O smrti Andyho Warhola jsem se dozvěděl večer 22. února 1987 z vysílání Hlasu Ameriky a druhý den ráno jsme to probírali s několika kamarády, se kterými se o tom dalo mluvit, na tzv. buzerplace v Motole, kde byla vojenská katedra pro pražské vysoké školy.

Byli jsme oblečeni velmi nepopově: vylepaní, navlečení do maskáčů, na nohou kanady; jen čepice s kšiltem vypadala tak trochu čínsky, což by nás mohlo nepatrně spojovat s Warholovým portrétem předsedy Maa. Jinak nebylo nic vzdálenějšího než šedivá realita pozdního socialismu v Československu a barevný mýtus Andyho Warhola, toho nejameričtějšího umělce americké postmoderny, chladné ikony pop-artu a uměleckého New Yorku, sfingy se stříbrnou parukou, která milovala celebrity a všechno slavné, i když ta sláva trvala jen patnáct minut.

Byl vzdálený a přitom jaksi „náš“. Věděli jsme o něm, že jeho rodinné kořeny tkvějí kdesi na druhém konci tehdy ještě protáhlé republiky (v rusínské vesničce Miková, odkud pocházeli rodiče) a také že „jeho“ Velvety (pár šťastlivců vlastnilo „banán“, slavnou desku s Warholovým obalem) se inspirovala skupina Plastic People. I když přesnější je říci, že se jím inspiroval jejich „warhol“, Ivan M. Jirous, jak to vylíčil ve svém Pravdivém příběhu Plastic People, který vycházel v exilovém časopise Paternoster v letech 1984 až 1985, takže ho mohli ti šťastnější a „zdrojovanější“ z nás už tehdy číst. Zbytek po převratu.  

Warholovský mýtus se pak dotknul i listopadu 1989, kdy slovo s ním spojené, „velvet“, pojmenovalo sametový charakter revoluce, což zařídilo a prosadilo několik rockově založených disidentů mladší generace – jsou ale i jiné verze. Velvety se naučil poslouchat i Havel, ostatně, pozdější přátelství s Lou Reedem, „hlavním velvetem“, jak o něm psal Warhol, to potvrdilo.

Zajímavou epizodou zdejšího vztahu s Warholem a de facto vyvrcholením jeho čs. kultu bylo v létě 1990 vypravení zvláštního vlaku, který vezl velkou zásobu alkoholu, lehkých drog a umělců různého typu z Prahy do východoslovenských Medzilaborců. Vlak měl během své cesty šířit myšlenky moderního umění, demokracie a česko-slovenské vzájemnosti, ale málem nebyl vpuštěn ani na Slovensko, byť v té době nebylo ještě samostatné.

Když se rozestupuje Rudý moooře

Je škoda, že Jirous nám už neřekne, odkud své informace už na konci 60. let, kdy o něm psal v časopise Výtvarná práce (a později řečnil před koncertem Plastiků věnovaným právě jemu), o Warholovi čerpal. Čtenáře Warholovy knihy Popismus, která nedávno vyšla poprvé v českém překladu, však napadne, že ji mohl znát – nebo aspoň její úryvky. Jenže kniha vyšla anglicky poprvé až v roce 1980. Přitom když Warhol líčí, jak se v prosinci roku 1965 seznámil poprvé se členy Velvet Underground, jak z nich byl nadšen (pokud to Warholův emoční chlad dovolil) a jak je přirozeně vtáhnul do svého uměleckého pop-konceptu, silně to Jirousovy první kroky s Plastiky připomíná. Jistě, u Warhola zcela chybí to umělecké, ideové vedení, které bylo u Jirouse podstatné, ale ta chuť být u toho, když vzniká něco nového, něco cool a správně provokativního, ta jim byla společná. Ať to bylo v New Yorku, East 47^th Street, kde sídlila Warholova Factory, nebo v Praze na Ořechovce, kam se šel na Plastiky poprvé podívat v březnu 1969 Jirous.

Jak to popisuje Warhol: „Všichni jsme věděli, že se odehrává něco revolučního, prostě jsme to cítili. ,Vypadááá to,‘ protáhla jednou večer vedle mě Nico na balkoně Domu při pohledu na ruch dole, ,jako když se rozestupuje Rudý moooře.‘“

Ovšem setkání Andyho s Velvety je pouze epizoda v rozsáhlém toku vyprávění, historek, událostí, popisů dění, anekdot, přesných, „zenových“ postřehů a průpovídek Warholovy knihy Popismus. Pro její charakter je důležité, co tvořilo metodu Warholova vztahu ke světu i k jiným lidem: chladné, až odtažité pozorování a permanentní zaznamenávání povrchu, ovšem prováděné s takovým obsedantismem, že mu nemohlo nic důležitého uniknout. Warhol, v té době již hvězda amerického pop-artu, si od začátku 60. let soustavně nahrával na kazety různé události, postřehy, rozhovory, nápady které pak nechával přepisovat a buď z nich sestavoval „knihy“, nebo je prostě skladoval pro další zpracování. Tak vznikla dokumentace každodennosti v epicentru uměleckého a společenského dění New Yorku 60. let, který je bez Warhola a jeho suity nepředstavitelný. Spolu s novinářkou a Warholovou spolupracovnicí Pat Hackettovou (ta byla pak editorkou posmrtně vydaných Deníků – The Warhol Diaries, které mají 800 stran – celkově jich bylo 20 tisíc) především z těchto pásků sestavil subjektivní kroniku oněch let.

Text je chronologický, rozdělený po letech, jak se zřejmě ony pásky archivovaly, ale nemá formu klasických „pamětí“ nebo vzpomínek, kde by události na sebe navazovaly. Je to spíš kaleidoskopická tříšť, v níž se objeví stovky postav umělecké či rádobyumělecké scény západního světa 60. let. Některé jsou portrétovány výrazněji (a některé skvěle, třeba právě Nico, která, jeho slovy, „vypadala, že by mohla oceán přeplout na přídi vikinské lodi“), jiné se jen tak mihnou a zase zapadnou: třeba by čtenáře víc zajímal Warholův vztah k Tennessee Williamsovi nebo třeba k Micku Jaggerovi. Jen výjimečně Warhol mluví o sobě samotném. O jeho soukromém životě – byl-li ovšem nějaký – se nedozvíme skoro nic. Zato máme pocit, jako bychom vše pozorovali nějakým teleskopem, připevněným na Warholově hlavě. Ta jako by byla stále v provozu, vše registrovala a vše důležité zaznamenávala, přičemž se k ní jako můry slétaly nejroztodivnější postavy těch let, skuteční umělci, důležití intelektuálové, celebrity globálního druhu, ale i zoufalci, podivíni, hochštapleři a v neposlední řadě ti, které měl Warhol asi nejraději: pošuci, feťáci, transvestiti, modelové – a především modelky. S těmi si nejspíš rozuměl obzvláště dobře, neboť jej přitahoval svit, jejž vyzařovaly, a tělesná krása, aniž by ho jako homosexuála něco nutilo ji konzumovat. A to věděly i ty bludné krasavice, nejkrásnější ženy newyorské scény 60. let, jako třeba Edie Sedgwicková, do které se zamiloval Bob Dylan a údajně ona inspirovala jeho Like a Rolling Stone, kde verš o tom, že „jezdila na chromovaným koni s tím svým diplomatem, co nosil na rameni siamskou kočku“, je prý o Warholovi, na kterého Dylan údajně žárlil (Dylanův životopisec David Dalton píše, že Dylan dlouho nevěděl, že Warhol je gay) a jenž byl známý svým chovem koček – měl jich dvanáct, nebyly siamské a všem říkal Sam. 

Drátěnky od Drelly

Jak známo, Warhol měl přezdívku Drella, kterou příliš nemiloval. Vzniklo to spojením slov Drákula a Popelka (Cinderella): po jeho smrti natočili Lou Reed a John Cale desku k jeho poctě Songs for Drella. Byla to geniálně vymyšlená přezdívka, spojující jistou přízračnost a upírovitost jeho osoby se zjevnou křehkostí a zranitelností. To, že se Warhol stal symbolem uměleckého přerodu 60. let, souviselo právě s oním charismatem, jež se vyznačovalo zvláštním chladem, nezaujatostí, ba netečností. Byl přitom vybaven nesmírně citlivým seizmografem, s nímž reagoval na konzumní společnost, jíž nabízel obrazy a umění, ve kterém se bez problémů a ráda poznávala. Zářivé barvy, jasné kontury nejbanálnějších předmětů, reklama multiplikovaná jako vzorek na tapety, portréty celebrit a amerických ikon v pestrých koloritech, nenáročnost, zábavnost a vstřícnost. To se zásadně lišilo od neurotičnosti a vypjaté autentičnosti předchozí dekády. Warholovy plechovky od Campbellových polévek, Heinzových fazolí, krabice od drátěnek Brillo, to byl protiklad zuřivých výbojů abstraktního expresionismu a tělesně jemný homosexuál Warhol byl naprostý antipod drsného macha Jacksona Pollocka, který se při svém akčním malování (action painting) doslova namáčí ve vlastních tělesných šťávách.

Warhol přesně vycítil, že doba se začátkem 60. let v Americe – i jinde na Západě (silný byl britský pop-art) – změnila. Místo motorkářských gangů, kožených bund a rebelů bez příčiny Marlona Branda a Jamese Deana nastupuje mnohem „měkčí“ a lhostejnější mentalita, kdy si každý postupně mohl dobývat (ovšem nenásilně) svou větší a větší svobodu – a nikomu (skoro nikomu) to nevadilo. Každý má právo na svůj večírek a každý má právo být tím, kým chce. Třicetiletý Warhol se také zbavil traumatu z toho, že je jen reklamní malíř, že nosí paruku, je bledý a krátkozraký, a přitom by tak rád byl slavný a měl peníze: brzy je také měl. Popisuje, jak se pop-art na přelomu 50. a 60. let zrodil téměř současně (Roy Lichtenstein, Robert Rauschenberg, James Rosenquist...) a on byl chvíli vyděšen, než přišel na to, že vlastně není nutné být originální, že jde jen o to, umět se prodat. A když malovat, tak třeba to, co má nejraději. A co vlastně má nejraději? Peníze! Proč tedy nemalovat americké bankovky?! Ten milovaný a nenáviděný fetiš a symbol všeho amerického.

Nikdo tak jako Warhol nepochopil, že představovat alternativní kulturu, do níž Warhol, ač chtěl, či nechtěl, samozřejmě náležel, a mít přitom masový komerční úspěch – a o ten Warholovi šlo – znamenalo dělat a říkat sice provokativní věci, ale v konzervativním formátu. Jako třeba muzikál Vlasy: dobře choreograficky připravený a dobře zkomponovaný antiestablishmentový hippiesácký „be-in“ v dobře odvětraném divadle v dobré čtvrti s pěknými melodiemi a srozumitelným dějem. Nebo Warholovy obrazy třeba elektrického křesla či leteckého neštěstí. Nebo květin či kraví hlavy.

Warhol byl přitom neobyčejně kreativní, zvědavý a něčím stále poháněný člověk, umělec a experimentátor. To si uvědomuje čtenář jeho knihy. Jako by jejím vypravěčem bylo více osob, které neustále něco domlouvají, připravují, s někým se seznamují. Je nutné si uvědomit, že to nejslavnější období, kdy Warhol tvořil dnes notoricky známé serigrafie (sítotisky), se v první polovině 60. let víceméně uzavřelo. Roli „popu“ převzala sama masová společnost, média, politika, popkultura.

Jako by ve mně explodovala rozbuška

Warhol se v průběhu 60. let stále více považoval za filmaře, byť zvláštního druhu. Jako by se ve filmovém médiu opakovala metoda, kterou se proslavil coby výtvarný umělec. Byla to opět banalita, jen se změnily prostředky, jak ji zachytit. Jeho filmy ovšem nebyly zdaleka tak líbivé jako obrazy, ale to už ani tak nepotřeboval. Warholovy divácky nezhlédnutelné, dokonale nudné filmy jsou obvykle označované jako experimentální nebo undergroundové, ale ani jedno z toho není přesné. Jaký underground, když chtěl, aby si ho lidé co nejvíc všímali, a jaký experiment, když jsou si všechny tak podobné? – Postaví se stativ a obvykle bez jediného střihu se natáčí ta nejobvyklejší věc. Jídlo (žvýkání jakési houby), spánek, orální sex, pohlavní akt, podaný tak, aby to byla nuda… Nebo nekonečný záběr na Empire State Building. „Mám rád nudné věci,“ říkal Warhol, „protože čím víc se díváte na přesně tutéž věc, tím víc se vytrácí smysl a obsah a tím víc se člověk cítí krásně prázdný.“

Asi není nutné brát takové výroky doslova a představovat si, jak Warhol hledí na své mnohahodinové filmy. Spíš tam lze hledat popovou, nepříliš komplikovanou inspiraci zen buddhismem a reakci na změněné stavy vědomí, kterými byla šedesátá léta posedlá. Všude byly drogy a Warholův Popismus obsahuje mimo jiné dobré informace, v čem se jelo před padesáti lety: první polovina šedesátek byla amfetaminová, ve druhé spíš vedlo LSD, které bylo navíc dlouho legální, než se přišlo na to, co s myslí a tělem dělá. Amfetamin byl vhodná droga pro život, kde se nespí. Čtyřiadvacet hodin denně bylo možné strávit na mejdanu, vždy se nějaký právě konal, v New Yorku ovšem. Mezi roky 1965 až 1967 se vůbec nechodilo spát, vzpomíná Warhol, který, jak tvrdí, sám drogy nebral, a když v tom jeho okolí jelo nejvíc, důsledně pil vodu z vodovodu a živil se jen čokoládovými tyčinkami, protože se bál, že mu někdo něco podstrčí.

Nad mumrajem, který sám uváděl do chodu a svým nezúčastněným, ale omamně působícím charismatem inicioval, se vznášel jako bledý noční přízrak, jemuž do tmy září stříbrná paruka. Pak přišla rána. Třetího června 1968 vypálila na Warhola z bezprostřední blízkosti tři kulky ráže 0,32 militantní feministka Valerie Solanasová, která pak tvrdila, že jí „ukradl duši“. Warhol ji znal, chodila do Factory, hrála v jednom jeho filmu a neúspěšně se ucházela o další role. Popis pokusu o vraždu od oběti je vždy zvláštní žánr: „Uslyšel jsem něco jako hlasitý výbuch a prudce jsem se otočil: viděl jsem, že na mě Valerie míří pistolí, a uvědomil jsem si, že z ní právě vystřelila. ‚Ne! Ne, Valerie! Nedělej to!‘ vykřikl jsem a ona po mně vystřelila znova. Padl jsem na podlahu, jako by mě zasáhla – nevěděl jsem ve skutečnosti, jestli se jí to podařilo. Snažil jsem se doplazit pod stůl. Popošla blíž, vystřelila znovu a vtom jsem ucítil hroznou, strašlivou bolest, jako by ve mně explodovala rozbuška.“

Warhol atentát přežil, ale už nikdy to nebyl ten stejný Andy, obklopený svou divokou a bizarní suitou. A i když pokus o jeho zabití byl jen jeden z řady násilných činů, kterými se končila nadějná éra lásky a květin, už ani večírky v New Yorku nebyly stejné. A ani umění nebylo stejné, i když pop-art je věčný.

Andy Warhol, Pat Hackettová: Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola. Přeložil Jiří Hanuš. Vydalo Argo, Praha 2016. 410 stran.