Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid. Totiž nápadná na vydání uvedeného titulu je utopenost onoho deníku mezi vykladačskými a různě „objevnými“ doplňkovými texty. Neštěstí těchto zápisků čtrnáctileté dívky, pořizovaných v lodžském židovském ghettu mezi říjnem 1943 a dubnem 1944, spočívá v tom, že byly nalezeny nedávno, teprve v roce 2008. A vydány prvně až předloni. Ona desetiletí, jež uplynula od vzniku textu k jeho uveřejnění a která jsou naplněna upřímnou snahou mnoha lidí zachovat vzpomínku na holocaust, mají za následek, že dívčin deník vlastně slouží jako přívěsek ostatních textů. Původní intimita zůstává stranou – a s ní rovněž podstata dívčina psaní.

Pěkně, ačkoli nejspíš nevědomky na to upozorňuje ve své předmluvě Dospívání v lodžském ghettu jedna z vydavatelek Alexandra Zapruderová, když píše: „Ačkoli deník na mnoha místech podává zajímavé svědectví o životě a událostech v lodžském ghettu, nezdá se, že by to bylo Rivčiným zamýšleným cílem… dokonce si přímo stěžuje, jak jí vadí, když ‚vnější‘ svět převažuje v jejím textu nad ‚vnitřním‘.“ O to přesně jde: „svědectví doby“ obvykle jsou čtena s touhou dovědět se něco o její tváři. Autoři jsou k tomu prostředkem, jejich rozbité nitro takovému poznání naopak překáží. Je snadné číst texty Rivky Lipszycové kvůli připomínce, jak život tehdy v Lodži byl organizován. Skutečně se tu lze dovědět, kdy byly odnímány příděly jídla, jaký dopad a jak vypadaly transporty atp. Podstatné ovšem je, že to stále píše čtrnáctiletá dívka – člověk na pomezí dětství a dospělosti, jemuž je deník příležitostí srovnat se se svým věkem, nevděčným v jakékoli době. Je to čas vyrovnávání se s přáteli, doba prvních pokusů literárních i pokusů seriózněji formulovat své vyhlídky v dalším životě.

To vše je tu zřetelně přítomno, neboť tématem dívčina psaní je právě toto pátrání duše, nikoli dokument. A tak před vším voláním k Bohu a truchlením nad bídnými podmínkami, jež jsou jen těžko k žití, a ovšem před vzpomínkami na zemřelé rodiče a možná mrtvé sourozence (jistě si to dívka nikdy nepřipustí) jsou zpravidla exponovány takové sentence: „měla bych víc psát“, „mám toho tolik co psát“, „vybrali mě do literárního kroužku… dneska v sedm jdu ke krejčímu, budu mít límec z tulení kožešiny i klopy a zimní čepici“. Nápadnější signály už těžko pohledat: psaní, čtení, vzdělávání, zkrátka četba v jakékoli podobě se v těchto měsících života pro dívku stávají zásadním pokusem, jak se vyrovnat sama se sebou (literatura tu paradoxně předčí i odění na zimu).Víc v tom prostě není. Pokud by jí psaní vyhovovalo, bylo pro ni postupně přirozené a potřebné, patrně by v něm pokračovala dál. Takto ovšem je nejhodnotnějším kusem jejích zápisů jejich radikální závěr: „Mám z toho radost, protože jsem se narodila v roce 1927 a vlastně…“ V tomto bodě zápisky končí, bez vysvětlení. Vydavatelky se v knize dohadují, proč zrovna tady. Inu, autorka zřejmě v psaní byla přerušena a později neměla potřebu se k němu vracet. Přečkala s ním zimu, kdežto jaro, jehož krásám a slunci se v závěru svých deníků vyznává, ji naplňovalo radostí jiného druhu.

Kvalita jejího psaní tedy odpovídá obvyklým literárním kvalitám autorčina věku. Což je v pořádku. Potřeba učinit z něj historicky cosi víc ovšem vede k závěrům, jaké ve své vzpomínce na autorku předvedla dcera její sestřenice Hadassa Halamishová: „V celém deníku se Rivka projevuje jako Židovka, která pevně věří v Boha.“ – „Jako dospívající dívka pozoruje svět a lidi kolem sebe, snaží se toho o nich co nejvíc dozvědět a pochopit, co je to za divnou a neskutečnou realitu, ve které musí žít.“ Úhrnem prý to je „působivé osobní svědectví“. Jsou to banality, jaké si obzvlášť od rodiny Rivka Lipszycová nezasloužila. I když nejhůř se k ní zachovali autoři poděkování: „Každé poděkování musí začít od začátku. Ze všeho nejvíc děkujeme Rivce Lipszycové, autorce deníku, neznámému členu Sonderkommanda, který deník zakopal u krematoria III v Birkenau, a zachránil ho tak před zničením…“ S touto logikou bychom samozřejmě mohli děkovat rovněž autorům norimberských zákonů i Adolfu Hitlerovi, že se dal na politiku. Bylo by příště vhodné dát pozor, aby úsilí o pietu nevedlo k ponížení či travestii.

Deník Rivky Lipszycové. Z polštiny přeložila Malgorzatta Markoffová, z angličtiny Karina Matějů. Editovala a úvod napsala Alexandra Zapruderová. Poznámkami opatřila Eva Wiatrová. V roce 2016 vydalo nakladatelství Práh. 180 s. 399 Kč.