopravdy nerozumí tomu, co vidí na obrazovce. Když se dítě dívá třeba na film, nehraje si ve fyzickém světě, kde se odehrává učení. Znovu je nutné říct, že toto prvotní učení je teprve základem, na kterém vyrůstá třeba pozdější schopnost řešit problémy. Pokud běží nějaký film, rodiče s dítětem nehovoří a nemají s ním oční kontakt.

Jednoznačně z toho vychází, že děti pod dva roky by neměly sledovat obrazovku, určitě ne často a dlouho. Tady se objevuje další faktor. Jsme tak plní aktivit (šílenstvím činnosti postižení, slovy jednoho indického filozofa), že si myslíme, že i děti by měly být aktivní a zaměstnané. Ukazuje se, že minimální doba, kdy by si dítě mělo hrát samo, je hodina denně. To je ta nezbytná doba, kdy se rozvíjí imaginace. Děti, které si hrají samy, lépe rozumí matematice. Pomáhají jim v tom i ty úplně nejjednodušší hračky, kde už hmatem poznají, že čtverec má čtyři rohy. Malé děti jsou spokojené, když mají chvíle, kdy si hrají podle sebe, ale někdy přitom vedle sebe potřebují dospělého, který si jich sice všímá, ale aktivně do hry nezasahuje. Mají zároveň pocit bezpečí i prostor na vlastní rozvoj.