Poslední květnový den se otevřou brány brněnského výstaviště, kde se uskuteční další ročník veletrhu obranných technologií IDET. Výrobci z Česka i z celého světa představí špičkovou vojenskou techniku a nepochybně budou cílit především na Armádu ČR, která realizuje či chystá několik velkých nákupů techniky. Přinejmenším stejná pozornost by se však měla věnovat faktu, že se připravují i významné personální a organizační změny.

Páteř českých pozemních sil dnes tvoří dvě bojové brigády, a sice 7. mechanizovaná brigáda a 4. brigáda rychlého nasazení. První z nich platí za „těžkou“, protože zahrnuje i tanky a pásová bojová vozidla pěchoty, kdežto „brnka“ (jak se 4. brigádě říká slangově) se nalézá někde mezi střední a lehkou. Každá z nich má čtyři prapory, což odpovídá standardu NATO, který říká, že bojová brigáda sestává ze tří až pěti praporů. Nedávno však byl vytvořen i devátý prapor, jenž zatím představuje pouze „torzo“, ale pomalu nabírá síly.

Důvodem je již několik let existující záměr vybudovat třetí bojovou brigádu s tím, že stávající i nové prapory se přeskupí tak, že vzniknou tři brigády po třech praporech. Kromě toho budou přesunuty některé typy techniky, aby 4. brigáda provozovala víc kolových obrněnců Pandur II a nová třetí brigáda byla maximálně „lehká“. Ostatně jejími součástmi mají být také výsadkáři a průzkumníci, což naznačuje, že její základní vlastností má být velká mobilita. Právě proto se intenzivně diskutuje o tom, jakými vozidly ji vybavit.

V odborné komunitě totiž získal velkou podporu koncept, který se označuje jako „superlehká“ brigáda a který sází na militarizované terénní automobily. Jak známo, česká armáda bude brzy nahrazovat vozy Land Rover a UAZ-469 a již zkoušela řadu typů aut, mezi kterými jsou např. Toyota Hilux, Volkswagen Amarok, Mercedes-Benz G nebo Jeep J8. Některý z nich by se tak mohl stát i základním prostředkem oné „superlehké“ brigády.

Dnes propagovaná podoba této koncepce pochází z Ruska, které chce vybudovat „superlehké“ brigády na vozech UAZ Patriot, ovšem podobné útvary existují i např. v US Army, jejíž lehké pěší brigády sázejí na automobily HMMWV. Ty ale většinou nejsou pancéřované, zatímco od vozidel v navrhované podobě brigády se žádá, aby měla aspoň lehké pancéřování. Přesto však nemá (a z principu ani nemůže) jít o jednotky, jejichž palebná síla a odolnost by jim umožnila úspěšně vzdorovat např. nepřátelské tankové divizi.

Mohlo by se zdát, že „superlehká“ brigáda směřuje proti dnešnímu trendu návratu k „těžkým“ silám pro obranu území v konvenční válce. Bylo by ale dost nešťastné, kdyby tento trend vedl k obrácené variantě extrému, k němuž se dospělo díky trendu z 90. let, který naopak hlásal, že armády mají budovat primárně „lehké“ síly pro expediční operace. Je třeba vzít na vědomí, že současný svět je těžko předvídatelný a že armády musejí mít schopnosti pro obranu území své země i pro expediční mise třeba na druhém konci světa.

V tomto smyslu může být „superlehká“ brigáda vysoce přínosná. Není náhodou, že dnes tento koncept nejvíce prosazuje Rusko. Bez ohledu na politiku totiž platí, že Rusové dokážou velice dobře kalkulovat přínosy a náklady, resp. realizovat ta cenově nejefektivnější řešení. Války ve třetím světě navíc demonstrují, že vyzbrojená terénní auta mohou být velmi účinnými nástroji, pokud ani protivník neprovozuje nic silnějšího.

Technologická úroveň vyspělých států navíc dovoluje vybavit takové vozy zbraněmi a dalšími systémy, jež dramaticky zvýší jejich bojovou hodnotu. Ozbrojenci ve třetím světě se zpravidla spokojí s kulomety či neřízenými raketami, příslušně upravená terénní auta však mohou dostat také přesně střílející zbraňové stanice, lehká děla či řízené rakety. Vedle toho na ně lze umístit elektronické rušičky, kvalitní senzory nebo rampy pro bezpilotní letadla, což by na současném bojišti samozřejmě znamenalo další rozsáhlé možnosti.

Právě proto by se „superlehká“ brigáda mohla uplatnit jako hodně silný faktor i v konvenčním konfliktu. Ačkoliv by pochopitelně nemohla zastavit útok tankové divize, mohla by zajišťovat průzkum a elektronický boj nebo napadat týl protivníka stylem „udeř a uteč“. A to všechno by dokázala provádět (díky lehkým vozidlům) s daleko nižší logistickou náročností, což znamená další argument pro nevelkou armádu typu té české.

Třetí bojová brigáda představuje dlouhodobě deklarovaný cíl a mohla by fungovat snad někdy v první polovině příští dekády. Ale na jejím konci by mohlo začít formování něčeho, o čem se zatím hovoří jen v kuloárech, a sice čtvrté brigády. O přesnější koncepci se zatím jen naprosto neoficiálně spekuluje, v každém případě však existuje jeden vysoce zajímavý vzor, který tvoří častý námět diskusí především v USA a Velké Británii.

Navrhnul jej generál Douglas Macgregor, jenž podrobně prozkoumal fungování ruské armády na východní Ukrajině. Tam Rusko používalo zejména tzv. praporní úkolové skupiny, což jsou vlastně „ad hoc“ postavené jednotky tanků a mechanizované pěchoty, které mají i přičleněnou dělostřeleckou podporu, protivzdušnou obranu a logistiku. Dokážou tedy operovat autonomně a s pozoruhodně vysokou účinností. Tímto způsobem dnes Rusko sestavuje též jednotky vyšší úrovně, tedy nové tankové a mechanizované brigády.

Macgregor pak provedl simulaci hypotetického konfliktu o Pobaltí a tvrdí, že proti současným ruským brigádám by americké brigády s kolovými obrněnci Stryker neměly žádnou šanci a za několik dní by prakticky zanikly. Macgregor proto navrhl koncepci, která se stala známou pod zkratkou RSG (Reconnaissance Strike Group) a získala si značný zájem. V podstatě jde o cosi podobného ruským brigádám, ovšem při snaze nalézt kompromis mezi pohyblivostí a náklady na straně jedné a ničivou silou a ochranou na straně druhé.

RSG tudíž sází především na střední pásovou podvozkovou platformu, jež vychází z bojového vozidla pěchoty. Sám Macgregor preferuje německý typ Puma, avšak rozhodující je, aby šlo o typ, na který se dá namontovat i „tanková“ věž s výkonným dělem. Na téže platformě by měly být umístěny i další prvky RSG, např. samohybné dělostřelectvo a protiletadlové systémy, aby vznikla opravdu autonomně fungující bojová jednotka.

Ve velení US Army se o konceptu RSG intenzivně diskutuje, jelikož se jedná o zjevný odklon od americké vojenské tradice směrem k většímu důrazu na manévr. Naopak britská armáda již podobný koncept realizuje, neboť její páteří se výhledově mají stát tzv. útočné brigády (Strike Brigades), které budou sázet na různá provedení obrněnce Ajax, což je britská podoba vozidla ASCOD, které by se mohlo prosadit také u nás.

Tím se vracíme zpátky k české armádě, která už vybírá též nové bojové vozidlo pěchoty, resp. nástupce nevyhovujících BVP-2. Hodnotí celkem sedm typů, mezi kterými patří mezi favorityZ c elkem právě rakousko-španělský ASCOD a dále švédsko-britský CV90, ačkoli se jistě budou snažit i Němci se svými typy Puma a Lynx. Primárně by tato vozidla měla sloužit v 7. mechanizované brigádě, která po roce 2020 získá min. 210 kusů, nabízí se však i možnost zakoupit okolo roku 2030 i další takové obrněnce pro novou „střední“ brigádu.

Armáda by tak měla celkově čtyři bojové brigády, jelikož k nynější „těžké“ 7. mechanizované brigádě (která by kromě nových BVP měla získat i nové tanky) a 4. brigádě rychlého nasazení (jež bude spoléhat hlavně na Pandury) by přibyla „superlehká“ na autech a posléze ještě jedna ve stylu RSG, tzn. se středními pásovými obrněnci. Taková sestava už by skutečně znamenala spektrum kapacit pro téměř jakýkoli druh konfliktu.

Nákup techniky ale ve skutečnosti není to nejdůležitější ani nejnáročnější. Slíbené navyšování armádního rozpočtu patrně dovolí rozsáhlé akvizice vozidel, armáda už se však pomalu začíná potýkat s personálními problémy. Ještě v roce 2016 se povedlo překročit plány náboru, ovšem česká armáda pořád stárne, uchazečů ubývá a začínají se projevovat potíže, které by v krajním případě mohly budování dalších brigád zhatit.

Armáda ČR má dnes necelých 26 000 tabulkových míst, doopravdy obsazeno je však jen něco kolem 22 000 z nich. Nedávno avizovaný záměr nabrat dalších 5000 lidí by tak vlastně přinesl spíše „zalepení děr“, byť by v praxi mohl umožnit sestavení alespoň základu třetí brigády. Pro hypotetickou čtvrtou brigádu by bylo třeba dalších nejméně 5000 mužů a žen, pochopitelně ne jen v podobě tabulkových míst. Pokud tedy AČR myslí svoje plány opravdu vážně, bude třeba hluboká proměna její personální, resp. náborové politiky.

Od některých politiků již zní hlasy volající po obnovení povinné služby, ale většina odborníků toto řešení odmítá. Místo nucení by armáda měla lákat, a ačkoliv platy či různé příspěvky jistě nelze coby motivační faktor opomíjet, jejich potenciál není neomezený. Svou roli samozřejmě hraje i vlastenectví či touha po dobrodružství, ale ani to nemusí stačit. Naštěstí ovšem existuje jedno možné řešení, které zvolilo sousední Rakousko (jehož armáda čelí podobným potížím) a které dobře ladí i se záměrem budovat nové brigády.

Je totiž evidentní, že ve výzbroji třetí („superlehké“) i případné čtvrté („střední“) brigády mají hrát důležitou roli pokročilé technologie. Přesně naváděné zbraně, elektronický boj, bezpilotní letadla, špičkové řídicí, spojovací a velitelské systémy (aby brigáda mohla bojovat jako jediný organický celek), to všechno představuje skutečně „hi-tech“. A právě šance obsluhovat takové „hračky“ může být motivací pro vstup do ozbrojených sil.

Náborová politika samozřejmě musí být založena na kombinaci různých motivů, ale rozhodně by stálo za úvahu začlenit do ní právě i téma špičkových technologií, jelikož zejména u dnešní mladé generace by to mohlo fungovat velice dobře. V každém případě však platí, že akviziční, organizační i personální změny vyžadují politickou podporu a dlouhodobou koncepci, protože česká armáda už příliš dlouho žila v éře „optimalizací“ a neustálých změn. V současném světě si však podobné hazardování nemůžeme dovolit.