Román Josefa Holcmana Osobní poplach patří k dílům překvapivým v tom smyslu, že je to knížka nenápadná a přehlédnutá, jež sice vyšla v nakladatelství aspoň prostředně známého jména, o níž přesto ví málokdo. Vydána vloni, prošla bez ohlasů. Třebaže její autor docela prost proslulosti není: jeho sbírka povídek Cena facky byla zdramatizována Karlem Steigerwaldem pro Slovácké divadlo a byla coby antikomunistický vřed, jenž spolu s jemu podobnými infikuje současnou českou prózu nesnesitelností, podrobena náležité kritice v literárním měsíčníku Host. Jak v časopise před šesti roky psal ve své eseji Martin Puskely: u Holcmana „historiografická zaslepenost jednostranného hodnocení komunismu dosahuje vrcholu“, „útlá sbírka je doslova přehuštěná absurdními generalizacemi historie, stylistickými problémy, prvoplánovými odsudky“, „nabízí se otázka, zda autor, který je natolik inteligentní, že dokáže napsat (byť špatnou) knihu… je na tom zároveň intelektuálně tak špatně, aby opravdu věřil tomu, co napsal“. Takové efektní hodnocení si v zanícenosti nezadá s objektem své kritiky, třeba když mu vyčítá, že dělení skutečnosti na dobrou a zlou je autorům, jako je Holcman, i jejich postavám příliš jednoznačné a „nepředstavuje pro ně otevřenou otázku“. Těžko říct, proč by nutně mělo. Každopádně může být, že takhle zkažená pověst v kombinaci s autorovým soustředěním se na kyjovský region, kam oko našince jako do kteréhokoli jiného malého regionu dohlédne zřídka, přispívá k onomu přehlédnutí textu, jenž by přitom opomenut být neměl.

Holcmanův román skutečně nabízí to, co už je známé z předešlých autorových pokusů: dobové vyprávění o životě jeho rodiny a vesnice Skoronice ve druhé polovině minulého století, které je ideově jasné – bývalý režim nemá rádo. Témata jsou to stálá, Holcman si jimi je jist a věří jim: necítí potřebu hledat jiná, namáhat se psaním něčeho, co nezná a neumí. Místo toho se snaží „známé“ obrobit jinak než dřív. To je na jeho psaní sympatické, bojuje s tvarem a způsobem jeho zachycení. Tentokrát své vyprávění o strýci Jožkovi Slovákovi – k němuž lnul a který pro něj odmala byl problematický vzor, přitažlivý svou pohotovostí ustavičného nezřízeného vypravěče, taky ale bohužel pijana vyrábějícího rodině potíže svou nezodpovědností – rozdělil na dvě poloviny. Každá je podána jiným vypravěčem: prvých dvaatřicet kapitol, jejichž číslování vzrůstá, vypráví Holcman sám od svých pěti let do strýcovy smrti. Dalších třicet dva kapitol, jejichž číslování naopak klesá, vypráví právě strýc (respektive jsou to kdysi Holcmanem zachycené strýcovy slovní rapsodie). Čili centrem autorské pozornosti je jazyk; s vysokým stylem se mísí nářeční prvky z Horňácka a Dolňácka, a tak se třeba stává, že dialog postav pokračuje proto, aby bylo přeloženo, co se právě řeklo. To samozřejmě je umělotina, daň za připomenutí, že v češtině existují kraje, kde se například pořádně nepoužívá ř, zato ł ano („masári, došła sem na maso“).

Jenže právě rytmus vyprávění daný rytmem řeči činí v povedených místech z Holcmanova úsilí výsledek hodný pozornosti. Například obyčejné prosté věty jako „Domácnost vesnického kluka v padesátých letech byla zabydlena stálými lidmi, zvířaty, věcmi a zvyky“ nebo „Já jsem tou dobou považoval za samozřejmé, když jsem přijel do rodné obce, že obejdu příbuzné, stařenku s Andou a Jožkou i kmotřenku a kmotra Blažeje. Pozdravit je“ jsou pomalé, přemýšlivé a plny patosu tak, jako je přirozeně patetický život na jižní a střední Moravě. Nikdy v takovém uvažování a stavění vět není cynismus, zato je v něm smutek, otravný někdy pravidelným ubezpečováním o blahodárném vlivu pití vína a slivovice na lidský život. Ale i tak se tam žije: klišé je patos a patos je každodennost. A silné příběhy jako o strýcovi, který si vzal milovanou ženu, i když věděl, že je neplodná, zůstal jí celý život věrný, staral se o ni, když umírala, a pak se steskem po ní upil k smrti, tu střídají takové historky: „Dědeček Rusňák (to jeho příjmení se mně vůbec nelíbilo, kamarádi se mu posmívali), ladící večer co večer Svobodnou Evropu a počátkem padesátých let volající denně, rok co rok, na adresu režimu: Do roka to padne!“ Jsou si všude podobné – jak by ne, o ně koneckonců autorům jde. Ale to, co z nich jako v tomto případě dělá dobrou literaturu, je způsob jejich podání. Lyrické kontexty.

Josef Holcman: Osobní poplach. V roce 2015 vydalo nakladatelství Kniha Zlín. 320 s. 289 Kč.