Evropa je pořád ve stínu Ameriky. Mezi nejrazantnější a finančně nejvydatnější rozhodnutí Evropské komise patří ta, jež se týkají daní či soutěžního chování amerických firem. Eurokrati si o tom mezi sebou volají na iphonech, píšou o tom na Facebooku a Twitteru, mluví na YouTube a hledají na Googlu. Junckerova zpráva o stavu Evropské unie (#SOTEU) je inspirována tradiční americkou zprávou amerického prezidenta o stavu unie (#SOTU), takže předseda EK jakoby víc vypadá jako prezident Spojených států evropských. Nejvzletnější citát v Junckerově projevu pocházel od Marka Twaina.

Přímou americkou inspiraci má i Junckerův rozhovor se třemi youtubery, který předseda uskutečnil den poté. Totéž udělal Obama v roce 2015. Vedle slečny rozdávající rady ohledně vizáže a jakéhosi milého vloggera vzbudila nejvíc pozornosti osoba jménem GloZell. Černá youtuberka proslula zelenou rtěnkou a videem zachycujícím, jak se koupe ve vaně s mlékem a cereáliemi, které průběžně konzumuje. A pak dalším, v němž v projevu na úrovni mentálního věku třinácti let žvatlá, že Obamu volila proto, že je černoch, a libuje si, že díky němu bude mít zdravotní pojištění, které jí budou muset platit jiní lidé ze svých daní.

Obama takto uměl politicky pracovat – je to docela dobrý klíč k pochopení toho, jak dokázal na vlnách své koalice mládeže a menšin dvakrát dosurfovat až do Bílého domu. A také toho, jak za jeho vlády rostla rasová polarizace a odpor k progresivnímu establishmentu, jež vyústil ve zvolení Donalda Trumpa.

Jako většina evropských imitací Ameriky je i ta Junckerova jaksi nedovařená a bez šťávy. Dopadá jako typická ukázka žánru „politici se přibližují mladým a popkultuře“, jehož sledování je jedním z nejvybranějších mučení, jež si sofistikovaný konzument médií může dopřát. Je to estetická obdoba vrzání křídy po tabuli.

Zároveň jsou tyto produkty zoufalých PR profesionálů nechtěným přiblížením se esenci postmoderní politiky – jestliže je čím dál tím víc témat vyjímáno ze sféry politiky a přesouváno buď do oblasti byrokratického a justičního rozhodování, anebo vykázáno za hranice morálně přijatelného, co zbývá za spor? V Evropské unii k tomu přistupuje další problém neexistence skutečného politického společenství. Tvůrci musí vymyslet něco, co promlouvá k lidem od Stockholmu po Sofii. Není divu, že ty produkty se co možná nejvíce snaží, aby v nich žádná politika nestrašila, a jsou vyplněny nějakým náhražkovým materiálem, z něhož si má pseudopolitika vypůjčit emocionální náboj – akční filmy, komiksy, sexuálně sugestivní motivy. Jít poprvé k volbám je jako první sex, žejo.

Za reprezentanty evropského mládí byli vybráni tři mladí youtubeři – Němka Diana zur Löwen, český Kovy a belgický Abdel en Vrie.

Němka má podle svého profilu „návyk na módu, miluje oblečení, sitkomy a svého psa“ a taky zřejmě prodává vlastní brand kosmetiky. Její otázky pro Junckera byly ohlušující přehlídkou různých „buzzwords“ signalizujících moderní mládí, jež se samozřejmě nezajímá jen o šminky: Vzdělání! Inovace! Digitalizace! Uvědomělost ohledně životního prostředí! Sociální sítě!Digitalizace ve vzdělání! Jak můžeme pro tyto důležité otázky získat mladé lidí unikající na sociální sítě? Diana úplně všemu, co Juncker říkal, naslouchala s permanentním vřelým úsměvem, jaký nasadíme, když posloucháme nějaký hluboce lidský příběh. Pro Junckera to bylo dobré v tom směru, že ji mohl poučit, že EU nemá mandát zabývat se vzděláním, a proto do něj Komise nezasahuje, a pro jistotu jí to vysvětlil hned dvakrát. Moderátorka pak Dianu pochválila za „extrémně dobře vyrešeršované otázky“.

Kovy zahájil starou dobrou, mnohokrát omletou otázkou, takovou, jakou zvolíme, když hledáme pevnou půdu a téma, jež bude lidem, kteří se nikdy o EU nezajímali, srozumitelné: proč se Europarlament nepřestěhuje do ze Štrasburku do Bruselu? Inovativně ji spojil s globálním oteplováním. Za jedna. Juncker ovšem nastoupil jako zkušený borec a mladému příteli vysvětlil, jak je evropská historie složitá. Tento styl si udržoval až do konce. V nějakém alternativním světě, kde by Češi přistupovali k unijním činitelům se stejným sebevědomím jako k domácím politikům, si umím představit, jakou by Hřebejk s Jarchovským uměli natočit perfektní parodii na Junckera. Byla by to jedna z klasických rolí Jaroslava Duška.

Kovy pak zmínil mnohé výsledky práce EU, ale i to, že lidé snadněji vidí nevýhody a problémy než pozitiva evropské integrace. A světe div se – Juncker s ním souhlasil a ve vší skromnosti o tom, jak je obtížné přesvědčit lidi o záslužnosti své práce, s lidskou moudrostí pohovořil.

Kovyho otázky vesměs dávaly smysl – uprchlíci, Turecko – ale formát vedl ke spokojení se s první odpovědí. Člověk se tak mnoho nedozvěděl. Už od národního obrození je ale největší starostí určitého typu Čecha, aby v cizině neudělal ostudu, aby nevypadal jako buran. A Kovy se svou výbornou angličtinou ostudu neudělal, diváci v Praze si mohli oddechnout, že nezačal mluvit o cenách másla nebo tak něco. Je to takový ten typ mladého muže, kterého mají dospělí rádi.

Trochu něco jiného byl Belgičan marockého původu Abdel en vrai. Mohli jsme tušit, kolik uhodilo, když moderátorka oznámila, že dělá videa o důležitých tématech jako sociální spravedlnost a islamofobie. Ale bylo to docela poučné. Abdel se usmíval a přikyvoval méně než bílí svazáci. Jako muslim začal otázkou na útlak muslimů v Barmě. Přešel na situaci v Africe, kde podle něj v několika bývalých francouzských koloniích trpí nepříznivými důsledky vnucené měny frank CFA. Juncker opatrně tvrdil, že má i své výhody, Abdel to odmítl s tím, že normální lidé ji nenávidí. Ironii toho, že Juncker den předtím zopakoval cíl, že všechny evropské země musí přijmout euro, nezmínil ani jeden z nich. Abdel pokračoval stížností, že při rituální porážce zvířat při svátku Eid. jsou předpisy na ochranu zvířat zneužívány ke stigmatizaci muslimů. „Zahájíte proceduru kvůli porušování?“ dožadoval se. Juncker odpovídal tak opatrně, že se pro jistotu tentokrát neodvolal na to, že Unie k tomu nemá mandát. Co hidžáb? Proč vzdělané muslimské ženy, které chtějí nosit hidžáb, narážejí na diskriminaci a úřady schovávající se za princip neutrality, nedal mu Belgičan vydechnout. Juncker se schovával za soudce a ujišťoval, že u něj v kanceláři by nikoho kvůli hidžábu nediskriminovali. EU investuje do vracení neúspěšných azylantů, což je asi potřeba, s nechutí připustil Abdel, ale proč neinvestuje více do integrace migrantů? A plní vůči ním své úkoly všechny země Unie stejně? Tady byl Juncker rád, že se mohl zaštítit prohrou Maďarska a Slovenska u Evropského soudního dvora. A pak už ho moderátorka vysvobodila a byl čas na selfie.

Vyfotil ho Abdel. Všichni se družně usmívali, jako by právě nebyli svědkem diametrální odlišnosti zájmů dvou bílých svazáků, kteří kladli způsobné otázky jak z nějakého unijního manuálu, a Belgičanem, který mluvil za muslimy a o muslimech od počátku do konce.

Nečekanou shodou okolností však nakonec akce dala vzniknout skutečnému „news“. Zrodilo se v Junckerově vyjádření na téma hypotetické nezávislosti Katalánska a spočívalo v tom, že anglický překlad jeho vyjádření se lišil od toho, co Juncker ve francouzštině řekl, a to tak, že by to znamenalo změnu postoje Bruselu. Vnější pozorovatel ovšem význam toho rozdílu neměl šanci pochopit a celá věc je pro něj naprosto nezajímavá.

Něco výmluvného si divák z toho odnést mohl, kdyby chtěl – potvrzení neexistence společného politického společenství v Evropě, kontrast ochočených rodilých Evropanů a muslima, jež má své sebevědomí a své společenství, jenže se ani moc nesnaží předstírat, že by bylo evropské.

V Unii, i ve světě mainstreamových médií, se samozřejmě odehrávají i skutečné střety – tento týden vyšlo najevo, že Junckerův šéf kabinetu Martin Selmayr pohrozil redaktorovi německého Spiegelu, že mu dá pěstí. Ale v žánru „Junckerův dialog s mladými“ je místo jen na chápavý konsensus. Všichni přikyvují a usmívají se, ale Evropan z toho moc nemá. A ani ten Juncker z toho nemá tolik co Obama.