Podle čeho si lidé vybírají profesi? V ideálním případě je to kombinace zájmu, pocitu poslání, dobrý odhad vlastního talentu a schopností – a pak samozřejmě zajištění živobytí. V horším případě je to jen způsob obživy. Všichni čekají od svého povolání v různém poměru pocit naplnění, majetek, moc, dobrou pověst, respekt a volný čas. Čím schopnější a pracovitější člověk je, tím má širší spektrum příležitostí, z nichž může vybírat.

Co na druhé straně rozhoduje o výšce platu a životní úrovni? V soukromé sféře je to především vzácnost konkrétních vlastností a předpokladů, které jsou pro její úspěšné provozování nezbytné, zodpovědnost a riziko, které na sebe člověk bere. A také to, jak moc je dotyčný jedinec důležitý pro to, aby jeho firma dobře vydělávala. Tam, kde se platí z jakýchkoliv veřejných peněz, nebo v „neziskové“ branži určuje výšku platů především míra odpovědnosti a vlivu na společnost. Každý chápe, proč jsou ti, kdo řídí letový provoz, s průměrným příjmem 153 780 korun hrubého měsíčně vůbec nejlépe placenou profesí v zemi. Jsou na ně kladeny velmi vysoké nároky, protože kdyby tam neseděli špičkoví experti, ohrožovalo by to lidské životy.

Ze stejného důvodu se v posledních letech podstatně zvýšily platy doktorů. Průměrný internista si přijde na 69 410 korun měsíčně. Chirurg na 78 278 korun. Slušně už jsou zaplacené i zdravotní sestry. V průměru si vydělají 33 375 korun měsíčně. Každý si uvědomuje, podobně jako u leteckých dispečerů, že nekvalitní lékaři mají fatální následky. Společnost je ochotná z veřejných peněz dobře platit ty, jejichž výkony mají okamžité dopady na život. Podstatně méně si však hledí platů těch, jejichž slabá úroveň se neprojevuje, na rozdíl od lékařů, okamžitě, ale dlouhodobě. To jsou především učitelé. V soukromé sféře pak hlavně média.

Kde nejde o život

Školy a média. Obě tyto profese silně ovlivňují směřování společnosti. Už dnes kvůli slabým platům nepřitahují moc chytrých, schopných a motivovaných lidí. Jejich slabá úroveň se neprojevuje okamžitě, ale zásadně přispívá k dlouhodobému úpadku společnosti. V obou profesích je navíc riziko, že se nedostatečná finanční motivace často kompenzuje zvráceným pojetím „poslání“, touhou formovat společnost a zanechat v ní stopu, což není nic jiného než aktivismus.

Všechny vlády zprava zleva vždy líbivě mluví o tom, jak je vzdělání jejich nejvyšší prioritou. Na financích, které se mu přidělují, ani na touze obsadit při dělení křesel právě ministerstvo školství, se to ale skoro nikdy neprojevuje. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq v knize Podvolení líčí, jak se hodnot zbavená Francie poddá vládě muslimského prezidenta. Romanopisec vypráví, jak muslimové při rozdělování křesel v kabinetu mají úplně jiné mocenské priority, než bývá zvykem. Žádné vnitro, finance a zahraničí, ale školství. První reformy, do nichž se za obrovské finanční podpory Saúdské Arábie a spol. pustí, míří právě do vzdělání. Vědí, že chtějí-li ovládnout duši Francouzů, prosadit svou ideologii a představu o světě a společnosti, musí začít od základů, od škol. Přesně ze stejných důvodů si škol vždycky hleděly církve. Ve školách se společnost formuje.

Jediným, kdo si u nás tu sílu pro šíření své ideologie uvědomoval, byla svého času Strana zelených. Když se v roce 2006 skládala druhá Topolánkova vláda, zelený předseda Martin Bursík si dal jako podmínku účasti v kabinetu kromě ministerstva zahraničí pro Karla Schwarzenberga i ministerstvo školství pro místopředsedkyni strany Danu Kuchtovou. Ta hned v prvních rozhovorech popisovala jako své priority různé alternativní libůstky zelených, které by chtěla ve školách šířit. Velcí idealisté měli samozřejmě i pragmatičtější motivaci, jíž byl přístup jejich mecenáše Jaroslava Soukupu k evropským fondům, které se na ministerstvu školství rozdělovaly. Majitel největší mediální agentury Médea (a dnes i vydavatelství Empresa s týdeníkem Týden a televizí Barrandov) se stal náměstkem ministryně.

Pád zisků a úrovně veřejné debaty

Média v Česku dlouho patřila k dobře placeným oborům. Obrat přišel někdy kolem roku 2008. Nástup internetu, kde jsou lidé zvyklí na zprávy zdarma, a finanční krize, jež přiměla firmy omezit investice do reklamy a inzerce, stáhly dolů celou branži. Většina vydavatelství se propadla do ztrát a těžko hledají obchodní model, aby byla schopna vydělávat. To se projevuje na platech i na kvalitě lidí. Veřejnoprávní média, která na rozdíl od soukromých garantují lidem větší jistoty a mají z koncesionářských poplatků dost peněz, proto také nemají důvod nabízet vyšší platy než soukromá média. A na kvalitě lidí se nízké platy už dost odrážejí. „Spousta českých novinářů má dnes nedostatečné vzdělání, ti lidé toho moc nevědí, neznají historický kontext a své mezery nahrazují aktivismem. Aktivismus jistě může pramenit z pohledu na svět, ale u jiných je myslím dán hlavně slabým vzděláním, kdy to přemostíte svatým přesvědčením. Já nevím, co se dnes učí na sociálních vědách, ale vím, že čím mladší žurnalisté dnes přicházejí do médií, tím jsou hloupější,“ řekl v rozhovoru pro Týdeník Echo bývalý generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan.

Průměrný plat ​​v zemi v polovině loňského roku dosahoval 26 287 korun měsíčně. Novináři si v průměru vydělali 31 210 korun. Všechna čísla, jež jsou v tomto textu použita, vycházejí z Informačního systému o průměrném výdělku, který provozuje ministerstvo práce a sociálních věcí a společnost Trexima. Ve statistikách jsou detailně rozebrány platy ve všech profesích. Systém řídí komise, v níž sedí i zástupci České národní banky, statistického úřadu, odborů nebo Svazu průmyslu. Firmy mají v rámci statistických hlášení povinnost údaje o platech svých lidí do databáze dodávat. Jsou to tedy velmi relevantní data, díky nimž je možné popsat poměry v jednotlivých profesích. Například u zmíněných novinářů je ve statistice údaj o příjmech pěti tisíc lidí. Detailní popis, odkud data pocházejí, považujeme za důležitý, protože debata o číslech o životní úrovni a jejich dopadech na společnost se často utápí právě ve zpochybňování dat.

Ze statistiky se dozvíte i to, jak velké jsou v platech rozdíly. V médiích překvapivě moc velké nejsou. Desetina nejlépe placených lidí v médiích si v průměru vydělá 46 837 korun měsíčně. Desetina těch nejhůř placených 15 196 korun. Slušněji placenou profesí v médiích je moderování. Moderátoři v rozhlase a televizi si v průměru vydělají 44 947 korun měsíčně. Desetina nejlépe placených 64 841 korun.

Partnery při získávání informací a přirozenými protihráči v jejich kritickém interpretování a vyhodnocování jsou lidé podstatně lépe placení. Politici, právníci, ekonomové, lékaři, vědci. Tím pádem se dá očekávat, že mají i vyšší intelektuální schopnosti a snadno zvládnou médiím naservírovat příběh podle svých představ. Rozpor mezi skutečností a umně vytvořeným veřejným obrazem, který je zprostředkováván lidem, je tím větší, čím jsou novináři slabší. Méně vzdělaní, kritičtí, sebevědomí a schopní poučené konfrontace. Učebnicový příklad se daří Andreji Babišovi. Člověk s pochybným původem majetku, dobyvatel politické renty a největší spotřebitel evropských dotací, který po dva roky v politice spíš mluví, než by něco prosazoval, je líčen jako odvážný, altruistický obětavec, který se vzdal svého pohodlí, aby očistil zkorumpovanou zemi od zlodějů a neplatičů daní. Ti, kdo mají v popisu práce vytvářet virtuální realitu, vydělávají nesrovnatelně víc než novináři, kteří jejich produkty přijímají.

Specialisté na PR, reklamu a průzkumy trhu a společenských nálad si přijdou v průměru na 48 735 měsíčně. Jejich příjmy jsou víc než o polovinu vyšší než u novinářů. V tomto oboru jsou také rozdíly v platech mezi špičkou a průměrem velmi vysoké. Desetina nejlépe placených expertů na PR a reklamu si přijde na 82 680 korun. Desetina nejslabších naopak jen na 20 413 korun. U lidí v marketingu jsou platy ještě vyšší. V průměru berou 52 089 korun. Desetina nejlepších v oboru má průměr 90 144 korun. Dobré platy jsou tady logické. Na jejich schopnostech velmi výrazně záleží dobré jméno, pověst, a tím pádem zisky. Ať už finanční, nebo politické.

Podobně nerovné postavení je mezi policisty, žalobci a soudci zabývajícími se hospodářskou kriminalitou v nejvyšších patrech byznysu a politiky a právníky a konzultanty těch, jejichž činy by měly odhalovat. Pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová si dlouhodobě stěžuje, že jednou z hlavních překážek vyšetřování vážné hospodářské kriminality je slabá intelektuální úroveň policistů, kteří by ji měli odhalovat. Policejní komisaři si v průměru vydělají 38 342 koruny. Finančnictví je nejen u nás, ale ve většině zemí jednou z nejlépe placených profesí vůbec. Manažeři v této branži si v průměru vydělají 132 646 korun měsíčně. Jsou tady také i největší rozdíly. Nejlépe placená desetina si přijde měsíčně na 269 478 korun. Ta nejslabší jen na 38 451 korun.

Totéž platilo u soudců, než se v posledních letech jejich platy podstatně zvedly. „Tím, jak se po roce 1989 otevřel trh právních služeb a byla tučná léta, odešla spousta schopných lidí do advokacie nebo k notářům. Bylo to úplně vyprázdněné. A protože ještě nebyly v justici takové platové poměry jako dnes, tak to nejprve natáhlo šedivý průměr. Jak krachovaly všelijaké podniky a rušily se úřady, tak soudy vtáhly každého, kdo šel kolem a sáhl na kliku. Justice je bohužel kariérně nastavená tak, že tihle lidé postupně přecházejí k vyšším soudům. Dnes sedí v odvolacích senátech,“ popisuje předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jak slabé platy podlamovaly českou spravedlnost.

Ostudně podcenění učitelé

Moc těchto profesí ovlivňovat společnost je obrovská. Odpovědnost, kterou za své jednání bezprostředně nesou, je naopak velmi malá. Čím méně kvalitní a motivovaní lidé budou na těchto místech, tím víc bude země upadat.

Krize médií provázená nástupem čím dál méně kvalitních lidí je problémem posledních zhruba osmi let. Vyřešit ho může objevení nového obchodního modelu, který znovu vrátí média do slušných zisků. Krize vzdělání se špatně placenými učiteli je problémem mnohem dlouhodobějším. Naši učitelé jsou placeni téměř nejhůř ze všech vyspělých a relativně vyspělých zemí. Platí to pro mateřské, základní i střední školy. A také pro ředitele těchto škol. Příjmy ve školství jsou navíc extrémně rovnostářské. Příplatek za dobrý výkon je velmi slabý. Slušné příjmy mají jen na vysokých školách. A to ne díky základním platům, ale kombinací běžných platů a nejrůznějších grantů.

Učitel v mateřské škole si v průměru vydělá 22 969 korun hrubého měsíčně. Desetina nejlépe placených má 25 617 korun. Desetina nejhůř placených 20 567 korun. Na prvním stupni základních škol je průměr 27 111 korun. Horní desetina má 30 471, spodní 23 469 korun. Na druhém stupni si učitel přijde na 27 049 korun. Ti nejlepší na 30 850, nejslabší na 23 149 korun. Ředitelé základní škol berou v průměru 41 443 korun měsíčně, na středních 44 938 korun. Do statistiky jsou započteny platy na všech státních, soukromých i církevních školách.

Profesoři na vysokých školách v průměru vydělávají 58 422 korun. Desetina nejlepších 98 390 korun. Docenti mají 48 037 korun, nejlepší desetina 74 876 korun. Odborní asistenti berou 34 816 korun, nejlepší desetina 51 374 korun.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat pravidelně srovnává platy učitelů v jednotlivých zemích ve studii Teacheers’ and School Heads’ Salaries and Allowances in Europe. Poslední vydání je za rok 2014 a vychází pro nás dost tristně.

Minimální platy učitelů jsou u nás v poměru k výkonu ekonomiky čtvrté nejnižší v Evropské unii. Na základních školách představují 62,8 procenta HDP. Hůř jsou na tom Lotyši, Litevci, Poláci a Slováci. Pro představu, jak to chodí jinde: v Německu je to 140 procent HDP, ve Francii 98 procent, ve Finsku 96 procent. V tom srovnání nehraje roli bohatství jednotlivých zemí, protože se výška platu měří právě jako podíl na něm. Jistě, jsou to platy těch nejslabších nebo začínajících pedagogů.

Jenže ještě hůř z toho vyjdeme, když se srovnají nejvyšší platy na základních a středních školách. Ty jsou v drtivé většině zemí nad 100 procenty HDP. „Naproti tomu jen v České republice, v Estonsku, na Slovensku, v Lotyšku a Litvě jsou pod touto úrovní,“ píší analytici učitelských příjmů z Eurostatu. U nás je nejvyšší plat učitelů na 77,4 procentech HDP. V Polsku na 102, v Maďarsku na 131, v Německu na 184,7, ve Francii na 153,6, ve Velké Británii na 143,2 procentech. Z mezinárodního srovnání jasně vychází, jak jsou platy učitelů nejen ostudně nízké, ale i ostudně rovnostářské. Rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším příjmem učitele je necelých patnáct procent. Po Litvě nejmenší v Evropě. V tradičně rovnostářském Německu je to 44,3 procenta, v Polsku 42,1 procenta.

Motivace jít do škol pak podobně jako u médií může být vnímaná jako „poslání“, které má velmi často blízko k aktivismu. Při výchově dětí může být ale zapálené prosazování té jediné správné ideologie a světonázoru velmi nebezpečné. Snaha o změny učitelských platů ale vždy zkolabuje na odporu pedagogické komunity. Rovnostářství má skoro v genech, a tak se za každou cenu brání ukončení tabulkových platů a věkových automatů, kdy vám mechanicky naskakují příjmy za odučené roky. Jako vysloveně červený hadr funguje na pedagogické odboráře zmínka o konci tabulek a volných smluvních platech.

Nehorázně špatně zaplacení učitelé jsou českou specialitou, kterou se vymykáme poměrům vyspělých zemí. Žebříček nejlépe placených profesí je ale už i u nás velmi standardně západní. S výjimkou výše zmíněných letových dispečerů mu vévodí finance, informační technologie a právo.