Bývalý předseda Jazzové sekce a politický vězeň Husákova režimu Karel Srp včera pohrozil žalobou premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, tomuto ztělesnění průměrnosti a úředníka v politice. Sobotka před časem Srpovi veřejně připomněl spolupráci s StB, a ani za půl roku se mu nenamáhal svoje nařčení písemně doložit. Stalo se to v lednu, když prezident Zeman Srpa nominoval do etické komise, která rozhoduje o tom, kdo má právo být řazen do třetího odboje. Ve skutečnosti tvůrcem tohoto smutného příběhu (protože co je veselého při pohledu na to, jak se starý rozčílený muž před kamerami domáhá navrácení cti?) není Sobotka, ale prezident Zeman.

Karel Srp st. je smutným hrdinou normalizace – dlouhá léta vedl Jazzovou sekci, veledůležitý spolek na pomezí legality a kulturní diverze. Když se JS postupně dopracovala za hranu diverze, šel Srp spolu s několika aktivisty sedět. Po věznění (1986–1987) se už otevřeně zapojil do opozice, v prosinci 1988 se mu ostatně dostalo cti jít spolu s prominentními disidenty na slavnou snídani s francouzským prezidentem Mitterrandem. Vzájemná rezervovanost mezi Jazzovou sekcí a některými okruhy disentu se zdály být zapomenuty.

V 90. letech se nad Srpovou dosud jasnou minulostí opozičníka začala stahovat mračna. Ocitl se nejprve v Cibulkově seznamu jako tajný spolupracovník StB, postupně následovaly zprávy o vybrakovaném svazku s ručně psanými zprávami na různé lidi z nezávislé kultury. Měl je podávat do roku 1982 nebo 1983. Ty zprávy se přímo nedochovaly V roce 2000 soud Srpovi vydal verdikt, že StB ho evidovala neoprávněně. V těch letech ještě u českých soudů vyhrávali spolupracovníci StB běžně, soudy hřešily na to, že dosud nebyl zpřístupněn archiv komunistického vnitra.

Srp, tak jako několik dalších lidí, jejichž charakter nebo odbornost byly v devadesátých letech zpochybněny, se jako kdyby zanořil a po čase se vynořil kolem tehdy opoziční ČSSD Miloše Zemana. Oba pánové jsou si nablízku dodnes. Prezident letos v lednu Srpa nominoval do zmíněné etické komise – a vypuklo menší pozdvižení. Sobotka odmítl, ačkoliv do té doby se rozhodně nestačil proslavit tím, že by mu lidé ze seznamu tajných spolupracovníků StB vadili. (Jedno jméno ze seznamu tajných spolupracovníků měl dlouho ve své vlastní vládě, kvůli jejímu vzniku ostatně spolu se Zemanem nevratně zrušili nepsané pravidlo, že se lustrační zákon aplikuje i na ministry.)

Případ Karla Srpa ale pro Sobotku nenesl politické náklady: premiér je, jak známo, v osobní a politické válce s prezidentem, do které byl předtím prezidentem vtažen. Zdálo se naopak, že si upevnil pozici v očích té části tzv. občanské společnosti, která v Miloši Zemanovi vidí Zlo.

S tou skupinou Zeman žije už několik roků v plodné symbióze, jsou jako skinheads a antifa české politiky. Je nepředstavitelné, že by prezident v lednu, kdy Srpa navrhoval do etické komise, nevěděl o kandidátových slabinách, v tomto případě o Srpově registraci v seznamu agentů, jichž budou moci jeho političtí odpůrci proti jeho kandidátovi využít. Stalo se, přítel byl veřejně ponížen.

Takže ho o půl roku později, před třemi týdny, navrhl za člena rady Ústavu pro studium totalitních režimů. A opět nechtěl vidět, že chudák Srp nemá šanci kvalifikovat se ani sem, když byl v 60. letech (1965–1968) členem komunistické strany. Zákon o ÚSTR z roku 2007 je v tomto ohledu nesmlouvavý. Stalo se, Srp byl veřejně ponížen podruhé, Senát se nominací Srpa odmítl zabývat. Vzniká z toho hrozba občanskou žalobou na premiéra. Zemanovi osobní přátelé by se měli mít na pozoru. Prezident, zamilovaný do šarvátek s osobními nepřáteli, je schopen používat je jako svůj kanonenfutr.