Nejpopulárnější televizní seriál současnosti – Hra o trůny – bude brzy končit. Letos se vysílá zkrácená, předposlední série, finále by mělo přijít na řadu začátkem přespříštího roku. Hlavní scenáristé David Benioff a D. B. Weiss logicky myslí na dobu po Trůnech, a přišli s novým projektem.

Stanice HBO oznámila, že schválila do výroby jejich příští seriál Confederate, který se má odehrávat v alternativní historii, kde Jih americkou občanskou válku neprohrál, státy Konfederace se odtrhly od Unie, a otroctví proto bylo zachováno. Weiss, Benioff i HBO to pak pořádně schytali – za to, že je něco takového vůbec napadlo, i za to, že se tímhle tématem dovolili zaobírat dva bílí muži (Benioff a Weiss přibrali do týmu ještě dva afroamerické autory). Ta na poměry americké debaty o televizi skutečně velká kontroverze vznikla ve chvíli, kdy seriál Confederate nikdo neviděl, ještě se ani nezačal natáčet, velmi pravděpodobně ještě ani neexistují scénáře. A je skutečně nepředstavitelné, že by HBO schválila dílo, které by obsahovalo nějaký relativizující pohled na otroctví a že by Weiss a Benioff něco takového chtěli napsat. I tak ale narazili.

Stoupenec pravice se nad tím může pousmát a říct si, že takhle daleko dostala současný Západ přepjatá politická korektnost. V nějaké míře pravdivě. Ale za podobnými excesy je, obávám se, širší problém než jenom ideologické pobláznění lidí v jedné části politického spektra. Možná že ta přepjatá korektnost je jenom symptomem trendu, který je založen šířeji a sahá dál, než je skleník akademické levice nebo její radikálnější část. Protože soudit druhé a jejich práci na základě nějakých k absurditě dohnaných ideologických pouček může být docela příjemné, protože pohodlné a nenáročné.  

Existovala kdysi představa umění, tvorby jako něčeho, co by člověka mělo také trochu znejistit, ukázat mu svět očima někoho jiného, jinak, než ho zná a chce vidět, v tom cizím prožitku pak třeba najít kus sebe. Naplnění toho ideálu klade nároky – na tvůrce i diváka, čtenáře. Dnes jako kdyby se ten nárok stával překonaný, část autorů i publika se ho s chutí zbavuje. A nejen ve vztahu k těm nejnižším patrům tvorby, ale i k jejím (domnělým) špičkám, což je podstatně destruktivnější. Pokud by v posuzování tvorby převládlo ideologické hledisko, tedy hledisko vnější, nesouvisející s talentem a vůbec autorskou schopností, může to být pro mnoho lidí jistě úlevné – toho tíživého nároku budou zbaveni. Jestli cenou za to má být zánik umění, jak jsme jej znali, je to zřejmě cena přijatelná, a jestli to může přinést obecné zhloupnutí, nevadí.

V souvislosti se zvolením Donalda Trumpa (ale nejenom s ním) se jako o prorockém filmu často psalo o jedenáct let staré komedii Idiocracy (česky jako Absurdistán) režiséra Mikea Judge. Trochu nekňubný a ve všech ohledech průměrný Američan se v tom filmu probudí z hibernace do Ameriky budoucnosti, která naprosto zblbla. V čele má vulgárního prezidenta, který ohromuje publikum v televizních show ve stylu wrestlingu a demolition derby (nejoblíbenějším televizním programem je ale pořad Au, moje koule, který vypadá přesně tak, jak jeho název naznačuje). Americká populace je pak na tom mentálně natolik špatně, že hrdina mezi ní působí jako bezkonkurenční génius.

Autor v úvodu snímku naznačuje, jak k tomu došlo – ti nejinteligentnější Američané děti neměli, zato ti nejhloupější jich měli hodně. Při vší té prorockosti byl Mike Judge v tomhle možná úplně vedle – jestli dnešnímu Západu skutečně hrozí nějaké obecné zhloupnutí, rozšíří se seshora.