K anonymním hrdinům, osobnostem, symbolům, nebo jak to říct, naší doby se začátkem týdne připojila ohleduplně nejmenovaná dívka z Domažlic. Podle zpráv médií viděla na ulici podezřelého snědého muže s ještě podezřelejším dlouhým předmětem přes rameno, došla k závěru, že se jedná o potenciálně nebezpečného ozbrojeného uprchlíka a zavolala policii.

„Orgány“ zjistily, že stěžovatelka si spletla uprchlíka s kominíkem a jeho pracovní nástroj, štětku, měla za samopal. Historce se na sociálních sítích a jinde kdekdo smál, není se tomu zas až tolik co divit, legrační je dost. A taky se může zdát výmluvná – třeba pro někoho, kdo chce ilustrovat iracionalitu obav, těch, kdo trpí hrůzou z uprchlické vlny. Jsou to lidé tak připravení se bát, že spíš než kominíka čekají na ulici ozbrojeného muslima připraveného prolévat krev starousedlíků v ulicích Domažlic. S takovými se debata vede těžko.

Místo štětky samopal

Zas až taková legrace to ale být nemusí. Nechtělo by se mi žít v tak nebezpečném a vykolejeném světě, kde pohled na kominíka navodí pocit akutního ohrožení života. Ta slečna v něm přitom evidentně přebývá. Něco se s tím jejím světem zjevně stalo. Kdyby kominíka potkala před rokem, řekla by si „vida, kominík“, možná by se pro štěstí chytla za knoflík (dělá se to ještě vůbec?) nebo by si neřekla nic, neudělala by nic a šla by si dál po svém. Mezitím ale podlehla hysterii, jiné vysvětlení pro to nenacházím. Můžeme se jejímu pocitu vysmívat a připadat si o to osvícenější, jenomže ten pocit je jistým způsobem reálný, alespoň v tom smyslu, že je sdílený a může vést k nějakým reálným následkům, třeba k nástupu sil, které ho dokážou nějakým způsobem využít, těžit z něj.

Českem a Evropou se skutečně šíří hysterie, Bohumil Doležal o ní ve Svobodném fóru píše, že „je to obvyklý, častý, a tedy přirozený způsob, jak nepřipravení lidé reagují na nezvyklé situace v osobním i veřejném životě. Ve veřejném prostoru, v politice, vede ke vzniku kolektivních psychóz, jež zasahují nejširší vrstvy společnosti“. S hysterií je podle něj nutné bojovat, protože v „prostoru destabilizovaném hysterií“ mají šanci „vlci“. Souhlasím s ním úplně a do mrtě. Když se ale pustím do úvah, jak nejlépe by se ten boj s hysterií dal vést, moje představivost selhává. Obvyklým způsobem vedená výměna názorů – třeba v tisku – totiž, zdá se, v téhle situaci nefunguje. Jakým způsobem by se dalo dosáhnout toho, aby studentky řešily spíš problémy, které dívky a mladíci v době studií řešívají, a pohled na kominíka je nechal v klidu?

Všichni jsou bližní hodni lásky

Samozřejmě tu slečnu neznám, nevím, jak se do toho stavu mysli dostala. Troufnu si ale pár věcí předpokládat. Nějakou roli v tom sehrálo působení jejího okolí. Každý novinář, který v oboru pracuje pár roků, zažil nějakou tu vzrušenější společenskou debatu, zaujaté a naštvané dohadování se. Politika rozdělovala lidi třeba v časech opoziční smlouvy a na ni navazující televizní krize, v čerstvější paměti je přímá volba prezidenta. Tak zuřivou a všechna patra společnosti zasahující polarizaci ale v porevolučním Česku nepamatuji. Jasně, osobní zkušenost nemá výpovědní hodnotu sociologického šetření, avšak historek typu, šel jsem tam a tam, mluvil s tím a tím a hovor se stočil k zaťaté debatě o uprchlících, začíná, myslím, být už trochu moc. Vždyť už i ataman Přátel Ruska Jiří Vyvadil na sociálních sítích popisuje, jak byl při náhodném setkání na benzinové pumpě označen za vůči uprchlíkům nemístně vstřícného vlastizrádce. Může-li se to stát jemu, kdo si dneska může být jistý, že bude uznán za dostatečně roduvěrného?

Ale zpátky k té domažlické oznamovatelce. Asi nějakým způsobem přejímá názory a strachy obvyklém ve svém okolí. Každý nebo skoro každý to tak dělá, bez ohledu na „třídní původ“, vzdělání, hodnotovou orientaci. Asi má strach. Ten si člověk většinou nevybírá, nerozhodne se jednoho rána, že se začne bát. Najednou se prostě bojí, většinou lidi o tenhle pocit nestojí. Je vždycky ošidné rovnat hnutí lidské mysli – té individuální i skupinové – do jednoduchých a přehledných kauzalit. Že strach nějakým způsobem tu Bohumilem Doležalem diagnostikovanou hysterii živí, se ale asi říct dá. Ten strach nepramení jenom z všelijakých fám, kterým člověk může snadno podlehnout, zvlášť tráví-li hodně času na sociálních sítích (a opět, příslušnost ke společenské vrstvě, míra vzdělání a světonázor v tom nemusejí hrát roli). Taky ho živí obrazy a skutečnosti jaksi reálné, děsivá videa šířená propagandistickou mašinerií Islámského státu si nikdo nevymyslel ani nedezinterpretoval. Jejich barbarská přímočarost budí hrůzu, dá se pochopit, že někoho vyděsí natolik, že třeba přestane být schopný vnímat kontext a širší souvislosti. Zvlášť má-li pocit, že je v nějakém existenciálním smyslu spíš sám, že žije ve světě, který se neopírá o nějaké pevnější hodnoty. Netvrdím, že je hysterii nutné nějak legitimizovat, nadbíhat jí. Stačilo by připustit si, že lidé jí stižení se do toho stavu mohli dostat ne jenom z důvodů, které by z nich dělaly a priori zavrženíhodné bytosti. V debatě o imigraci zaznívají ze strany těch, kdo jsou pro vstřícnost vůči uprchlíkům (počítám se k nim) odkazy na křesťanské přikázání lásky k bližnímu. Holka z Domažlic, která svůj strach projevuje značně komickým způsobem, a všichni ti ostatní, kdo jsou s ní, řekněme, mentálně spřízněni, mezi ty bližní patří taky.

Výsměch není řešení

Moc nevím, jak se dnes dá vést boj s hysterií. Podmínkou ale je uvědomit si, že je to boj. Nějaká cílevědomá činnost, jejímž smyslem je dosáhnout vítězství. V tomto případě to neznamená dosáhnout stavu, kdy každý projev hysterie bude stíhat výsměch nebo kdy bude z veřejné debaty vytlačena mocenskými prostředky, a o to větší síly bude nabývat skrytě. Že hysterie utrpěla dílčí porážku se pozná podle toho, že jí bude méně, že třeba trochu opadne. Velice triviální konstatování, samozřejmě. Způsob, jímž proimigrační strana vstupuje do konfrontace s oponenty, ale často naznačuje, že tahle Amerika ještě stále čeká na objevení.