Svůdnost a pomýlenost paralel
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
K méně častým formulovaným emocím, které doprovodily britské hlasování o setrvání v Evropské unii, patřily taky přesvědčené obavy o tom, že toto nemůže skončit jinak než válečným konfliktem v rozbité Evropě. Takovou předpověď samozřejmě nelze vyvrátit ani potvrdit, o budoucnosti lze hovořit leda s vědomím, že o ní nevíme nic a naše schopnost ji předvídat je minimální. Fakt je, že na časté změny hranic je Evropa zvyklá, patří to k historii a charakteristikám kontinentu. Ostatně, dělení států či mocenských bloků zažil jen v minulém čtvrtstoletí třikrát; a příběhy jsou to různé, společná jim je jen jejich dosavadní neuzavřenost. Nejprv se rozpadl Sovětský svaz a vůbec Ostblok, potom se začala drolit Jugoslávie, nakonec se rozdělilo Československo. Pokud jde o brexit, souzní – byť pouze termínově – s balkánskou zkouškou: britské referendum se konalo 23. června a dva dny poté přišlo na dvacet pět let od vyhlášení slovinské nezávislosti na Jugoslávii, k níž se Slovinci odhodlali rovněž po referendu, konaném v prosinci roku 1990. V něm se tehdy 88 % voličů vyjádřilo pro odtržení Slovinska od zbytku země.
Zůstalo toto výročí ve stínu brexitu, což je nespravedlivé, protože na vývoj Evropy k její současné podobě měl slovinský krok stejný vliv jako zanedlouho evropská integrace, do níž nově byly zapojeny někdejší komunistické země. Byl to vliv navzdory tomu, že západní i střední Evropa před problémy na Balkáně zavřely oči a neštěstí regionu vypustily ze svého slovníku. Co se vlastně stalo: když se Slovinsko trhlo (mezinárodně podporováno Německem, které se zaručilo uznat Slovinsko v OSN jako samostatný stát, což strhlo další k témuž), následovala tzv. desetidenní nebo též víkendová válka. Tento první jugoslávský konflikt s odstupem vypadá jako formalita, neboť jednak jugoslávské vedení dva dny otálelo, než do Slovinska vyslalo armádu, jednak počet padlých, jdoucí de facto do jednotek, je minimální v porovnání s tím, k jakým číslům se mělo dojít jinde. Odchod Slovinska z federace byl celkově docela klidný, kromě mezinárodní podpory ho usnadnila národnostní homogennost Slovinska – výhoda, kterou jiné jugoslávské republiky neměly.
Projevilo se to už v Chorvatsku: inspirováno děním ve Slovinsku vyhlásilo referendum o nezávislosti rovněž, a sice v květnu 1991. Pro samostatnost se v něm vyslovilo dokonce 95 % hlasujících, a tak Chorvaté nečekali a svou vyhlásili preventivně v tentýž den jako Slovinci. S tím ovšem nesouhlasili chorvatští Srbové – a následoval střet. Trval čtyři roky a naplno se v něm projevil zánět druhé světové války (coby do té doby posledního sporu, v němž se předvedlo napětí staleté konfesní hranice mezi římským a řeckým katolictvím a pravoslavím, která Balkánem prochází). Za války na Balkáně operovaly tři nacionální skupiny: chorvatští ustašovci, srbští četnici a komunističtí partyzáni. Zatímco první dvě bojovaly proti sobě, ale zároveň svorně po boku nacistů – dle nejednoho svědectví ti byli vzájemnou krutostí obou stran konsternováni –, komunisti se nacistů usilovali zbavit. Právě díky jejich boji a víře mocností, že partyzáni svedou rozvrácený Balkán stabilizovat, Jugoslávie byla přizvána mezi vítěze a směla vzniknout.
Následná diktatura prezidenta Josifa Broze Tita nevyřešené válečné spory ukonejšila úplatkem: hospodářským rozkvětem, jímž Jugoslávie až do konce 60. let procházela. Ten ale byl na dluh, vzešel z půjček od Sovětského svazu i západních států, neboť soupeři se předháněli ve snaze zavázat si strategicky položené území. Když od 70. let začala ekonomika rychle zpomalovat, přišly jugoslávské státy s řešením rozvolnit centrální vládu a nechat jednotlivé republiky starat se víc o sebe samé (samozřejmě šlo o kariéry jednotlivců, ne rozkvět země). Posledním šperkem jednotné Jugoslávie se staly olympijské hry v Sarajevu (1984), jinak byl výsledkem nové „liberální“ politiky zřetelný nacionalismus: demonstrace v Kosovu, potlačené silou (1981), války v 90. letech a poměry, jež ani po desetiletích nejsou definitivní: Kosovo nadále hledá svou tvář, z menšího a menšího Srbska se pořád může trhnout Vojvodina a Bosna – ta země nejpěknější a nejproblematičtější – je zatímní platností složitých daytonských mírových smluv, které kdysi balkánskou válku ukončily, přehlížený chudý protektorát, kde nový boj může začít kdykoli nepovedeným lusknutím prstu.
Lze-li charakter britského referenda v něčem přirovnat k jugoslávským, je to snad v obrazu nového soupeření odvěkých rivalů (Anglie, Francie, Německo). A osud Jugoslávie může varovat leda v tom, že změny trvají dlouho a mají nejisté konce. To jako paralela je vše, jinak začínáme znovu.