V neděli 11. května definitivně skončila ve Francii politika páté republiky, ustavené Charlesem de Gaullem v roce 1958. Ta po celou tu dobu, ať už se kolem odehrávalo politicky i ekonomicky cokoliv, stála na soupeření tradiční republikánské pravice a socialistické levice. Před necelým rokem vstoupil do francouzské politiky člověk, který do toho všeho hodil dynamit a ohlásil konec tohoto uspořádání. Andrej Babiš musí nad tou rychlostí a silou zírat. Ještě před rokem mnoho lidí ve Francii netušilo, kdo je to Emmanuel Macron. Od té doby tento ještě ne čtyřicetiletý muž zvládl vyhrát prezidentské volby. Pro ten účel si bývalý ministr socialistické strany pořídil politický vehikl En Marche! Stranu s účelem jeho zvolení.

Jenže francouzský prezident pro to, aby mohl zemi skutečně vládnout, potřebuje většinu v parlamentu. Volby se právě pro dosažení té většiny od roku 2005 konají krátce po těch prezidentských. Macron dokázal dát v rekordním čase pár týdnů dohromady prezidentskou stranu République en Marche (Republika v pohybu), která v prvním kole parlamentních voleb dostala šanci získat až 445 křesel z 577 v Národním shromáždění.

Svoji volební koalici dal dohromady tím, že fakticky vymazal ze scény socialistickou stranu a přetáhl k sobě velkou část pravicových republikánů. Je to učebnicový příklad jízdy s vítězem. Masového přeběhlictví. Adepti na poslanecké mandáty si uvědomili, že pokud na ně chtějí dosáhnout, mají největší šanci v Macronově dresu.

Příští týden ve druhém kole, do nějž postoupili ve francouzském většinovém systému všichni kandidáti, kteří dostali alespoň 12,5 procenta, se očekává stvrzení macronovských pozic.

Totální překreslení francouzské politické scény se ale neodehrává s žádným velkým entuziasmem většiny společnosti. Dějiny samozřejmě píší vítězové a nikdo už nebude řešit, jak silné mandáty při vítězství měli. Emmanuel Macron je ale prezident s nejslabším mandátem v historii páté republiky. V prvním kole prezidentského souboje zvítězil s 23,6 procenta. Ve druhém získal dvě třetiny hlasů, přestože proti němu stála šéfka Národní fronty Marine Le Penová. Parlamentní volby mu slibují jasnou většinu v druhém kole příští týden. Jenže k tomu prvnímu přišla necelá polovina oprávněných voličů. Tak slabou účast Francie od vzniku páté republiky v roce 1958 nepamatuje.

Francie je zjevně rozdělená víc než Amerika nebo Velká Británie. Na jedné straně stojí pevná macronovská suita, která je schopná dát v klíčových momentech dohromady většinu. Na druhé většina Francouzů, která neví, jak a s pomocí koho nevyhraněnému macronismu čelit. Tak se raději rozhodne prohazovat bílé lístky jako v prezidentském kláním nebo k volbám přímo nejít jako teď v parlamentních volbách.

Problém Francie není Emmanuel Macron, který nenabízí žádný jasný směr. Problém je, že se proti němu nedokáže postavit nikdo, kdo ho nabídnout umí. Je to jako u nás s Andrejem Babišem. Problém není Babiš, ale neschopnost se mu přinejmenším jako rovnocenný soupeř s jasnou politickou nabídkou postavit.

Emmanuel Macron i Andrej Babiš dokázali tradiční politický systém svých zemí rozložit nikoliv proto, že by oni byli tak invenční a silní, ale proto, že ten ten systém byl příliš slabý a nedokázal jim čelit.