Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas. Je to nepříjemné, protože to přispívá k tomu, že kampaně stojí strašně peněz. Ale jinak je to užitečné.

Pokud nekandiduje prezident, odpadá evropský problém, že v kampani se nedá vládnout. Lidé volí jednoho člověka, ne strany, a ty nejsou tak monolitní, aby se kvůli tomu zastavilo veškeré konání v Bílém domě a Kongresu. Dlouhý výběrový proces naopak slouží k tomu, aby se kandidáti pořádně proklepli, voliči si je prohlédli ze všech stran a měli možnost vidět, jakou mají trvanlivost a jakou odolnost pod tlakem. A letos tento užitečný systém signalizuje, že obě strany mají problém.

Jen se podívejte na její obličej

Republikáni by na tom podle všeho měli být dobře. V posledních kongresových volbách získali většinu v obou komorách Kongresu. Z prezidenta Baracka Obamy je veřejnost dostatečně vystřízlivělá. Vidí, že to není spasitel, spíš politik se spasitelským komplexem. Jeho největší legislativní úspěch, reforma zdravotnictví, zatím přináší mnoha Američanům zvyšování pojistného a zmenšování nabídky lékařů. Naděje, že se Obamacare stane populárnější, až začne fungovat, se nenaplnily. Za své vzala představa, že zvolením prvního černošského prezidenta Američané vkročí do nové sféry rasové harmonie; průzkumy i pohled na sociální sítě svědčí o tom, že jsou nejhorší za dlouhá léta. Že je jeho zahraniční politika katastrofa, dokáže vyargumentovat i diletant.

Na republikány to mělo ten účinek, že snad nejvíc politiků v nedávné historii usoudilo, že není důvodu, aby to i oni nezkusili. V první televizní debatě v srpnu se jich dostavilo dvacet a televize se musela uchýlit k nebývalému a velmi nevděčnému kroku rozdělit je na dvě skupiny – podvečerní debata slabší poloviny předcházela druhé. Do další, zářijové debaty odpadli jen dva. Jedenáct lidí v debatě silnějších kandidátů bylo stále strašně mnoho, a přestože trvala kruté tři hodiny, zůstal po ní pocit, že někteří se skoro nedostali ke slovu.

Nejvíc se ke slovu samozřejmě prodral Donald Trump. Ale v druhé debatě utržil několik dobře mířených zásahů. Díky lepším výkonům soupeřů čas od času vypadal jako ten, kým je: kombinace klauna z reality show a tyrana, který na základce šikanoval spolužáky – a nemá ponětí o tom, jaké jsou možnosti vlády řešit problémy. Nejčistší úder mu zasadila Carly Fiorinová, (ne)politička, která se mezi první a druhou debatou přesunula ze slabší do silnější skupiny a podle drtivého konsensu z druhé debaty vyšla nejlépe. Několik dní před debatou řekl Trump v rozhovoru pro časopis Rolling Stone na její adresu: „Jen se podívejte na její obličej. Umíte si představit, že by někdo takový byl prezidentem?“ Později se vymlouval, že měl na mysli její charakter, nikoli přímo obličej. Moderátor vyzval Fiorinovou, aby na Trumpovu urážku reagovala. „Pan Trump právě řekl, že slyšel velice dobře, co řekl pan Bush,“ odpověděla v narážce na předchozí hádku Trumpa s Jebem Bushem o jakýsi nešikovný Bushův výrok. „Myslím, že ženy v celé zemi slyšely velmi jasně, co řekl pan Trump.“ Publikum propuklo v pochvalný jásot, Trump zkameněl a teprve po vteřině nasadil kyselý, nucený úsměv. Načež nejapně dodal, že Fiorinová je moc hezká. Byl to velmi dobrý zásah: Fiorinová dokázala nevypadat ukřivděně, pozornost od urážky otočila k Trumpově tendenci se vymlouvat a ke svému aktivu – schopnosti mobilizovat ženy. Byl to jeden z těch momentů, které se ještě léta budou objevovat v sestřizích nejpamětihodnějších momentů z prezidentských debat.

Fiorinová sice podle průzkumů v debatě zvítězila a hodně se posunula nahoru v celkovém žebříčku, ale na jeho vrcholu pořád ještě zůstává Trump. A udržuje si svou schopnost poutat pozornost médií jakýmkoli způsobem – v tak širokém poli kandidátů je to důležité, protože se na ostatní nedostane místo, a nemají tak příležitost, jak vůbec vyrazit ze startovních bloků. Dva dny po debatě se omluvil z konference, na níž měl původně spolu s dalšími kandidáty vystoupit, s tím, že má „důležité obchodní jednání“. Přestože to byl velmi pravděpodobně projev slabosti Trumpa, kterého atmosféra debaty rozhodila, čistý výsledek byl, že se o jeho absenci psalo skoro víc než o čemkoli, co na konferenci ostatní kandidáti řekli. Plus pro Donalda.

Fanatičtější než scientologové

Může Fiorinová Trumpa vyšoupnout z vrcholu? Po pravdě řečeno těžko. Jde nahoru, protože publikum, jež ji nezná, vidí ženu, která se umí stručně a kompetentně vyjadřovat, netrpí nejistotou ani arogancí, „umí“ detaily i obecnější ideová témata (mimo jiné její členství v poradním sboru CIA se promítlo v překvapivou kompetenci v zahraničněpolitických otázkách). Ale až ji budou poslouchat déle, sotva dospějí k tomu, že právě ona je to, co letos chtějí. Fiorinová je outsider jen díky tomu, že v roce 2010 neuspěla ve volbách do senátu. Její největší aktivum – první žena, jež vedla firmu z první dvacítky – není prosto problémů. Její kariéra v čele Hewlett-Packard v letech 1999 až 2005 totiž byla velmi kontroverzní. Někteří ji považují za katastrofální, jiní poukazují na to, že počítačovou firmu vedla v obtížném období, kdy praskla tzv. dot.com bublina, a někteří konkurenti si vedli ještě hůř. Munice pro nepřátele bude v každém případě dost. Jaký je vlastně outsider? Kolik desítek tisíc dělníků propustila? Kolik zaměstnanců dovezla z ciziny na přistěhovalecká pracovní víza?

To jsou totiž témata, jež budou voliče letos a napřesrok zajímat. Vymezování se vůči „politikům z Washingtonu“ je letitou nezbytnou součástí rétorické výbavy politiků z Washingtonu. Letos ale ustavila skupina voličů, která to myslí smrtelně vážně. Tak vážně, že jakákoli zkušenost s vládnutím, jakékoli připuštění, že politika je i řemeslo a že experti jsou v dnešním komplikovaném světě nezbytní, je pro ni důkazem zrady a poznávacím znamením korupce. Než jim Donald Trump dal prostor, nikdo netušil, jak silní a jak rozzuření jsou. Republikánský konzultant Rick Wilson jim dal název Troll Party (v narážce na hnutí Tea Party): „Začali být jako scientologové, jen fanatičtější, pomstychtivější, víc uzavření v hermetickém politickém hájemství, kde nejde o nic jiného než o vztek, producírování se a trestání nevěřících.“ Považuje je za parazity na Republikánské straně. Od Reaganových dob tvoří stranu koalice tří proudů: sociálních, náboženských konzervativců, fiskálních konzervativců a příznivců omezené vlády, a národněbezpečnostních konzervativců. Trump porušuje články víry všech tří skupin. Pokud bude trvat na svém a mít dostatečnou podporu, hrozí, že bude kandidovat jako nezávislý (dost lidí se bojí, že svůj slib, že to neudělá, snadno poruší jako mnohé jiné), vezme část voličů s sebou a Republikánskou stranu, jak ji známe, zničí.

Republikánské elity, které stranu platí, často uvažují, jako by byl věčně rok 1985. Amerika vládne světu a doma není problém, který by nevyřešilo snížení daní a deregulace. Nechtějí slyšet, že Reagan snižoval daně ze sazby 70 %. A že střední vrstvy mají jiné starosti – podle jedné nové studie medián příjmů amerických zaměstnanců-mužů je v konstantních dolarech nižší než v roce 1973. Možná že přehání, ale o tom, že příjmy většiny v posledních letech stagnují, není pochyb. Skupina mladších pravicových intelektuálů přezdívaných „reformoconi“ se snažila na tuto situaci upozorňovat a nabízet konzervativní řešení pro éru s novými problémy, jež přinesla globalizace a rostoucí diverzita. Většinou marně – lidi, kteří stranu financují, měli pocit, že je nepotřebují. Jako hrozbu dosavadnímu konsensu viděli nanejvýš senátora Randa Paula, který se soustřeďoval na občanské svobody a v zahraniční politice by stranu vedl k izolacionismu. Jejich recept byl, že se kandidáti naučí zdravit španělsky, akceptují manželství homosexuálů, a jinak půjde všechno jako dřív. Jejich kandidátem měl být Jeb Bush. Jak už to v takových případech bývá, přišel někdo, kdo problémy uchopil zcela jiným způsobem, než se pokoušela skupinka intelektuálů.

Maily ve sklepě

Z takových potíží by se měla radovat druhá strana. Ale demokratům k radosti hodně schází. U nich měla být nominace jasná. Tak jasná, že se stranický establishment snaží chovat, jako by ani žádné primárky nemusely být. Televizní diskusi ještě žádnou neměli. Realita tomu neodpovídá. Proti Hillary Clintonové otevřeně kandiduje jediný odvážlivec, senátor Bernie Sanders. Potenciální podpora tohoto vermontského socialisty má sice strop, ale u levicových aktivistů budí nadšení, na jeho mítinky přišly desetitisíce lidí (to je mimochodem na americké politice stále neuvěřitelné – v které evropské zemi by na mítinky kvůli primárkám přišly desetitisíce?). Jeho podpora mezi voliči demokratů se v průzkumech blíží třiceti procentům. Hillary zatím volí strategii ignorování. Jak dlouho si to ještě bude moci dovolit? A to Sanders ani není její největší problém. Tím je politik, který zatím ani nikde veřejně nepromluvil o tom, zda bude kandidovat: viceprezident Joe Biden. Jeho příznivci z řad profesionálů demokratické strany ale v médiích rozdmychávají články o tom, že by mohl. Podle nejnovějšího průzkumu by mezi demokraty měla Clintonová přízeň 47 procent, Sanders 27 a oficiálně nekandidující Biden 15. Srovnáním průzkumů s Bidenem a bez něj je přitom jasné, že viceprezident ubírá příznivce Clintonové. To má do korunovace daleko.

Clintonové nejvíce škodí skandál s jejími e-maily. Na přelomu roku vyšlo najevo, že když nastoupila na ministerstvo zahraničí, nezačala používat oficiální e-mailovou adresu s doménou state.gov, a místo toho používala ona a několik nejbližších spolupracovníků privátní maily s doménou clintonemail.com. Server dokonce jednu dobu sídlil u ní doma ve sklepě. To je problematické hned z několika důvodů: jednak bezpečnostních – americké vládní maily jsou terčem špionáže a hackerských útoků z Číny, Ruska i odjinud. Profesionálové považují za dost možné, že zahraniční rozvědky do jejího špatně zabezpečeného serveru pronikly. Clintonová tvrdila, že v mailech neposílala žádné informace v režimu utajení. Generální inspektor výzvědných služeb – jakýsi separátní NKÚ pro americké špionážní agentury – ale prověřil namátkou padesát mailů a v několika z nich informace náležející do režimu přísně tajné našel. Z právních důvodů: je to nejen v rozporu s předpisy, za jejichž porušování byli jiní, méně prominentní státní úředníci trestáni. Navíc to souvisí se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Oficiální mailová korespondence by pod tento zákon spadala, korespondence na soukromém serveru, kdyby se na ni nepřišlo, ne.

Když se na to přišlo, Clintonová polovinu mailů odevzdala ministerstvu zahraničí a druhou polovinu smazala, neboť prostě rozhodla, že ty maily byly soukromé a nebylo na nich nic zajímavého. FBI, která začala případ vyšetřovat, ale oznámila, že smazané maily zřejmě půjde ze serveru zachránit. Strach z toho, co může vyjít najevo, demokratům nelze závidět. Celá kauza totiž posiluje ty nejhorší negativní stereotypy o Clintonové: je tajnůstkářská, nemluví pravdu, myslí si, že zákony platí jen pro obyčejné smrtelníky. A její oblíbené staré dobré výmluvy na „velké pravicové spiknutí“ nepomohou: vyšetřování vede FBI podléhající demokratickému prezidentovi a píšou o něm New York Times.

Přitom všem má Clintonová potíže přesvědčit Američany, proč by ji vlastně měli volit, tedy kromě toho, aby uspokojili její vlastní ambici. Vše začíná a končí tím, že by byla první ženou v nejvyšším úřadě. A že bude „bojovat“ za obyčejné Američany. Ale jakýkoli konkrétní výsledek jejího bojování, který by ty obyčejné Američany přesvědčil, je obtížné uvést. Její úřadování na ministerstvu zahraničí takový nepřineslo. Nedávno média obšírně informovala o už několikátých snahách o „relaunch“ její kampaně, která by prý odteď měla být spontánnější a méně inscenovaná. Štáb profesionálů pečlivě připravuje spontánní kampaň – ty parodie se píšou samy. „První android v Bílém domě“, „Hillary přepálila smíchový čip“.

Na definitivní soudy je ještě brzy. Před čtyřmi lety touto dobou například v republikánských průzkumech vedl Rudi Giuliani. Ale tak silně se establishmentům obou stran už dlouho žádné volby nevymkly.