Pod prahem zájmu veřejnosti pracuje už několik týdnů poslanecká komise pro úniky z policejních spisů. Přitom úniky ze spisů a především jejich výživná podkapitola, zveřejňované odposlechy, poškozují český veřejný život už přes deset let. Pravda, s jistými výkyvy – za vlády Petra Nečase, který jako by v tušení věcí příštích trval na tom, aby Generální inspekce bezpečnostních sborů konala, úniky poklesly. To bylo v letech 2011 a 2012, od těch strašných dob se vrátily na výchozí úroveň. Teoreticky může k únikům docházet na třech různých místech: u policie, na státních zastupitelstvích a u advokátů, kteří jsou oblíbeným terčem státních zástupců. Většinou ale úniky poškozují vyšetřované (nejznámější příklad: dehonestující přepisy odposlechů, na nichž s už zmíněným Petrem Nečasem sprostě mluví jeho budoucí žena Jana Nagyová), takže advokátská stopa nedává smysl.

V Praze se v zainteresovaných kruzích běžně mluví o děravosti konkrétních státních zastupitelství a konkrétních policejních skupin. Mohu posloužit anekdotickou příhodou: před dvěma lety jsem na společenské akci potkal vysoce postaveného zaměstnance Babišova nakladatelství Mafra a ten mi na otázku, jestli redaktoři Lidových novin a Mladé fronty DNES dostávají kompra z bezpečnostní divize Agrofertu, očekávatelně odpověděl, že nikoliv, a nečekaně ukázal na dva státní zástupce stojící kousek od nás. To prý jsou hlavní zdroje Mafry.

Příbuzným hříchem úniku ze spisů je samotné vyzrazení faktu, že proti osobě XY bylo zahájeno šetření – a tady proti lidem z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci poté, co loni v létě propíchli zprávu, že kvůli reorganizaci policie budou vyslýchat policejního prezidenta spolu s jeho prvním náměstkem, zakročil dokonce jejich věrný spojenec, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Do včerejška se zdálo, že Pavel Zeman a jeho skupina praxi selektivního vypouštění citlivých informací do médií a ve prospěch holdingu Agrofert budou krýt až do poslední patrony. Zeman do poslední chvíle oddaloval rozhodnutí, jestli před poslaneckou komisí zbaví mlčenlivosti Iva Ištvana a jeho pražskou kolegyni Lenku Bradáčovou. Ale zbavil je. Sám zatím před poslanci otevřeně mluvit nemůže – jeho totiž nezbavil mlčenlivosti ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO).

Žádost komise Pelikán ignoruje už tři týdny. Svým typicky přezíravým stylem to včera Echu vysvětlil údajnou neschopností předsedy komise Martina Plíška (TOP 09) se v oficiální žádosti nějak srozumitelně vymáčknout: „Nadvakrát mi nedokázal poslat žádost, která by mi umožňovala posoudit, zda jsou naplněny zákonné důvody pro zbavení mlčenlivosti.“ Co přesně by si Pelikán představoval? Zadání komise je veřejně známé od 7. června, kdy ji sněmovna zřídila – komise má prověřit možné protiprávní jednání v souvislosti s možným neoprávněným získáváním spisů orgánů činných v trestním řízení a také otázku, zda ty úniky nebyly zneužívány k ovlivňování politické soutěže. Protože Pelikán není ignorant a zadání komise zná, proměňuje se v jakéhosi arbitra Plíškova slohu a jeho vyjadřovacích schopností. Zbylí adresáti takovou potřebu neměli, ani Pavel Zeman, ani Bohuslav Sobotka (který z funkce premiéra zbavil mlčenlivosti právě ministra Pelikána).

Je pravda, že komise byl původně nápad Sobotkovy ČSSD v reakci na důvodné podezření, že si Andrej Babiš spolu se svým zaměstnancem, redaktorem Mladé fronty DNES, listoval živými policejními spisy. Ale parlament je odjakživa hřiště pro politické hry, a přesto se k němu žádný ministr nesmí chovat přezíravě. Koneckonců je člen vlády a vláda se zodpovídá parlamentu.

Před vstupem do politiky se Robert Pelikán profiloval jako zásadový mladý, trochu rozzlobený advokát. Tato image je po krkolomných obhajobách stranického šéfa Andreje Babiše například kolem Čapího hnízda dávno pryč. To bychom mohli brát jako daň jeho politickému angažmá. Ale okázalý nezájem o úniky informací do (jeho šéfem ovládaných) médií už není jen součást politického boje, je to trestuhodná resortní nedbalost.