Slovenské volby na začátku března podle očekávání vyhrál dosavadní premiér Robert Fico s levicovým Směrem, hned pod ním se ale konalo několik překvapení. To hlavní bylo druhé místo pro liberálně pravicovou stranu Svoboda a Solidarita (SaS) Richarda Sulíka, jíž předtím agentury předpovídaly, že se do parlamentu dostane s odřenýma ušima. Sulík se po neúspěšném pokusu sestavit vládu (další dvě občanské strany, Síť a Most, přeběhly k Ficovi) vydal do opozice, přesto jeho 12 procent vyvolalo nadšení mezi lidmi, kteří si mysleli, že v tomto koutě Evropy už pravicovým liberálům pšenka nepokvete.

Kolik jste před volbami tipoval, že opravdu dostanete?

Cíl byl šest a víc procent. Kdyby to bylo těch šest, řekl bych si: Výborně, cíl splněný. Kdyby sedm nebo osm, bral bych to jako megaúspěch. Že budu mít 12, to by mě v životě nenapadlo. Politika je běh na dlouhou trať, znám to i z byznysu, že máte rok dva, kdy to nijak zvlášť nejde, ale úspěch bývá skokový. Dlouho nic – a pak najednou skok. Jako odměna za trpělivost a za to, že jste si to odmakal.

Co byl bezprostřední důvod těch 12 procent?

Naše financování bylo jasné jako facka. Měli jsme solidní lídry, mezitím jsme vyzrálá strana. Celkově poctivě odvedená práce, což je strašně důležité. Hlavně jsme se jasně vymezili proti Ficovi, řekli jsme, že my s ním nepůjdeme, nenechali jsme v té věci nikoho, samozřejmě tedy naše voliče, na pochybách. Dnes je tu obrovská důvěra, kterou nesmíme zklamat. Na rozdíl od roku 2010 už taky neděláme začátečnické chyby, jsme daleko méně lehkovážní než dřív. I já jsem se naučil zbytečně neiritovat voliče, například už nepoužívám vulgární a pejorativní výrazy. Lidi to dost kvitují.

Proč s Ficem ne? Čím je pro vás tak zásadně nepřijatelný?

Měli jsme dva zásadní důvody. Zaprvé: obrovské množství korupčních kauz, za poslední čtyři roky jsme takových sesbírali a zveřejnili víc než 450. A jednoduše: my jsme slušní lidé, nepotřebujeme chodit do vlády se zloději. Zadruhé: ta jejich pomýlená levicová ideologie. Vždyť to je kočkopes, dávat do jedné vlády levici a pravici. Oni chtějí velký stát, vysoké daně, my pravý opak. Jaký by taková vláda měla smysl?

Jaký je Fico osobně? Je to normální silový politik, nebo je něčím extra nebezpečný?

Moc dobře ho neznám. Mluvil jsem s ním jen párkrát v životě, není důvod se s ním potkávat. A jestli je nebezpečný? No tak to je vidět z jeho vládnutí. Kradlo se, jako kdyby nemělo být žádné zítra.

Budete se snažit ukázat, že v politice se dlouhodobě vyplatí držet sliby? Poprvé jste držel předvolební slib nepomáhat přes euroval Řecku, i když na tom padla pravicová vláda.

A všiml jste si, jak asi před rokem řecký ministr financí Varufakis přiznal, že všichni v Evropě věděli, že ty peníze z eurovalu se jim nevrátí? Lhalo se voličům, v celé eurozóně. Pokud jde o tu legendu, že jsme trváním na tom, neplatit Řekům, umetli cestu k Ficovi, tam přeci od prvního dne bylo jasné, že Dzurinda jde po Radičové i po nás. Dzurinda má bilanci rozložených stran, které s ním šly do vlády. Ona to později řekla i Iveta Radičová: Nenalhávejme si, že moje vláda padla kvůli eurovalu.

A počítáte s tím, že značka zásadového politika vám přinese pozici lídra slovenské pravice?

To není můj hlavní motiv. Hlavní motiv je, že jestli se po mně chce, abych kličkoval a dělal věci, o kterých si myslím, že nejsou správné, to bych vůbec nemusel být v politice. Ne, já chci dělat to, o čem jsem přesvědčený. A samozřejmě že jsem rád, když pak vidím, že to i přináší hlasy. Jestli aspiruji na lídra slovenské pravice? Teď zřejmě ano, ale ta otázka je strašně předčasná. Za čtyři roky se toho může tolik změnit! Mám před očima obraz Radoslava Procházky, který byl před dvěma lety skvělý politik, mně osobně velmi sympatický, ještě v prezidentských volbách, kdy nečekaně získal třetí místo. Ale stouplo mu to do hlavy tak, že si nechal říkat gazda. A neustále vedl řeči o tom, jak oni budou spravovat stát, že pro něj není zajímavé mít pět nebo šest procent, ale že musí mít dvacet. V politice trochu pokory neuškodí.

Je na Slovensku přirozená poptávka po pravicovém liberalismu, nebude strana zastropovaná na třinácti, patnácti procentech?

Poptávka určitě je, kde je strop, netuším. Zkusíme ho nahmatat. Na druhou stranu, Richard Rybníček, primátor Trenčína (bývalý ředitel Slovenské televize, na konci 80. let bubeník skupiny Bez ladu a skladu – pozn. red.), minulý týden ohlásil, že založí politickou stranu, která bude konzervativní a chtěla by dostávat 15, 20, 30 procent. Jestli se mu to podaří a kdyby měl být premiér a náš silnější partner, tak úplně bez problémů. Každopádně máme snahu dál růst.

Po volbách jste se ucházel o funkci premiéra, ale zbylé pravicové strany do toho nešly. Proč vlastně? Zpětně jste to vysvětloval domluvami oligarchů, kteří za těmi stranami stojí.

Už týdny před volbami se šuškalo, že Bugárův Most i Procházka potichu rokují se Směrem. Ale nevím.

Jak konkrétně oligarchizace slovenské politiky funguje?

Za všemi relevantními stranami jsou oligarchové, kteří si po volbách na důležitá místa dosadí lidi, kteří jim potom dohazují kšefty. Za Směr jsou ta jména veřejným tajemstvím: Široký, Výboh, Brhel, Por… Všichni jsou přisátí na státním cecku a dělají se státem obchody, které by jinak nedokázali uzavřít. Nedokázali by podat tak dobrou nabídku, aby vyhráli bez protekce.

A za Mostem a Sítí jsou oligarchové taky?

Taky, umím si některá konkrétní jména domyslet, ale tím, že to nemám ověřené, nebudu teď riskovat soudní spor. Každopádně ti oligarchové se mezi sebou vždycky dokáží dohodnout, tam je lhostejno, jestli je to pravice nebo levice.

Nehrálo v očích ostatní slovenské pravice, která je tzv. proevropská, ve váš neprospěch i to, že jste se poslední rok přímo v Německu profiloval jako velký kritik Angely Merkelové?

To je obyčejná záminka, až tak strašně jsem ji nekritizoval. Fakt je, že když jsme vedli rozhovory, Lucia Žitňanská, která přišla s Bélou Bugárem za delegaci Mostu, to téma otevřela. Rychle jsme se dohodli, že Merkelovou nebudu veřejně tematizovat, a oni s tím byli spokojení. No a pak se spojili s Ficem – přitom kdo je větší kritik Merkelové než Fico na evropských radách? Akorát to neříká v německé televizi, protože ho do ní nezvou. Ale řekl bych, že na radě Merkelové kritika asi vadí víc než v televizi.

Je na Slovensku vaše časté vystupování v německých talk-show známé? Jaké máte reakce?

Známé je, sestřihy z mých vystoupení s titulky mají stovky tisíc zhlédnutí. Lidi vidí, že tu je politik evropského formátu, který si umí otevřít ústa i v cizině a necukne, když mu tam třeba někdo začne nadávat. Mají z toho dobrý pocit. Dokonce mi chodí pozitivní odezva i z Německa, kde se třeba lidi omlouvají za to, jak se mnou mluvil jejich místopředseda vlády. Po vystoupení u Sandy Maischbergerové v Kolíně (moderátorka známé talk-show – pozn red.) jsem z Německa dostal asi 400 mailů, až na pět nebo šest byly všechny pozitivní. Ta zpětná vazba odtamtud je šílená.

Vadí vám, když vás někdo označí za pravicového liberála, případně neoliberála?

Ne. Všiml jsem si, že slovo neoliberál se používá s negativním nádechem, ale mně spojení pravicový neoliberál připadá úplně super.

Co soudíte o Andreji Babišovi?

Má na Slovensku poměrně dobrou pověst. Osobně ho skoro neznám a nechci ho moc vychválit, ale nevnímám ho jako negativní postavu. Nezaregistroval jsem žádné korupční kauzy, naopak si myslím, že ministerstvo financí vede dobře. Ale nežiju tu, českou politiku dobře neznám, možná jsem teď vedle jak ta jedle.

A že z pozice ministra financí upravuje zákony ve prospěch svojí firmy?

Nemělo by to být.

Že má média?

To ještě samo o sobě není zločin. Bylo by asi lepší, kdyby je neměl.

Na Slovensku kdyby měl místopředseda vlády dvoje noviny a rádio, by to bylo v pořádku?

Na Slovensku to není o mnoho jiné. Deník Pravda patří lidem blízkým Směru. Penta koupila Sme, Plus 7, časopis Trend, televize TA3 patří Kmotríkovi, JOJ patří J&T. Oligarchům dnes na Slovensku patří skoro komplet celá média. V tom ještě zločin nevidím. Dokonce když byla kauza Duslo Šaľa, kdy Ficova vláda Babišovi odpustila daně, považoval jsem to za nehoráznost, šil jsem do toho, dělal jsem tiskovky – a přesto Hospodárské noviny, které patří Babišovi, proti mně nenapsaly půl křivého slova, nezablokovaly mě.

A vám nevadí, že si oligarchové rozebrali skoro celou mediální scénu?

Vadí, ale co s tím můžu dělat? Nemá smysl brečet. Já jsem to začal řešit tak, že jednak bloguji pro Denník N, za nímž jsou zase lidi z Esetu, kteří mi ale nevadí, považuji je za slušné lidi, jednak jsem se začal intenzivně věnovat počtu mých followerů. Dnes mám na Facebooku 70 tisíc followerů, další má konto naší strany. Kdyby se mi povedlo mít jich do dvou let třeba 200 tisíc, může jich do čtyř let, až budou další volby, být, já nevím, 300 tisíc. Pak se pomalu dostáváte do pozice, že už velká média nepotřebujete.

Takže recept pro politika v době oligarchizace je: udělej si sám?

Ano. Facebook, Instagram, Twitter. Je tedy potřeba vybrat si jeden kanál, neutáhnete reálně všechny tři. Na Slovensku se z nějakých důvodů nechytil Twitter, Facebook je důležitější. Potřebujete překročit kritickou masu v počtu lajků, zhlédnutí, přečtení. Mně se to začalo lámat tak na 55 tisících followerech. Od té doby jsem najednou měl pocit, jako kdyby se to daleko víc dostávalo k lidem. Tady je totiž potřeba překonat prvotní bariéry, které vám nastavuje Facebook. Pokud nemáte úplně malý účet, Facebook sdílení statusů silně redukuje. Například SaS má 100 tisíc sledujících, ale když tam vyvěsíme status, objeví se tak dvěma třem tisícům lidí. V první vlně to Facebook pustí jen asi dvěma až třem procentům vašich followerů. A pak prvních, nevím, deset minut stroj pozoruje, jaký to má ohlas, a když podle nějakých jejich algoritmů ten status začne být zajímavý, například když ho hodně lidí lajkuje nebo sdílí, Facebook vám automaticky přidává počet kont, na které váš post pošle. A já jsem udělal zkušenost, že okolo 60 tisíc followerů mě Facebook začal pouštět více lidem. Dnes mám u dobrého statusu řekněme 10 tisíc lajků, což by pro mě před dvěma lety byl absolutní rekord.

Dost si na práci s Facebookem dáváte záležet.

Víte, technicky jsem denně schopen natočit třeba jedno krátké video z Evropského parlamentu. Během voleb jsem postoval jedno takové video denně. Když takhle politik začne dlouhodobě masírovat svoje publikum, nepotřebuje vůbec žádná velká média. Celá Penta a celé J&T si mohou svoje noviny a televize strčit do zadku. Je to jako studna. Když z ní pravidelně čerpáte vodu, otevřou se kapiláry a studna je vydatnější. Když píšete pravidelně a dobře, tak to algoritmus Facebooku ocení. Myslím, že jsme strana s největším počtem followerů v celé střední Evropě. Ale musíte mít tu trpělivost. Já jsem osobní Facebook začal budovat před čtyřmi lety a strašně dlouho to šlo strašně pomalu. Třicet tisíc followerů, to mi trvalo tři roky. Teď mi to ze 49 na 69 tisíc trvalo dva týdny. Jasně, byly volby a povolební situace. Zase to ustane. Ale v příštím kole půjdu od 70 tisíc. Když jste politik v malé zemi a pořádně si spravujete Facebook, nepotřebujete velká média.

Když v roce 2011 padala vláda Radičové, dělal jsem s vámi v Bratislavě rozhovor a večer jsem šel do restaurace, kde byli lidé z tehdejší redakce Sme, kteří posléze přešli většinou do Denníku N. Měli vůči vám silné předsudky, jako že jste nekulturní barbar, primitiv, který se vyzná maximálně tak v ekonomice, ale nevidí širší kontext...

Ano, to se o mně povídá dodnes. A nejsem z toho nešťastný, dokonce jsem rád. Mně by se tady tomu typu lidí ani nechtělo příliš rozumět, motají se dokola, filozofují zleva zprava. Ale zase – i když v Bratislavě toto prostředí asi jistý vliv má, my jsme teď v Bratislavě reálně vyhráli volby. Dvacet šest procent, což je brutální číslo. Ve zbytku Slovenska vyhrál kromě dvou třech okresů na jihu Fico. Možná jsem dnes i s tou bratislavskou kavárnou našel mír, respektive oni se mnou.

Máte ambici stát se mluvčím eurorealističtějších sil nejen na Slovensku, ale řekněme v celém Visegrádu?

Kdyby byla taková příležitost a kdyby byla poptávka, vyhýbat se tomu nebudu. Ale není to teď hlavní motiv mého konání. Já jsem dlouho sledoval cíl etablovat liberální stranu v mojí zemi. Ten cíl dnes považuji za splněný. Další cíl mám změnit Slovensko k lepšímu, pokud dostanu mandát. Když ne, taky se nezabiju. Dneska bych radši než slabý premiér byl silný ministr financí.

A měl byste tu ambici, být lídrem nějakého eurorealistického proudu za více zemí?

Ale jo, ale tím se nestanete z křesla europoslance. To bych musel být slovenský premiér. Kdybych jím byl, kdyby Orbán, Sobotka a Poláci řekli: Sulík, vem to ty, umíš z nás nejlíp německy, znáš to prostředí líp než my, pak ano. Ale dnes je to teorie.

Před několika lety se o disentní hlas ze střední Evropy pokoušel Václav Klaus. Co si o něm myslíte?

Mám na něj velmi pozitivní názor. Byl nás i v Bratislavě navštívit v sídle SaS. Nevím tedy, co přesně o nás ví, jaká je míra senility v jeho věku, ale pozná mě a velmi dobře spolu vycházíme. Co se týká jeho názorů na globální oteplování, netroufám si je posoudit. Co se týká jeho názorů na eurozónu, má pravdu v plném rozsahu – to si posoudit troufnu.