Bianca Bellová si před čtrnácti dny přišla na pódium Nové scény Národního divadla pro Literu za Nejlepší knihu roku. Působila přitom, že ji to ani moc nepřekvapilo. Její novela Jezero je podobně nesentimentální, místy strohá, až úsečná jako ona sama. Do jaké míry je to jen maska, odhaduje čtenář strhujícího příběhu až postupně, když už je zcela polapen.

Před pěti lety jsem vás poprvé viděl na čtení Ludvíka Vaculíka. Co vás na něj přivedlo?

Byl slavný, zajímal mě jako spisovatel. Nebylo na tom nic zvláštního. Proč?

Vaculík představoval takový mizející mužský svět…

Myslíte, že byl macho? Ne, to mě nezajímalo.

V té době jste měla vydanou druhou knihu, novelu Mrtvý muž, chystala jste třetí prózu, Celý den se nic nestane. Byla jste vlastně už spisovatelkou. Šla jste se podívat na kolegu?

Ne, já jsem se necítila být spisovatelkou. A nepřemýšlela jsem tak o tom. Ani teď se jí být necítím. Byla jsem autorkou dvou vydaných knížek, které byly rychle zapomenuty, stejně jako se to stalo s tou třetí.

Ta čtvrtá, Jezero, dostala teď cenu za nejlepší knihu roku…

S tou to zapomínání možná bude trvat o chvíli déle.

Proč myslíte, že vyhrála?

Řekla bych, že je to čtivý. Taky to má více fazet, takže v tom najde víc čtenářů to, co zrovna hledají. Je přitom zajímavé, že se mi ozvali i lidé, kteří údajně vůbec nečtou, ale Jezero je zaujalo.

Možná to bude tím, zatímco ty předchozí knihy byly, řekněme, intimnějšího charakteru, tady jde o věci přímo globální, odehrává se to v postapokalyptické krajině, jde tam o ekologii, postkomunismus, je to vážné, až pochmurné.

Mně naopak přijde, že z těch knih, co jsem napsala, je Jezero nejoptimističtější. Je tam vůle k životu toho Namiho, hlavní postavy.

Jste to vy?

Ne, já nejsem typ autora, který píše o sobě.

V těch předchozích knihách jsem si vás v nějaké ženské postavě představoval.

Tak to jste byl na omylu.

Já myslím, že autor je v textu vždy nějak přítomný.

To jo, ale nemusí být přítomný v postavě.

Co je v Jezeru specificky vaše?

Především to, že jsem ho celé vyplodila.

Tak já to zkusím jinak. Před dvaceti lety jste si myslela, že budete psát?

Ne. Nebo trochu. Vždycky mě psaní zajímalo. Ale nemyslela jsem, že budu psát knihy. Asi to souvisí s nějakým zráním. U mě to souviselo s narozením dětí. Najednou se mi trochu ozřejmily životní priority; bydlet už jsme měli kde, existenciální nouzi jsem neřešila, návrat do korporace mi připadal jako naprostá šílenost… Začala jsem si vydělávat na volné noze a najednou bylo i víc času a prostoru pro kreativitu, kterou jsem do té doby vytěsňovala…

Takže psaní je takový bonus.

Spíš luxus.

To trochu podporuje mou teorii, proč píše tolik žen. Muž píše z utilitárních důvodů, žena proto, že na to má čas.

A jaké jsou ty mužovy utilitární důvody? Uživit se tím dnes, až na vzácné výjimky, nedá… Já píšu kvůli uspokojení ze završení textu, že se překonám, dokážu to napsat a dokončit tak, jak sama chci.

Jako když krejčí došije sako.

Myslím, že knížky nejsou jako sako.

Jako kreativní sako.

Jo, jako hodně kreativní sako, na kterém se krejčí hodně nadřel a rozpíchal si prsty. A než se mu povedlo, deset jich zkazil.

Myslíte si, že máte v těch knihách nějaké životní téma? Mohl jsem mít jako čtenář pocit, že to píše duše, jíž bylo ublíženo.

Myslíte? Já nevím o tom, že by mi bylo ublíženo. Já jsem měla šťastné dětství, mám tři zdravé děti, šťastný vztah, nikdo mi nikdy neublížil, neprožila jsem žádnou zvláštní krizi, žádné trauma. Ale trochu mě popravdě zneklidňuje, že máte takovou potřebu promítat do postav prožívání autora i vy coby čtenář de facto profesní.

Není při čtení nic zajímavějšího... V dedikaci Jezera stojí, že je věnováno „lidem na cestě“. Čili lidem, kteří jsou v úplně jiné situaci, než jste vy, než jsme my. Je to projev, řekněme, špatného svědomí, kompenzace?

Ne, to mi podsouváte. Vím asi, kam míříte, ale já vám to neusnadním.

Tak dobře, vzdávám se. Zeptám se, na co jsem se chtěl zeptat až v nouzi nejvyšší. Máte nějaký bulharský zvyk?

Umím bulharsky. Mám tam příbuzné. Žertuji s nimi bulharsky.

V čem spočívá bulharské žertování?

To se dá těžko vysvětlit. Je to takový kontextuální humor. A je trochu drsný. Někdy dost drsný.

Otec sem, předpokládám, přišel na studia.

Ano, jako řada dalších studentů ze spřátelených zemí. Vystudoval elektrotechnickou fakultu, seznámil se s mojí maminkou, oženil se a už nám tady zůstal. Pochází z Kardžali, to je město v Rodopech, v jižním Bulharsku. Dokud žila babička, pravidelně jsme tam jezdili, teď jsme tam několik let nebyli. Ale v dětství jsem tam trávila každé prázdniny.

A jaké to tam bylo?

No bezvadný. Mně se vždycky ptali, kde je to lepší, jestli tam, nebo tady. Ale to se nedá říct. Tam mi vyhovuje vřelost, bezprostřednost, spontánnost. A naopak mají Bulhaři, abych tak řekla, velkou toleranci ve vztahu k realitě a její měřitelnosti. To se třeba projevovalo, když mě babička učila vařit a diktovala mi svoje recepty. To bylo vždycky velmi přibližné. Přiměřeně, to bylo to slovo.

Žádná exaktní Magdalena Dobromila Rettigová…

To ne. Ta exaktnost Bulharům trochu chybí. Ale to sladko z lesních jahod...

Babička byla, předpokládám, zajímavá žena.

Ano. Vyrůstala ve velmi tvrdých podmínkách, za války, v bídě. Měla nápadníka, ale vzala si jiného, dědečka, syna nejbohatšího kupce ve vsi. Moc šťastná s ním ale nebyla. Když umřel, nedalo jí to a sháněla se po tom nápadníkovi, jenže ten už byl mezitím taky po smrti. Doslechla se nicméně, že měl až do konce života nad postelí její fotografii. Zůstal sám, nikdy si na ni nepřestal myslet, ale už se jí neozval. Babička byla velká krasavice, vyhrála soutěž královny krásy.

Takže vy jste vnučka bulharské královny krásy? A to měli Bulhaři za komunismu soutěž královny krásy?

To bylo ještě za války, korunku jí předával bulharský car. A její mladší sestra ji pak navíc vyhodila nebo spálila… Babička byla nesmírně společenská, byla duší komunitního života, pak i poslankyní v parlamentu.

Nebyla česká část rodiny nervózní, když si maminka brala bulharského studenta?

Asi jo, ale ještě víc proti tomu byla ta bulharská, která se bála, že ztratí syna. Tak se naši museli vzít nejprve tajně. Pak si příbuzní zvykli.

Vy jste si taky vzala cizince, pravda, Angličana.

Ano.

Jste vlastně se svou rodinou ideální představitelkou ideálního evropského multikulti. Nemají ale děti trochu problém s identitou?

Myslím, že to neřeší. Mluví oběma jazyky rodičů a občas mají myslím pocit, že tady nezůstanou. Mají pocit, že je tady nuda.

Proč jste tedy neodešli do Anglie?

My jsme tady chtěli zůstat. A děti to třeba ještě přejde. I když někam odejít a žít tam, to je vždycky dobrá zkušenost. Člověk je pak schopen lépe vidět chyby nebo přednosti těch prostředí.

My, kdo jsme zažili 90. léta, víme, že v Čechách být nuda nemusí, mnozí na ně pamatují jako na velkej vodvaz. Pamatujete si na ně taky tak?

Víte, že ani ne? Já jsem ten odvaz tehdy nějak přehlídla. Nejspíš jsem tehdy byla takové to hodné děvče, šprtka. Taky mi všechny ty možnosti, které se nám najednou otevřely – svoboda, jazyky, cestování –, přišly opojné, nepotřebovala jsem drogy.

To já taky ne. Co jste studovala?

Vysokou ekonomickou, promovala jsem v roce 1994.

Chtěla jste být inženýrka?

To vůbec! Ale na FAMU ani na psychologii mě kupodivu nevzali a já se rozhodla pro jediné řešení, které se nabízelo – že budu jezdit s kapelami a třeba jim dělat manažerku, haha. No a rodiče měli dost rozumu na to, aby mě požádali, abych si takový nápad vykopla z hlavy, a tak jsem nakonec skončila na ekonomce, tehdy prestižní fakultě zahraničního obchodu. Promiňte, že se tomu směju.

Praha 90. let byla plná cizinců, mladých Američanů a jiných zápaďáků. Holky na ně hrozně letěly. Patřil mezi ně taky váš manžel?

Ne, ne, toho jsem si přivezla. Potkali jsme se náhodou v Řecku, on tady nikdy předtím nebyl. Ale vy to říkáte, jako by to ty holky dělaly z nějaké vypočítavosti.

Ne, tak to nemyslím. To bylo přirozené. Ti zápaďáci byli civilizačně o několik „levelů“ výš. Byli asertivní, měli kulturní návyky, znali svět, dobře vypadali. To čeští kluci byli úplně jinde. Zcela ty holky chápu.

Je to tak, to mi říkal jeden známý, Izraelec, že tady je to úplně o něčem jiným, že tady je prostě král; zatímco doma musel mít prestižní auto a zlatou kreditku, aby se na něj holka vůbec podívala, z těch našich si mohl vybírat. Když já potkala svého muže, už měl za sebou cestu kolem světa, byl od šestnácti let samostatný, dokázal se o sebe postarat, samozřejmě že mi takový člověk imponoval.

A ještě měl rockovou kytaru přes rameno...

Pozor, tehdy si v kuchyni něco jen tak hrál na akustickou kytaru, kterou si kdysi koupil na Floridě. S kariérou rockové hvězdy začal až ve čtyřiceti.

Nikdy není pozdě, já to taky nevzdávám. Ale čte manžel vaše knížky?

Jo, on umí česky.

A vy byste mohla psát anglicky?

Ne, respektive ano, ale ne krásnou literaturu. Není to můj rodný jazyk a bez toho to nejde.

Co ráda čtete?

Nemám nějaké vyhraněné požadavky. Já ocením lineárně vyprávěný román stejně jako experimentální prózu, kde si čtenář může stránky poskládat podle libosti. Ocením obojí.

Vy jste nedávno byla s Kateřinou Tučkovou v Egyptě, kde jste četla pro literární publikum. Jaké to tam bylo?

Zajímavé, nikdy předtím jsem v Egyptě nebyla. Katce tam právě vyšel román, mně by mělo vyjít Jezero na podzim. Mluvila jsem tam s mnoha místními lidmi, kteří mi popisovali, jak vypadal Egypt v minulosti. A přítomnost není nijak optimistická. Nezahalenou ženu dnes téměř nevidíte, což před dvaceti třiceti lety nebylo, muži svůj společenský status měří omodleností svých čel, skupina prozápadně orientovaných liberálů je zanedbatelná a žije téměř disidentským způsobem života. Intelektuálové jsou vystaveni silnému nátlaku většiny, ostrakizaci, ruší se televizní pořady, běžné je nařčení z hereze a podobně. Na egyptského nositele Nobelovy ceny za literaturu Nagíba Mahfúze ostatně extremisté spáchali atentát.

A pro koho tam tedy vycházejí knížky jako ta vaše nebo Kateřiny Tučkové?

No právě pro tu liberální hrstku. A oni jsou vděční, když se o ně projeví zájem.

Když jste s rodinou v Anglii, mluví se tam o muslimech, o jejich početním růstu, o pomalé islamizaci?

Ne, myslím, že se o tom nemluví, alespoň ne přede mnou.

Je to tabu?

To bych neřekla – nebo to spíš souvisí se způsobem britské konverzace, která se hodně odbývá mezi řádky. A já jsem se to nenaučila nikdy číst. Už mi ale řekli, že je trápí, že o některých věcech nelze mluvit, protože by to nebylo, ehm, korektní.

Něco jako v naší facebookové bublině. Nebo v naší pražské kavárně. Jste součástí pražské kavárny, že?

Asi ano, i když ne ve všem se s ní ztotožňuju. Mrzí mě, jak se její příslušníci chovají k takzvaným obyčejným lidem. Místo aby se jim snažili porozumět, buď je zesměšňují, vychovávají, nebo jim dávají najevo, jak mají morálně a intelektuálně navrch. Myslím, že elity selhávají. Jistěže je snadné a asi i uspokojující označit voliče Trumpa, brexitu či Zemana za blbce, ale produktivní je to jen potud, pokud chceme vidět další kolo polarizace společnosti a nárůst voličů extremistických stran.

Zajímala vás někdy politika? Koho volíte?

Jako pozorovatele. Jsem takový tradiční bludný volič, který by rád volil pravý střed, líbila by se mu minimální státní regulace života poplatníka, fungující a vymahatelné právo, efektivní a štíhlá státní správa, adresná pomoc státu a podobné fikce – ale jaksi to nemá komu hodit.

Když vyhrál Zeman, byla jste zklamaná?

Moc. Skoro až deprimovaná.

Jednou jsem vás viděl na náměstí Jiřího z Poděbrad, jak jste vybírala peníze na Jezídy…

Ano, dělali jsme sbírku pro neziskovku Roja Sor. To bylo poté, co začal v roce 2014 Islámský stát decimovat Jezídy v severním Iráku. Společnost Roja Sor pomáhá především ženám a dětem v uprchlických táborech poblíž Šingálu, vozí jim sušené mléko, hygienické potřeby, oblečení, deky, staví zdravotní střediska, chystá i terapeutické centrum pro oběti genocidy. Snažili jsme se nějak pomoci, materiálně i finančně. Jasně že to ženy, které prožily několik let v sexuálním otroctví, z traumatu nevyléčí, ale aspoň trochu jim to pomůže přežít další den. V současnosti Roja Sor organizuje pomoc ve formě balíčků hygienických potřeb i pro radost (hračky, psací potřeby či sladkosti pro děti) pro uprchlíky v táborech či pro ženy sloužící ve vojenských jednotkách pešmergů – a jakoukoliv pomoc z řad veřejnosti samozřejmě vítá.

Stýkáte se s někým z literárních kruhů?

Ale jistě, s celou řadou autorů. Pravidelně se vídám s autory kolem Salonu Práva, s Michalem Šandou, Markem Tomanem, Kateřinou Tučkovou, Pavlou Horákovou. Ale nemluvila bych o nějaké literární skupině. Myslím, že by literatuře prospělo, kdybychom spolu víc hovořili. Ale psaní je osamělý, introvertní běh. Jistá samota a uzavřenost k tomu životu patří. Slavnostní předávání Litery mi připadalo jako poměrně symptomatické; napadlo mě, jestli jsem omylem nedorazila na večírek církevní školy.

Proč? Málo se tam řádilo?

No, lajnu mi tam nikdo nenabídl. Já bych ji tedy pochopitelně stejně odmítla, ale rozumíte mi, co myslím?