Kunsthistorička Sandra Baborovská společně s profesorem Petrem Wittlichem připravila výstavu, která by mohla aspirovat na nejkrásnější setkání soch za poslední desetiletí. Výstava Neklidná socha. Exprese v českém sochařství 1880–1914 v Městské knihovně v Praze (GHMP) bude otevřena do 25. září. Aspoň z části nahrazuje neexistující stálou expozici sochařského umění, které právě v oněch přelomových časech zažívalo v českých zemích svůj vrchol.

Jak jste se dostala k sochám?

K sochám jsem se dostala… přes jednoho příbuzného. To je samozřejmě nadsázka, ale psala jsem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové diplomovou práci o sochaři Ladislavu Kofránkovi a pak jsem mu v roce 2008 uspořádala na škole i výstavu, dostala jsem za ni i cenu pro „nejlepšího studenta“ katedry dějin umění a estetiky. Ale to byla spíš náhoda, já jsem se zabývala především současným uměním.

A kdo byl ten příbuzný, Ladislav Kofránek? Ten už byl dávno mrtvý, ne?

Ano, zemřel jako čtyřiasedmdesátiletý v roce 1954, byl to žák Myslbekův, takže jsem ho opravdu nepoznala. Ale byl to příbuzný mojí babičky: byl to bratr jejího dědečka. Ona je z Hořic – stejně jako on.

Z Hořic v Podkrkonoší? Odtamtud pocházela snad polovina českých sochařů…

Ani nemuseli být přímo z Hořic, spíš to souviselo se sochařsko-kamenickou školou, která měla velmi dobrou úroveň. Vystudovali na ní – vedle Kofránka – Jan Štursa, Bohumil Kafka, Quido Kocián… Ten poslední se do Hořic vrátil a učil tam. Snad polovina žáků šla po jejím absolvování rovnou do Myslbekova ateliéru na Akademii.

Proč taková škola vznikla zrovna v Hořicích?

To souviselo především s hořickým pískovcem, tím základním kamenem českého sochařství. Jsou z něj i sochy Braunova Betlému na Kuksu, který je nedaleko. Dalo by se říct, že Matyáš Bernard Braun byl takovým praotcem moderního českého sochařství. A taky měla ta škola, která byla založena roku 1884, podporu c. a k. úřadů a štědrého mecenáše v hraběti Janu Nepomuku Harrachovi, který se velmi zasloužil o rozvoj českého severovýchodu.

Co se tam ti mladí budoucí mistři učili?

Především řemeslu. Ale v Hořicích působili pedagogové, kteří měli i velmi slušnou úroveň uměleckou. Ovlivněni co do estetiky byli především Vídní, která upřednostňovala historizující pojetí sochařského díla. S tím Myslbek nebyl zcela ztotožněn, ten přece jenom hleděl spíš do Francie. Ale respektoval, že ti mladí muži, kteří k němu přicházeli, měli velmi dobré základy.

Byla to škola česká, nebo německá?

Pokud vím, tak učitelé i většina žáků byli Češi. Hořice byly české.

A ti hoši přicházejí pak do Prahy, kde je čeká ta velká postava Josefa Václava Myslbeka. O něm se vykládá, že to s ním po lidské stránce nebylo právě jednoduché…

Myslbek byl nepochybně velká autorita a určitě přísný člověk. A možná je trochu využíval: známé je, že pro něj pracovali na přípravě pomníku svatého Václava, na němž Myslbek pracoval téměř do konce svého života – zemřel roku 1922. Často se uvádí historka, že Bohumilu Kafkovi šestkrát zničil dílo Raněný šermíř, záminkou mu bylo, že si Kafka dovolil dělat dílo jako akt v životní velikosti. To bylo pro Myslbeka příliš troufalé. Akt byl přijatelný jen jako alegorie, pokud možno zahalená nějakou ideou, jako třeba Myslbekova Hudba nebo Stálost ve smýšlení navržená pro vídeňský parlament. Je v úvodu naší výstavy.

Co na to Kafka?

Kafka byl zřejmě také dosti tvrdohlavý, když se šestkrát vracel se stejným dílem. Nakonec se Myslbek nechal asi právě tou paličatostí přesvědčit a nakonec ji v roce 1901 doporučil na školní výstavu. Tak se to často stávalo. Kdo projevil silnou vůli, ten získal Myslbekův respekt. Opačný je případ třeba Quida Kociana.

Co tomu se stalo?

Kocián si jednoduše dovolil pracovat na podobném námětu jako Mistr. Jeho plastika Šárky z roku 1897 byla hodnocena lépe než Myslbekovo sousoší Ctirad a Šárka (1895) pro Palackého most, což učitel nemohl vydýchat. Tak mezi nimi zavládly napjaté vztahy.

Čím se tehdy sochaři živili?

Živili se především pracemi pro veřejný prostor. To platilo pro poměry před první světovou válkou i po ní. Souviselo to s bouřlivým rozvojem Prahy, jímž v té době procházela. Po vzniku republiky k tomu přibyl ještě důraz na státní reprezentaci.

Co soukromé zakázky?

To bylo skromnější. Ale samozřejmě, četné byly zakázky na funerální plastiky, na výzdobu fasád a pak také na portréty, ty si lepší rodiny nechávaly dělat.

A jakou část z díla představovala volná tvorba?

Tu, která byla určena na výstavy a co mělo introspektivní nebo intimní charakter. A především tím rozvíjeli umělecké směřování.

To je obsahem výstavy Neklidná socha. Postihnout, jaká byla situace tehdejší doby, tedy onoho konce 19. a začátku 20. století. V českém sochařství je tím počátkem tvorba zmíněného Myslbeka. Ten jako by začínal z prázdna. Je to tak?

Dalo by se to tak snad říci. Neměl vlastně předchůdce. Sochařství se tehdy v Praze na Akademii nestudovalo, nebyl tady profesionální sochařský ateliér. Na UMPRUM byl dekoratérský ateliér Celdy Kloučka, ale ten se zaměřoval spíš na výzdobu fasád. Myslbek ho musel založit. Založil tak to, čemu se říká Myslbekova škola. On sám byl přitom člověk, který se zajímal o to, co se dělo v zahraničí, především ve Francii. V roce 1878 vyjel do Paříže a tam se seznámil s tím, co hýbe světem, tedy Francií.

Setkal se tam už s Augustem Rodinem?

Ne, těsně ho minul. Rodinův slavný Kovový věk byl dokončen v roce 1877, takže rok před Myslbekovým příjezdem, ale jaksi k němu asi nepronikl. Myslbeka zajímali slavnější a zavedenější autoři. Tehdy vládli v Paříži v malbě i v sochařství představitelé oficiálního akademického stylu, který kladl důraz na eleganci a tělesnost. To bylo to, co na Myslbeka zapůsobilo.

Myslbek přijel ještě do předmoderní Paříže, jeho žáci jezdili už do Paříže moderní…

Dalo by se to tak říct. Byla v tom také generační vzpoura proti velkému učiteli, které ho však ctili.

Teď mě napadá taková paralela s Otakarem Vávrou a generací Nové vlny…

No, je to odvážná paralela, myslím, že ideologicky by to asi úplně neobstálo. Ale dejme tomu, že Myslbek, podobně jako Vávra, založil tradice sochařského, respektive filmového školství.

Přelomový v dějinách českého umění je rok 1902, kdy se v Praze uskutečnila výstava Augusta Rodina. To byla manifestace nového úsilí v sochařství, ale v umění vůbec. Co na ni říkal Myslbek?

On ho určitě uznával, ale asi mu byl cizí. Pravděpodobně nebyl ani na slavnostním zahájení. Myslbek byl realista, pro něj socha byla především dokonalým způsobem ztvárněná reálná postava, byť samozřejmě nesla hodnotnou ideu. To Rodin usiloval o něco jiného. O dotažení emocionality vyjádřené až naturalistickou tělesností.

Nejblíž z Čechů měl k Rodinovi Josef Mařatka, ten pracoval dokonce v jeho ateliéru. Jak se tam dostal?

Mařatka se do Paříže dostal díky Hlávkovu stipendiu, které dostal za svoje Tahače ledu v roce 1900 – jsou samozřejmě na výstavě. No a tam se dostal do Rodinova ateliéru a také se významně podílel na uspořádání Rodinovy výstavy o dva roky později. Dalo by se říct, že ho přivezl do Prahy. Pořadatelem byl samozřejmě Spolek výtvarných umělců Mánes.

Vůbec to v Čechách bylo období významných výstav, které tady otevíraly okna do světa.

Ano, máte na mysli výstavu Edvarda Muncha, která, pokud jde o sochaře, inspirovala Jana Štursu ke známé soše Puberta – je na výstavě. A pak bych připomněla dvě výstavy možná méně známé, ale opravdu velmi důležité. Jednak Belgičana Constantina Meuniera v roce 1906 – otevírala se krátce po jeho smrti – a v roce 1909 pak Antoina Bourdella, dalšího velkého Francouze, který měl velký vliv opět hlavně na Jana Štursu. Mimochodem, poblíž neslavně proslulé bruselské čtvrti Molenbeek je umístěna významná Meunierova socha oslavy práce, která má pro belgické umění základní význam. Vůbec belgické sochařství je zajímavé, zvláštní důraz je v něm na sociální témata, takže v Meunierovi dodnes někteří vidí pomalu předchůdce socialistického realismu, což je podle mého názoru poněkud nonsens.

Kdybychom chtěli nějak stručně charakterizovat onu silnou českou postmyslbekovskou generaci, co pro ni bylo typické?

Především osvojení si díla Augusta Rodina, který na ně měl opravdu zásadní vliv. A pak to, jak se tato rodinovská inspirace setkala s tradicí starší, především s tradicí barokní, reprezentovanou Braunem a Brokoffem. Tohle je, myslím, na českém umění originální.

Jak se do toho promítaly požadavky národa? Co nacionální prvek?

To se projevilo především na těch pomnících. Ty jsou často dosti patetické…

Byli ti sochaři nacionalisté?

To bych neřekla, vlastenci asi ano. Ale dostat zakázku na pomník třeba Palackého jako Sucharda nebo Husa jako Šaloun, to byla pochopitelně prestižní věc. Mimochodem, oba pomníky jsou bez Rodina nemyslitelné. Ty postavy, které obletují Palackého, to jsou přece Rodinovy dantovské postavy z jeho Brány pekel, kde sedí ve středu Myslitel, známý pak jako samostatná socha. A Husův pomník, to jsou tak trochu Měšťané z Calais… Ale tím nechci říct, že by ho Sucharda a Šaloun jen kopírovali.

A přitom je zajímavé, že se to tak málo líbilo F. X. Šaldovi. Znáte přece jeho pamflet Mor pomníkový…

Jistě, píše, že to, co stojí na Staroměstském náměstí, je holé neštěstí a Husův pomník přirovnává k rozteklému dortu. Pak tam sarkasticky píše o rozjímání nad krásou slečny Slepičkové, což byla modelka na Akademii, podle které Sucharda modeloval jednu z ženských postav, jež ční nad jeho Palackým. Z Šaldy už mluví jiný duch a jiná doba, až je v tom cítit avantgardu, které nestačilo nějaké estetické uspokojení.

Krásná doba skončila… Jenže, zeptám se povzdechem: Jsou někde v Evropě ti naši mistři známí?

To už je úděl menších kultur. Ale myslím, že někteří těch nejvyšších evropských kvalit dosahovali. Kafka, Štursa… A takový František Bílek je vynikající zjev určitě evropského formátu. Jeho bych si troufla označit za génia. A před několik lety byla v Musée d’Orsay velká srovnávací výstava evropského sochařství, jmenovala se Oublier Rodin? La Sculpture à Paris, 1905–1914, tam byl zastoupen Otto Gutfreund. Mezi všemi těmi ostatními asi Evropany…