Literární ceny Magnesia Litera jsou jen jednou z mnoha cen v dvouměsíční sezoně jejich zvýšeného udílení v březnu a dubnu; už to pro letošek brzy skončí. Bylo by přirozeně lepší, kdyby umělecké ceny, obzvlášť ty, jež jsou udíleny za jiný výkon, než je momentální umělcova popularita, neexistovaly a byly nahrazeny anketami. Tedy souborem názorů odborníků v dané oblasti, jenž neurčuje vítěze, ale je podnětný střetáváním a míjením se prezentovaných mínění. Jenže od toho se v tuzemsku už docela upustilo – a postup a spěch této proměny bylo možné sledovat na tradiční anketě Lidových novin Kniha roku, kde poslední inspirativní ročníky byly ke čtení na konci 90. let. Patrně za tuto proměnu může rozdíl v nárocích obou žánrů, neboť u anket je třeba víc přemýšlet a vyhodnocovat jejich výsledky samostatně, kdežto soutěž je plošší, ale vděčnější, protože aspoň trochu máchá s adrenalinem.

Ostatně dokládá to právě postavení Litery, která se za (v porovnání s jinými cenami pouhých) čtrnáct let svého trvání stala oceněním, podle nějž se čtenáři s gustem orientují v tvorbě uplynulého roku. Nehledí na jiné ceny, třeba brzy následující Ortenovu cenu pro mladé tvůrce do třiceti let. Dáno je to ovšemže i mediální zručností, která je s Literou spojena – jiné literární vyhlašování dosud nepřesvědčilo ani diváky, ani nakladatele, že je vhod být na jeho výsledky připraven a mít včas nachystané dotisky nákladů nominovaných a posléze vítězných knih. (Zaspí se však i u Litery, letos se to stalo Druhému městu, jehož titul Mlýn na mumie od Petra Stančíka vyhrál kategorii prózy, a Hostu, jenž se sbírkou povídek Matěje Hořavy Pálenka. Prózy z Banátu zvítězil coby objev roku. První dny po zveřejnění výsledků byly obě knihy těžko k mání.) Některé kvóty ale Litera ještě nedobyla: ačkoli má bohatě zásobený raut a večírky po skončení televizního přenosu trvají dlouho, bulvár si nezískaly, a tak se dámy nemusejí obávat „módní policie“ a nevzrušeně mohou na vyhlášení přicházet v modelech, které uplatnily rovněž při jiných příležitostech. Je to jedna z mála svobod, jež si Litera dosud udržela.

Hra na zapomněnou

Uhrančivý je na Liteře ovšem i rozpor mezi neustále verbalizovanou touhou po reflektování „vývoje literatury“, což je kategorie podivuhodná, protože předpokládá v podstatě týž pohyb jako ekonomika v případě „trvalého růstu“ – písemnictví se přece nutně vyvíjet nikam nemusí. Zároveň však výsledky vyhlašují a ceny udílejí stále tíž lidé, a tak vzniká dojem právě rozvážného ulpívání v zajetí vděčných lesklých přívěsků, které samotné psaní odsouvají do pozadí. A tak objevem roku je letos autor, o němž se neví, zda existuje, proto se o to lze přít. Prózou roku je pražský příběh vydaný v Brně, kdežto knihou roku brněnský příběh vydaný v Praze (Básník – román o Ivanu Blatném – Martin Reiner). Autor knihy roku ji připravoval třicet let a přímo sepisoval dobu jen dvakrát kratší, taková výdrž už přece zaslouží potlesk.

A donekonečna se lze přít nad výsledky i nominacemi a argumentovat pro své preference. Ze svých pochyb už se vypsali jiní, třeba šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík nebo redaktor téhož nakladatelství, spisovatel a předseda Asociace spisovatelů Jan Němec, a tak na tuto, ve výsledku bezpředmětnou, hru přistoupím rovněž. Sám považuji za skandální, že letos nebyla nominována poslední kniha Bohumily Grögerové Můj labyrint, završení autorčiny práce se žánrem lyrických vzpomínek, zachycovaných v každém titulu této její série úplně jinými prostředky. Anebo že byl pominut překlad esejů Poznámky o životě a literatuře obzvlášť náročného stylisty Josepha Conrada, pořízený Petrem Onuferem, jenž byl při své práci na něm v mimořádné kondici. To pominutí je trapné proto, že vloni vyšel ještě jeden conradovský převod, vzpomínky Zrcadlo moře v překladu Michala Kleprlíka. Ten Onuferových kvalit bohužel zdaleka nedosahuje, jenže je-li cílem Litery „propagovat kvalitní literaturu“, jak stojí ve stanovách občanského sdružení, jež Literu spravuje, ocitají se oba autoři rázem na jedné čáře. Není to dobře.

Škarohlídi, pokud se najdou, mohou namítat, že preferuji knihy, které jsem sám kladně hodnotil. Jenže recenze se dostane části přečteného a potom – nač měnit názor kvůli jedné sérii medailí. Konstantu uvažování ostatně dokládají svými texty i oba zmínění pánové z Hostu. Zůstaňme u prvního, Balaštík na serveru H7O píše: „Vsadit si na vítěze cen Magnesia Litera bohužel nejde. Kurz Martina Reinera by ale stejně byl tak nízký, že by na něm nešlo vydělat. Básník je zkrátka kniha, za kterou se dávají ceny, a po Josefu Škvoreckém a lidovkové Knize roku by nevýhra v Magnesii mohla být jen důsledkem onoho u nás tolik zakořeněného rovnostářství, které velí vybrat někoho, kdo ještě nic nedostal.“

Praví se tu o knize, že jejím osudem „zkrátka je dostávat ceny“a takřka běda tomu, kdo by si to nemyslel. Přestože letošní vítěz je velmi problematický text, určen samozřejmě je – stejně jako kterýkoli jiný – ke čtení, nikoli zavalení cenami, jak sugeruje Balaštíkova poznámka. Poslání Litery ale vidí jednoznačně, má být cenou na úrovni pěveckého Českého slavíka: „Česká literatura potřebuje kvalitní mainstream jako sůl, potřebuje své Lucie Bílé a Ivany Trojany. Autory a knihy, které se k tomu alespoň blíží, je tudíž třeba hýčkat a oceňovat. Úvahy minerálních porot jsou však většinou právě opačné. Syndrom Gott je zřejmě vede k tomu, že raději dají přednost někomu méně známému, kdo ještě nic nedostal, než aby si vypěstovali takového zlatého slavíka, který by pobral vždycky všechno. Ceny v Magnesii, a to je dobrá zpráva pro mladé a neznámé autory, se tudíž rozdávají ,spravedlivě‘, takže ten, kdo už nějakou má, je u porot v apriorní nevýhodě, byť by napsal sebelepší knihu. Pro čtenáře je to naopak zpráva špatná: podle nominací si nelze vybírat knihy k běžnému čtení.“ Logicky tedy knihy k běžnému čtení jsou jen ty od pravidelně oceňovaných autorů, nikoli takové, které člověka zaujmou v knihkupectví třeba obálkou, anotací, segmentem svého textu anebo zřídka třeba i kritickým ohlasem, jenž se titulu dostane.

Předpoklad výdělku

Balaštíkovy závěry se ovšem tlučou s vizí zakladatele Litery, kritika Pavla Mandyse. Ten v rozhovoru pro týž server, na nějž přispěl Balaštík, požaduje opak: „Zaprvé musíme naplňovat poslání deklarované ve statutu, propagovat kvalitní knihy. To se myslím zejména v posledních pěti letech daří, vítězné knihy v prodejích přesahují hranici deseti tisíc prodaných výtisků, která se považuje za bestsellerovou. (...) Abychom dostáli poslání cen, tedy popularizovat to nejlepší, je nutné mít jednoho hlavního vítěze, který bude určující pro zájem nejširší veřejnosti. Zlatý slavík je anketa popularity, tam to přirovnání nesedí, protože hlasují fanoušci. Zatímco oněch zhruba tři sta hlasujících, které oslovujeme my, jsou lidé spjatí s knižní branží, kteří se mezi knihami pohybují celoročně a mají vzdělání, rozhled a profesi zaručující, že nepůjde o laiky. Spíše jsme si brali příklad z americké filmové akademie, která uděluje Oscary, což je také především profesní cena.“

Cituji obsáhle oba vlivné hráče tuzemského literárního zázemí, aby byl zřejmý jejich rozpor a svor: svedeme se shodnout na jediném úkolu, kterému by nejpopulárnější literární cena měla dostát. Musí vydělat. Na tom není nic špatného, potíž je, že literatura je zase odsunuta do úplného pozadí. Totiž jak se výdělku dosáhne, tedy jaké texty mají stát v hledáčku ceny, už zase tolik podstatné není.

Z výsledků mě letos trápí skoro každý, byť připouštím, že záplava knihkupeckých pultů tlustým románem z produkce náročného vydavatele, jenž pojednává o mediálně tak nevděčném tématu, jakým je životopis neznámého básníka, je zábavný obraz běžného mainstreamového čtiva v současném Česku. Kromě Litery pro knihu roku za již zmíněný text Martina Reinera Básník a za poezii pro Olgu Stehlíkovou za sbírku Týdny, tedy ocenění těžkopádné doslovnosti všedního dne, je škoda ještě výsledků kategorie za literaturu faktu. Deník hraběte Heřmana Jakuba Černína Na cestě za Alpy a Pyreneje jistě je mimořádné dílo, ale bez ohledu na to: kdy už konečně bude řádně oceněno dílo Bohumila Doležala, letos nominovaného za obsáhlý výbor svých internetových Událostí, které si s Černínem svou unikátností nezadají?

Oceňovat díla stará a ne nepohodlná současná je doklad slabosti společnosti, v níž tato díla vznikají. Doležal je kritik, jakých zdejší kultura příliš nevyprodukovala, kritik, který nejen dennodenně promýšlí, co to kritika je, ale toto promýšlení naplňuje konkrétním obsahem. Často lze v literárních časopisech zachytit debatu nebo aspoň rozhovor o kritice, která je v krizi. Není v krizi, ta dobrá je pouze nepohodlná, a proto se jí špatně přiznává unikum. Od působení Františka Xavera Šaldy tu nebyl autor, který by tak soustředěně (a jistěže s mnoha omyly na triku) reflektoval českou všednost ve všech jejích odstínech. Až Doležal, který na rozdíl od Šaldy dovede být úsporný. Ale kdo já jsem, když ne porotce Magnesie Litery, abych za vás rozhodoval, kterým z oceněných či jen nominovaných titulů se zabývat: sami si knihy přečtěte a prožijte a udělejte si na ně svůj názor. Ten je stejně nejdůležitější.