Vždycky když se vláda rozhodne sáhnout na daně nebo se objeví zpráva, že někdo zajímavý, úspěšný, populární a bohatý přesídlil za nižšími daněmi za hranice, rozjede se veřejná debata o úniku před daněmi. Česko není výjimkou. Naopak se dá říct, že čím je země sebevědomější, civilizovanější, čím má delší demokratickou tradici a čím je ekonomicky silnější, tím jsou ty debaty živější, ostřejší a poučenější. Což je také výsledek oné delší tradice. Britové, Němci nebo Francouzi jim vévodí. Jednak mají všichni docela vysoké daně, takže i dost těch, kdo mají motivaci utíkat, jednak mají jako velké a vlivné země schopnost udat tón a téma globální debatě. Ta daňová skutečně globální je.

Daně jsou výsostné politikum. Je to rozhodování, kdo, kolik a z čeho na fungování vlastní země přispěje. Od toho podílu se odvíjí všechny nejvýbušnější a nejvíc polarizující společenské debaty o rovnosti, spravedlnosti, zásluhách, nárocích a identifikaci se svou zemí. Čistě společensky platí jednoduchá rovnice: ochota platit daně stoupá a padá s důvěrou ve společnosti a s pocitem, že můj díl daní, kterým jsem zákony nucena přispět, je spravedlivý. Neplatí naopak úplně jednoduchá rovnice, čím jsou daně vyšší, tím více lidí a firem před nimi prchá. Skandinávie, kterou tolik touží napodobit sociálnědemokratičtí politici od Vladimíra Špidly po Miloše Zemana, má velmi vysoké daně, je ale schopná je vybírat, protože na severu Evropy lidé věří sobě navzájem i svým institucím. Když se naopak po svém zvolení před dvěma lety pokusil bohatým lidem daně prudce zvednout francouzský socialistický prezident Francois Hollande, rozjela se daňová emigrace tamních elit. Francie patří spolu s námi, na rozdíl od Skandinávie, k místům s velmi nízkou důvěrou ve společnosti.

Merkelová slídí po svých poplatnících

Země se samozřejmě snaží daňovému vystěhovalectví svých lidí a firem bránit. Slušný výběr daní je pro ně existenční záležitost. Tlak zesílil po začátku finanční krize v roce 2008 nejen z Evropy, ale i z Ameriky. Skupina nejvyspělejších zemí světa G20 se tehdy dohodla, že společně tvrdě půjde proti nepříliš průhledným daňovým rájům. Ty shromažďuje na černé a šedé listině Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Zdaleka na ní nejsou jen vzdálené Kajmany nebo Seychely. Na seznamech ne zcela průhledných destinací se objevovalo Švýcarsko, Rakousko, Lucembursko, Kypr, Monako nebo Lichtenštejnsko.

Do čela tažení proti neprůhledným daňovým rájům se postavila německá kancléřka Angela Merkelová a americký prezident Barack Obama. BND, tajná služba země, která si dnes stěžuje na aktivity amerických špionů na německém území, neváhala v roce 2008 zaplatit 4,2 miliony eur bývalému zaměstnanci lichtenštejnské banky LGT, která patřila tamní knížecí rodině, za DVD s daty o klientech. Pak je zdarma nabídla ostatním zemím. Na nabídku okamžitě kývli Američané, Francouzi, Australané, Švédové, Finové a Nový Zéland. Jediný, kdo výslovně řekl, že kradená data nechce, byli Dánové. Pro ostatní byla zjevně vyšším principem snaha přinutit své občany, aby zaplatili daně. My jsme tehdy váhali, nakonec o data o českých občanech s odstupem požádal tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Žádného významného českého daňového emigranta se ale na DVD z alpského knížectví objevit nepodařilo.

V Berlíně se tehdy naopak rozjel slušný skandál, protože své příjmy si do Vaduzu odkláněla od německých daní řada významných bankéřů a průmyslníků. Prvním, pro koho si německá daňová policie nad ránem vyrazila domů, byl šéf Deutche Post Klaus Zumwinkel. Konta tam neměli žádní němečtí Rittigové a Janouškové, ale smetánka důstojných konzervativních manažerů a podnikatelů. Část z nich raději rovnou presumptivně doplatila Německu daně.

Obamovi vymahači ve švýcarských bankách

Vymahači daní z amerického finančního úřadu IRS v letech 2012 a 2013 důsledně zaútočili na Švýcarsko. Hledali tam ve Spojených státech nezdaněné peníze bohatých Američanů i firem. Pod jejich tlakem padla loni v lednu nejstarší švýcarská banka Wegelin, založená v roce 1741. Berní úředníci z IRS v ní vystopovali skryté 1,2 miliardy dolarů. Banku zažalovali. Wegelin vyplatila USA raději 57,8 milionu dolarů ušlých daní a cítila se sporem tak poškozena, že vyhlásila konec. Když to viděli bankéři z největšího švýcarského domu UBS, preventivně uvolnili jména tisíců amerických zákazníků a zaplatili daňovému úřadu Spojených států 780 milionů dolarů, aby zastavili vyšetřování a nedopadli jako Wegelin.

Hrátky s daněmi jsou velmi citlivou disciplínou. Taky proto v ní konzultanti, bankéři a právníci vydělávají největší peníze. Hrana mezi tím, co je legální a co protizákonné, je velmi křehká. Často závisí na výkladu berních úředníků a trestních soudců.

V globalizované ekonomice digitálních transakcí je ještě těžší posuzovat, co je ze společenského pohledu etické a co už je za hranou trapného prospěchářství a přehazování daňového břemene na ostatní. Bohaté firmy i lidé samozřejmě mají ty nejlepší právníky a poradce. Mnohem víc motivované a nesrovnatelně lépe placené, než jsou berní úředníci. Propast mezi lovci a šelmami je tady obrovská.

Google daň 0,06 procenta

Ve Velké Británii i v dalších zemích se právě vede ostrá debata, proč oblíbené globální firmy jako Apple, Google, Facebook, Starbucks nebo Amazon s obrovskými příjmy od svých zákazníků platí tak málo na daních. Starbucks měl na britských ostrovech v roce 2012 obrat 400 milionů liber. Na dani z příjmu právnických osob nezaplatil v Londýně ani libru. Tržby přesměroval do své holandské sesterské společnosti, kde si vyplatil dividendy, část odklonil do Švýcarska a zbytek vyřešil půjčkami uvnitř firmy.

Britská pobočka Googlu vykázala tentýž rok tržby 3,35 miliardy liber. Na daních zaplatila 1,8 milionu liber. Daňová sazba Googlu byla 0,06 procenta. Kdo by nesnil o takových daních?

Sebevědomí Britové neváhali a začali vybrané neplatiče zvučných jmen veřejně bojkotovat. Kampaň „Naming and shaming“ se těšila značnému ohlasu. Tyto ikonické značky jsou právě v Británii a Německu pod silným veřejným tlakem. A politici přemýšlejí, jak by jejich příjmy zkasírovali.

Pohádky o právním bezpečí

Před daněmi se snáz prchá firmám, holdingům a nejrůznějším strukturám než lidem s jejich osobními příjmy. Prchají největší a nejvlivnější, ale zdaleka nejen oni. PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera sídlí v Nizozemsku, tam má sídla i značná část firem Zdeňka Bakaly včetně NWR, skořápky na ovládání problémových OKD.

Vůbec nejoblíbenější destinací je ale Kypr a moc na tom nezměnilo ani to, že se loni na jaře dostal na hranu bankrotu a byly nasazeny kapitálové kontroly. Sídlo tady měla čtyři procenta všech „českých“ firem, podle databáze Čekia to bylo 12 554 firem. Přes středomořský ostrov dělají byznys finančníci z J&T, Penty, ale třeba i developer Dušan Kunovský se svým Central Group.

Kunovský nebo Bakala vysvětlovali svá sídla v daňových rájích pohádkami o právní jistotě. Jiní mluví velmi otevřeně. „Kypr je nejtransparentnější ze struktur na legální daňovou optimalizaci. Nehodí se ale na všechny typy finančních operací. Pro něco máte lepší podmínky třeba v Nizozemsku. Kypr využíváte, když se nechcete skrývat, ale potřebujete se vyhnout dvojímu zdanění, které na vás řada zemí včetně Česka a Slovenska uvaluje. Třeba Slovensko má s Kyprem výhodnější dohodu o zabránění dvojího zdanění než Česko. Když si slovenský občan založí kyperskou společnost, všechny příjmy z kapitálových výnosů jsou osvobozeny od daní. Když si koupíte akcie nějaké fabriky a obratem je prodáte přes kyperskou společnost, neplatíte z výnosu žádnou daň,“ popsal v rozhovoru pro Lidové noviny spolumajitel J&T Patrik Tkáč. „Úplně oficiálně, podle mezinárodních standardů, jste osvobozeni od daní. Vaše vlastnictví je úplně čisté, oficiální, přiznané. A vaše daň je nula. V Nizozemsku je zase nulová daň z výnosů z úroků. Některé výhody máte v Anglii. Každá země má zkrátka něco.“

Exministr financí Miroslav Kalousek dokonce svého času přemýšlel, že bychom u některých operací v rámci velkých holdingů nabídli nižší daňovou sazbu, aby přesídlily k nám a platily tady daně.

Nejbohatší Francouz přestal být Francouzem

Podstatně citlivější, jak právně, tak společensky, je přesouvání zdanění osobních příjmů. Zdeněk Bakala, žijící ve Švýcarsku, jehož firmy daní v Nizozemsku, vždy vyzdvihoval, že on své daně z příjmu platí na šumavské Modravě. A ta díky němu prosperuje.

Přesunutí osobního daňového sídla je složité i proto, že musíte prokazovat, že jste ve své mateřské zemi skutečně nežili, a naopak jste strávili dostatečný počet dní tam, kam jste přesídlili kvůli placení daní. Když francouzský prezident Francois Hollande prosadil daň z příjmu 75 procent pro nejbohatší Francouze, začali se vystěhovávat. I když je to stálo občanství. Ve Francii jsou totiž osobní daně z příjmu s občanstvím svázané.

Kromě známého příběhu herce Gérarda Depardieuho, z něhož se kvůli daním stal Rus, byli avantgardou podnikatelé. Nejbohatší z nich, vlastník mnoha z nejžádanějších světových módních značek Bernard Arnault, už v létě 2012 požádal o belgické občanství. A protože Belgičané i u V.I.P. zkoumají, jestli v zemi skutečně žijí, pořídil si pro jistotu už s předstihem sídlo na luxusním bruselském předměstí Uccle. Ze 77 tisíc tamních obyvatel přišlo devět tisíc z Francie.

Pak došlo na celebrity. Hollandova příjmová daň (později ji ústavní rada zrušila) totiž zasahovala zhruba tisíc z 65 milionů Francouzů, mířila na veřejně známé osobnosti. Kromě podnikatelů ještě na fotbalisty, herce, zpěváky a modelky. Ikony francouzské společnosti. Ty začaly už na sklonku léta unisono Hollandovi spílat.

Když se ozval fotbalový klub Paris Saint-Germain, jehož většina hráčů se měla stát obětí nové daně, socialisté lehce zpanikařili a zbrkle navrhli fotbalisty od daní osvobodit. Tohle populistické gesto proti nim silně popudilo zbytek dotčených, takže z výběru, kdo je a kdo není milionář hodný zdanění, raději vycouvali. Výsledkem daňového souboje Hollande versus francouzské celebrity je sílící odpor většiny Francouzů vůči dani pro bohaté. Návrh, který byl v silně egalitářské zemi prosazen jako čistě populistický, protože jeho rozpočtová výtěžnost je velmi nízká, podporovalo pouhých 35 procent Francouzů.

Francouzi se ale daním můžou vyhnout, jen když se vzdají občanství. Když žijí třeba v Monaku nebo Belgii, zaplatí daně tam. Pokud je tam ale sazba nižší než francouzská, doplácejí vládě v Paříži rozdíl.

Nejstriktnější jsou v principu daně za občanství Spojené státy. Každý Američan musí podávat daňové přiznání federálnímu Internal Revenue Service, a pokud žije v zemi s nižšími daněmi, doplácí americké vládě rozdíl. Amerika má daně z příjmů mezi 10 a 35 procenty, tedy nikoliv nadstandardně vysoké. Zmíněný princip je reliktem z roku 1913, kdy se schvalovala federální daň z příjmů.

Mentální bezdomovci a holobyty milionářů

I ve státech, které tento princip nevyznávají, jako třeba Německo, musejí ti, kdo si změní daňovou rezidenturu, prokázat, že v zemi, jejíž občanství mají, skutečně nežili. V říjnu 2002 byl slavný německý tenista Boris Becker odsouzen k podmíněnému trestu dvou let vězení s odkladem na tři roky, doplatku dlužných daní a pokutě 500 tisíc eur: v letech 1991 až 1993 nepřiznal na daních 6,5 milionu eur. Trest byl relativně mírný, protože se Becker přiznal a kál.

Slavný tenista tehdy formálně žil v Monaku. Daňoví inspektoři ale zjistili, že víc než tam pobýval v Mnichově, takže měl povinnost zaplatit daně z příjmu v Německu. „Vím, že jsem před deseti lety udělal chybu. A jsem připraven nést důsledky,“ prohlásil u soudu Becker. Odmítl ale, že by měl zlé úmysly. „Rozhodně nemůžu být obviněn z úmyslného krácení daní nebo jakéhokoliv jiného trestného činu. V inkriminovaných letech 1991 až 1993 jsem totiž při svém pobytu v Mnichově bydlel v bytě, kde byla jenom postel a gauč. Dokonce jsem tam neměl ani ledničku.“ Pak přidal vysvětlení, že byl vlastně mentální bezdomovec. „Byl jsem pořád na cestách, a mou kanceláří se tak stal celý svět. Pojem domov pro mě tehdy byl jen prázdným slovem. Myslel jsem jenom na tenis a občas na ženy,“ zpovídal se Becker. Ani to německé soudce neobměkčilo a odsoudili ho za daňový únik.

To, že známí, vlivní a bohatí prchají před daněmi, demoralizuje ostatní, kteří nemají příjmy na to, aby si najali experty na přemisťování daňových sídel. Němečtí manažeři, kteří utekli do lichtenštejnských bank, se nejvíc omlouvali právě za selhání v roli elity. „Selhali jsme jako vzory. To je největší problém. Musíme se snažit důvěru co nejrychleji obnovit,“ tvrdil po odhalení šéf komory německých průmyslníků Jürgen Thurmann.

Ráje proti daňové konkurenci

Nepříliš průhledné daňové ráje vyvolávají ještě jeden velmi nebezpečný efekt. Hlavně země s vysokými daněmi jako Francie nebo Německo se snaží zabránit daňové konkurenci a chtějí sjednocovat v Evropské unii daně z příjmů. Tomu fandí i prezident Miloš Zeman a premiér Bohuslav Sobotka. Jen Andrej Babiš se zdravými instinkty byznysmena (který jako jeden z mála má všechny své firmy registrované v Česku a platí tady všechny daně) upozorňuje, že je to nebezpečné.

Čím víc ale budou Evropané frustrovaní úniky vyvolených do daňových rájů, tím větší je šance, že podobné nápady salámovou metodou kousek po kousku v EU projdou. Na to doplatí vyššími daněmi všichni – s výjimkou těch, kteří dokážou uniknout do daňových rájů.