Spisovatel fantasy románů Andrzej Sapkowski

Ostuda, že tolik kradete, ale odpouštím vám

Spisovatel fantasy románů Andrzej Sapkowski
Ostuda, že tolik kradete, ale odpouštím vám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po sametové revoluci je polský spisovatel Adrzej Sapkowski v tuzemsku jistě nejprodávanější spisovatel z jiného slovanského jazyka, než je čeština. Náklady jeho knih jsou vždy brzy vyprodány, vzápětí dotiskovány a zase vyprodány. Na novinky se nedočkavě čeká. Stejně tak je známo, že miluje autorská čtení, a že jak stárne, je čím dál víc náladový při poskytování rozhovorů. Jednak se mu tazatel musí trefit do noty, jednak Sapkowskému zrovna nesmí být zle.

Za správné konstelace Sapkowski svede být okouzlujícím partnerem k rozhovoru, za té horší nerad odpovídá víc než jednou větou. To je samozřejmě výzva, zvlášť kvůli pokušení vyzkoušet, co pravdy může být na tvrzení, že tvůrce stačí znát podle jejich díla a netřeba je dohánět osobní znalostí. Sapkowski pro generaci dnešních třicátníků představuje autora z ranku, do nějž patří ještě Karel May, Jules Verne, Jaroslav Foglar, Zane Grey a další takoví. Bez nich by dospívání nikdy nebylo takové, jaké bylo. Dobrodružství, obsažená v jejich knihách, v určitém věku pomáhala zorientovat se ve světě, v hodnotovém žebříčku i přežít nezdary v prvních vážnějších vztazích.

Sapkowski navíc mezi moderními autory drží prim ještě v jisté konzervativnosti svého přístupu k literatuře. Vždy se soustředil na psaní textů, dlouho otálel svolit k jiné formě. Nakonec se seriálovému ani filmovému ztvárnění příběhů svého zaklínače Geralta z Rivie neubránil, ale jejich mizerná kvalita a neúspěch autora od dalších podobných pokusů odradily. Většího úspěchu se dočkal později s počítačovými hrami na motivy svého světa. Jejich úspěch mu naopak pomohl získat novou generaci čtenářů. Do Prahy nyní přijel pokřtít další variantu svých knih: jejich audioverzi. Také tu dlouho odmítal, nakonec jí tleská.

Ještě něčím je Sapkowski výjimečný: spisovatelem z povolání se stal až v půli života, s příchodem demokratického režimu do Polska. Do té doby působil v zahraničním obchodu a dodnes není uspokojivě jasné, nakolik byl, či nebyl komunistickým rozvědčíkem. Předrevoluční kariéru tak sdílí s Andrejem Babišem, ale vracet se k ní nechce. Důsledně trvá na tom, že je spisovatel, myslí na svého čtenáře a pracuje s ním a že toto tvrzení jako vysvětlení jeho společenských ambicí stačí. Dovede se mírně a zaníceně bavit o nuancích chuti štrúdlu, který mu kdysi pekla babička, ale otázky na politiku ho spíš rozčilují. Při našem setkání bylo hned zřejmé, že mu zrovna vůbec není dobře. Přesto se chvíli odpovídat pokoušel. Pak, jakmile došlo na zmínku o jeho románu z Afghánistánu, se ale rozčílil a až do konce rozhovoru se opakovaně, jako by v transu, vracel ke vzpomínkám na své někdejší vojenské angažmá, z něhož si odnesl zranění a které ho dodnes budí ze sna…

S vašimi knížkami moje generace vyrůstala. Dnes, mám aspoň ten dojem z rozhovorů s učitelskými přáteli, už vás děti čtou méně, protože vaše příběhy znají spíš z počítačových her. Přesto pořád čtou. Hodně jezdíte po čteních, jak se změnilo publikum za oněch pětadvacet let vaší profesionální spisovatelské kariéry?

Nemohu to hodnotit jednoznačně ani samozřejmě. Nějak se jistě změnilo, vždyť uplynulo hodně času. Ale vezměme v úvahu, že první povídka s názvem Zaklínač vyšla v roce 1985. Když teď jezdím na autorská čtení, nevidím tam nikoho, kdo by se narodil dřív než Zaklínač. Ročník 1985 na ta čtení opravdu nechodí.

A vy jste se za tu dobu nějak změnil?

Přece nijak, já se nezměnil vůbec. Víte, když jsem psal první povídky se zaklínačem, bylo mi přes čtyřicet let. A to už je člověk natolik dospělý, že se už příliš měnit nemůže. Podívejte se na to takhle: dospělý člověk se nemůže moc změnit.

V Praze jste kvůli audioverzi Zaklínače. Dřív jste říkal, že audioknihy vám nevoní, odmítal jste vlastně jakékoli adaptace svých knih. Co ta změna?

Proč ne? Nemám proti audioknihám nic, stejně jako nemám nic proti filmům, televizi nebo počítačovým hrám. Naučil jsem se přizpůsobit světu, který se nějak a někam rozvíjí, nač se tomu bránit? Je dobře, že to je. Ale ptáte-li se snad konkrétně na mé hodnocení české audioknihy Zaklínače v podání Martina Fingera, to nemůžu dost dobře hodnotit, protože tak dalece ještě česky nerozumím. Ale zdají se mi být fajn.

Zajímavým vychýlením z žánru fantasy, který běžně píšete, byla Zmije. Novela nebo román odehrávající se v Afghánistánu, který líčíte jako krásnou, ale zakletou zemi. Afghánské téma samozřejmě visí ve vzduchu, předznamenalo vše, co se aktuálně ve světě děje. Jaký máte k Afghánistánu vztah?

Nevím, jak na tu otázku odpovědět. Jednou jsem v noci křičel, strašně křičel, to tak občas mívám. Žena mnou třásla, budila mě a ptala se, co se se mnou děje. Křičel jsem prý ze spaní slova jako Kandahár, Bagram, Džalálábád. Víte, proletěl mi jednou břichem projektil ráže ráže 12,7 mm. A pak jsem rozepjal svá křídla, rudá křídla. (mlčí, přemýšlí) Anebo jinak. Tehdy byla všude válka! A přitom mě vůbec nezajímala. Tahleta válka! Válka! Kongo! Angola! Afghánistán! Santiago de Chile! Pořád stejná hrůza. Nic mě tehdy nezajímalo, nic. Můj syn má teď čtyřicet pět let. Tehdy měl devět, a stejně mě to nezajímalo. Vůbec ne. Válka. Kurva, válka! Angola! Víte, africká noc vypadá moc krásně. Víte, co byl můj kryptonym v izraelských službách? V Mosadu? Chatul neboli Kot. Kocour. Ech, válka mě nezajímá, synovi bylo devět let.

Počkejte, to co znamená, že jste měl přezdívku kocour?

Nic, nevšímejte si toho.

Hodně času jste strávil studiem husitství, napsal jste o něm trilogii. Jedno z připodobnění Islámského státu je, že to, co se děje na Blízkém východě, se podobá právě husitství. Vidíte to taky tak?

Nemyslím si, že by to mělo něco společného. Historický román se píše dobře, když se hrdina vrhá nebo je vrhán do víru událostí. Zbytek je už spisovatelský talent. Víc bych v tom nehledal, rozhodně ne nějaké společné rysy.

Navykli jsme si vnímat polskou fantastiku jako idol a směr, ke kterému bychom měli vzhlížet, který je na tom lépe než česká žánrová tvorba. V jaké kondici je teď polská fantastika?

Těžko na tu otázku odpovědět, protože bych musel někoho pochválit – a to se mi nechce. Nechci si hřát hada na prsou. (usmívá se) Ale je fakt, že je dost autorů nebo autorek, před nimiž je třeba smeknout. Ale stejně je nebudu jmenovat, neudělám to, had je had.

Říkal jste kdysi, že máte rád Čechy, protože vám tu vyšlo víc knížek, než kolik jste jich napsal. Platí ten poměr pořád?

Bylo to tak. Ale taky bylo několik českých vydavatelství, která mě tak okradla a odrbala, jak se mi to nikde jinde na světě nestalo. Dnes už na tom nezáleží, ale okradli mě jako toho kocoura. Ano, jako toho kocoura, který byl dobrý i Mosadu. (hodně se směje) Je to trochu ostuda, že tolik kradete, ale odpouštím vám. Už to není důležité.

Děkujeme. Jaké je to být nahoře na vrcholu sám? Nemáte se s kým poradit, pohádat.

Víte, knížky mluví samy za sebe. Nejsem žádná hvězda. Když se někomu líbí moje knížky, mám z toho samozřejmě radost a vyhovuje mi to. Ale když máte tak dobrého překladatele, jako je Standa Komárek, vyhrál jste v loterii. V Polsku jsem známý, ale že jsem známý v Čechách, za to může Standa Komárek, ten na tom má zásluhu. Když on to dělá dobře, dělá to dobře pro mě.

Hodně jste kdysi zaujal jako esejista, když jste v devadesátých letech – dávno před překlady třeba Umberta Eca – středoevropskému čtenáři vysvětloval, jak vnímat popkulturu. Věnujete se ještě esejistice?

Už ani tohle mě nezajímá. Došel jsem k tomu, že nevím všechno, málo vím o všem, a proto už se o tom nebudu vyjadřovat. Tak bych o všem neměl mluvit.

Takže se měníte. Tvrdil jste, že se nijak neměníte, ale toto přece je nějaká autorská proměna.

Dobře, tohle vám uznám. Něco nepíšu, něco nehodnotím, prostě už nechci být kritik.

Čím tedy chcete být? Po čem jako autor ještě toužíte?

Vlastně po ničem. Napíšu ještě něco knížek, a to říkám možná. Mám šedesát sedm let a ten velký náklad, to zavazadlo svého věku, už cítím.

Začal jste psát kolem čtyřiceti let. Do té doby jste se věnoval zahraničnímu obchodu. A to před změnou režimu. Náš vicepremiér a aktuálně nejsilnější politik dělal v tu dobu totéž. Co to tehdy bylo za práci? Ostatně, znáte se s Andrejem Babišem?

To jméno mi nic neříká. Fakt je ten, že přibližně třicet let jsem pracoval v zahraničním obchodě, ale to nemá s mým spisovatelstvím žádnou souvislost.

To taky nikdo netvrdí. Je to prostě velký zvrat v životě, kdy jedna kariéra skončí a druhá začne, ten sám o sobě je zajímavý.

Ale to je prostě fakt, ten se stal, to tak bylo.

Poslední Zaklínač vyšel u nás vloni přesně v době, kdy jsme slavili dvacet pět let od pádu totality. Šlo to vydání vnímat jako určitý symbol „nové“ nebo „jiné“ doby. Jak se za tutéž dobu proměnilo Polsko? Umřel papež, prezident v letadle, proběhlo fotbalové Euro... Jak se vyvinula polská duše?

Nijak mě to nezajímá. Vůbec. Prostě píšu knížky a chci, aby z nich čtenář měl nějaký přínos, radost či potěšení. Jinak je mi všecko jedno, na všecko ostatní kašlu.

Jediné, co vás tedy na světě zajímá a těší, jsou knížky?

A čtenář. Když spisovatel usiluje o čtenáře. Je to hrozné? Je to hloupé?

Jsem opravdu překvapen, že vás zajímá jenom to psaní. To je dobrá zpráva pro literaturu, horší pro mě při dělání rozhovoru.

Myslím, že to je absolutně normální. Spisovatel píše pro čtenáře, a dokonce bych řekl, že je to proto, aby se mu nějakým způsobem zalíbil.

Vzpomínám si na fejeton o Alexandru Dumasovi, v němž Dumas mladší našel svého starého otce plakat nad Třemi mušketýry a ptal se ho: Proč pláčeš, tatínku? On mu odpověděl, že to je proto, že právě zemřel Porthos. Dumas věděl, že je to jeho nejlepší román, a miloval ho. Když jste Zaklínače opouštěl, byla na vás patrna únava ze své postavy. Ale když jste se k němu před těmi třemi roky vracel, byla důvodem třeba také láska?

Chtěl bych, aby to tak bylo, aby to bylo kvůli lásce. Snažím se, aby moje vyprávění bylo dojemné. Když pracujeme se slovem, s ničím víc totiž nepracujeme, jsou slova jenom černá písmenka na bílém pozadí. A kéž by, byl bych velice rád, kéž by se ta slova dostala ke čtenáři a oslovovala je.

Překvapilo mě, že máte rád Jaroslava Foglara. To jsem nevěděl.

To jste nevěděl?

Nevěděl.

Jako malý kluk jsem Foglara četl, samozřejmě polsky. Měli jsme překlad, počkejte, jak to bylo: Kluci od Bobříkovy řeky… teda od Bobří řeky. Foglara jsem strašně miloval. Stejně jako Jaroslava Haška nebo pohádky od Jana Drdy či povídky od Oty Pavla. Četl jsem i Hrabala, ale ten už mě neovlivnil tolik jako nejdřív uvedení. (náhle a zničehonic změní téma) Moje druhá žena neví, nemá ponětí, jaké to bylo pod Kandahárem. Netuší, proč v noci křičím. Nic neví. Bagram, Kábul, Kandahár. Nic neví. Můj syn měl devět let, když jsem bojoval v Afghánistánu. Potom to byla Angola, Kongo, Santiago de Chile. Válka je svinstvo.

Takže Zmije je nějaké pořádání se vzpomínkami na tyhle zážitky?

Existuje taková vojenská píseň, kterou jsem měl rád. Hodně se mi líbila, taková zákopová. Pojednává o zmiji nebo o jiném hadovi, kterého voják krmí a pečuje o něj; a ta zmije se mu pak obmotá kolem krku a kvůli tomu je jeho vojenský tábor vyvražděn a všichni zahynou. K tomu jsem chtěl napsat nějakou povídku, která se mi rozrostla do románu. (pokouší se vzpomenout si na slova písně a zazpívat aspoň kousek) Už si nevzpomenu, jak to bylo, krucinál. (náhle přece jen začne zpívat – rusky)

Jak jste se dověděl, co bylo vaše tajné jméno u Mosadu?

Vybral jsem si ho. Chatul! Kot! Kocour!

Jak dlouho jste sloužil?

Dlouho, velmi dlouho.

Bude ještě nějaký Zaklínač? Asi se na to ptá víc lidí, ale stejně.

Pevně věřím tomu, že bude. Vždyť já taky musím z něčeho žít! Slíbit to nemůžu, ale chtěl bych. Záleží mi totiž taky na čtenářích. Nemusím už nic dělat, ale dělám to, protože chci.

Píšete teď něco?

Ano, ale nepovím to, protože kolegové a konkurenti kradou nápady.

Konkurence čte české noviny?

Taky. Proto nic nepovím, moje ústa jsou zašroubovaná. Ale ptejte se klidně na něco jiného. Povím vám, jak ze mě v Kandaháru stříkala krev, chcete? Zasáhl mě projektil ráže 12,7 mm. Vletěl mi dovnitř břichem a ven vyletěl na druhé straně. Totální průstřel. Stál jsem a najednou mě sejmul kulomet, takový ten, co stojí na nožičkách. Tekla ze mě krev na všechny strany, litry. Na všechny strany. Bylo to strašné. Jako bych najednou měl kolem sebe červená křídla.

Některé vaše knížky, třeba Krev elfů, lze vnímat jako vyprávění o střetu a zániku civilizací. Ta knížka vznikla v devadesátých letech za války na Balkáně. Těžko to nevidět. Usiluje vaše psaní o naději? Nebo co je jeho cílem?

Svět je hloupý, jedině láska triumfuje.

Takže jsme u havlovského sloganu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Ano.

To je poslání vaší tvorby?

Láska vždy vítězí. To je optimistický konec, ne?

11. prosince 2015