Smutný to byl pohled na americkou politickou scénu tuto středu. Zpráva, která nikdy nebyla určena ke zveřejnění, zapůsobila na novináře, jako když hodíte petardu do kurníku. V poděšeném kejhání éterem chaoticky poletovala slova a tvrzení pomateně hledající nějakou fakticitu – mezi nimi i slova jako „kompromat“ a „provokacija“. Z faktů, jejichž životnost se měřila v desítkách minut, se ihned vyvozovaly důsledky. Kolik takových dní může kredibilita amerických institucí vydržet? Mluvíme tu o médiích, prezidentovi, politických stranách, zpravodajských službách více zemí.

Pokusme se provizorně shrnout, co teď víme.

Ve středu ráno informovaly stanice CNN a NBC a server BuzzFeed, že součástí materiálu pro brífinky o ruském zasahování do voleb, který rozvědky poskytly prezidentu Obamovi, vybraným členům Kongresu a nastupujícímu prezidentu Trumpovi, byla i složka obsahující kompromitující údaje o kontaktech Donalda Trumpa s kremelským režimem. Obsah této složky byl prezentován takříkajíc jako exponát, či dokonce jako ukázka dezinformací, nikoli jako platná fakta. Byla součástí podkladů, není ani jisté, zda byla při ústní prezentaci zmiňována – před Trumpem zřejmě ne (to vše se ujasňovalo až v průběhu dne).

O existenci složky se ve washingtonských novinářských kruzích vědělo dlouho, ještě předtím, než ji zmínil 8. října David Corn v tradičním americkém levicovém časopise Mother Jones. Nic ale z jejího obsahu necitoval, neboť tvrzení nebyl schopen ověřit – a „i Donald Trump si zaslouží základní novinářskou férovost“. Necitovaly z ní nic ani CNN a NBC. Liberální novinářka Julia Ioffe, která je ruského původu a z Ruska v minulosti reportovala, napsala na Twitteru: „Tak, kolegové novináři, zvedněte ruku, komu z vás tu složku někdo nabízel (mně ano).“ Nenapsala o ní, „protože to bylo nemožné ověřit (pokoušela jsem se o to)“. Později se objevily zprávy, že složku její autor či lidé spojení s její produkcí nabízeli novinářům už v létě. Nikdo z nich se neodhodlal na nabídku přistoupit.

Ne tak BuzzFeed. Tento server, známý hlavně jako tvůrce originální podoby společenské žurnalistiky na internetu („Dvacet sedm fotografií koček, kterým se právě povedlo něco neuvěřitelně roztomile hloupého“), dělá i politické zpravodajství a občas i velmi dobře, ale v průběhu minulého roku z něj několik nejlepších reportérů odešlo. BuzzFeed celou pětatřicetistránkovou složku vyzvracel, jinak to nelze říct, v PDF na internet. Petarda byla v kurníku.

Na čtenáře vyskočily zprávy o tom, že ruské tajné služby si Trumpa dlouhodobě, v řádu let, kultivují, a to s vědomím a na pokyn lidí jako Putin a Igor Sečin. Že s nimi Trumpovi lidé kooperují a vyměňují si s nimi rozvědné informace. Že se Trump v Moskvě ubytoval v hotelu Ritz-Carlton v apartmá, kde dříve na oficiální návštěvě bydleli Obamovi, a svou nenávist vůči prezidentovi ukojil tím, že najal prostitutky, které na posteli předvedly praktiku známou jako zlatá sprcha (zájemci nechť si vygooglí), což vše mají ruské tajné služby zaznamenáno.

Že Trumpovi lidé přímo platili ruské a východoevropské hackery, kteří útočili na cíle v Demokratické straně (v případě vítězství Clintonové se měli „uklidit“ do bulharského Plovdivu). A také že se na přelomu srpna a září Trumpův firemní právník Michael Cohen sešel v Praze s ruskými představiteli. Setkání se mělo odehrát na půdě ruské polostátní organizace Rossotrudničestvo (sídlí v Ruském středisku vědy a kultury), kde jeho hlavním partnerem měl být jistý Oleg Soloduchin. Cohen okamžitě prohlásil, že jde o „fake news“ a v Praze v životě nebyl, což doprovodil fotografií vrchní strany svého pasu. Což by mohlo být komické – ani vnitřní strana pasu by nic nedokazovala; Cohen mohl přicestovat z jiné schengenské země a žádné české razítko do pasu by nedostal.

Rozvědky se o překot snažily schůzku se Soloduchinem (který je jim znám) potvrdit, ale nedařilo se jim to. Jak se záhy ukázalo, nebylo divu: CNN přinesla odpoledne zprávu, že se jednalo o jiného Michaela Cohena (počet Michaelů Cohenů, a možná i právníků Michaelů Cohenů, žijících jen v New Yorku jde pravděpodobně do desítek). Chaos začínal být dokonalý. Trump, který měl toho dne dlouho očekávanou tiskovou konferenci, zveřejnění složky samozřejmě odsoudil, prohlásil, že nic v ní není pravda, a využil to opět jako příležitost k útoku na novináře, z nichž některým v odvetu odmítl odpovídat na otázky.

„Zpravodajské agentury nikdy neměly dovolit, aby tyto fake news unikly do médií. Jeden poslední výstřel na mě. Žijeme v nacistickém Německu?“ napsal na Twitteru, přičemž nevysvětloval, ke komu přesně v nacistickém Německu se přirovnává.

Jak se to vlastně seběhlo? Základní je, že to, co BuzzFeed zveřejnil, nebyla zpráva rozvědky. Byl to takzvaný „oppo research“, výzkum protivníka. Zadal si ji jeden dosud neznámý příznivec jednoho z Trumpových republikánských oponentů loni v září u washingtonské firmy Fusion GPS. Ta zakázkou pověřila londýnskou zpravodajskou firmu Orbis. Poté, co loni na jaře Trump získal republikánskou nominaci, původní klient ztratil zájem, ale zakázku převzal nějaký příznivec Clintonové. To je zcela normální a stejně tak to, že novináři přebírají od těchto zdrojů informace.

Michael Isikoff, reportér, který pro Newsweek „objevil“ kauzu Lewinská, dostal tip od republikánských opozičních výzkumníků. Investigativní reportéři New York Times, kteří loni napsali o penězích zahraničních dárců proudících do Clintonovy nadace a o souvisejících rozhodnutích americké vlády, dostali tip od republikánských výzkumníků pracujících pro Stevea Bannona, současného Trumpova poradce. Informace mohou a nemusí být tendenční. Důležité je, že si novináři musí informace ověřit a rozpracovat. Spoustu takových tipů odmítnou – tak jako většina novinářů odmítla inkriminovanou složku.

Hlavním autorem složky, který průběžně po celou dobu klienta informoval o svých zjištěních (což pak BuzzFeed shrnul do jediného dokumentu), byl jistý Michael Steele, do roku 2009 dlouholetý pracovník britské rozvědky MI6, specialista na Rusko, kde v 90. letech dva roky žil. Složka se loni na podzim dostala do rukou britskému diplomatovi, který ji předal americkému senátorovi Johnu McCainovi, který ji předal FBI, jež měla na starosti vedení vyšetřování ruského ovlivňování amerických voleb – čímž není řečeno, že FBI nemohla o složce vědět paralelně z jiných zdrojů. FBI považovala Steela za věrohodného a informace se snažila prověřovat.

Jak věrohodný Steele je? To ze složky samotné není tak snadné usoudit. Teoreticky může většina z toho, co v ní je, být pravda. Teoreticky ji taky někdo s použitím všeho, co se dnes ví, mohl vyfabulovat před měsícem a antedatovat. Šlo o syrové, nevyhodnocené informace, upřesňované v čase (příklad: Trump se prý v Rusku dlouho, ale neúspěšně snažil investovat, na jiném místě se ale naopak tvrdí, že odmítl výhodné investiční nabídky podstrkované mu Kremlem). Představme si něco jako „Kubiceho zprávu“ v americké verzi (ovšem od nestátního zdroje). Nikdy neměla být takto publikována.

BuzzFeed svůj neortodoxní krok zdůvodnil tak, že Američané by měli mít možnost „udělat si vlastní úsudek o obviněních vůči zvolenému prezidentovi, která byla sdílena na nejvyšších místech administrativy“. Zní to vznešeně, ale fakticky to znamená, že by se Američané měli stát rozvědnými analytiky. Stanice CNN vydala prohlášení, v němž se od kroku BuzzFeedu distancovala a poukázala na rozdíly mezi přístupem jeho a svým, což je vysoce neobvyklé. Americké mediální organizace ve věcech svobody projevu zpravidla drží při sobě, a zejména teď, v Trumpově éře.

Prohlášení, a to je důležitější, vydal taky vrchní koordinátor amerických zpravodajských služeb James Clapper. Ujistil Trumpa o své loajalitě. Je to ještě neobvyklejší a ukazuje to na napětí, které mezi špiony a nově zvoleným americkým prezidentem panuje. Útoky na věrohodnost služeb ze strany nově zvoleného prezidenta byly bezprecedentní. Stejně zlověstné byly i náznaky v médiích, že prezident, který se pustí do křížku se svými špiony, nad nimi nemůže vyhrát. To už připomíná to, čemu se říká „hluboký stát“ – skryté struktury uvnitř silových složek, které neformálně drží v rukou skutečnou moc v zájmu toho, co vnímají jako dlouhodobý zájem země (tento termín se dlouho používal v souvislosti s Tureckem; tamní „hluboký stát“, zdá se, nakonec Erdogan vyřídil).

Americkým silovým složkám ovšem politici nachystali nezáviděníhodnou situaci. Jedna strana nominovala na prezidenta kandidátku vyšetřovanou pro trestný čin, druhá kandidáta, který měl v minulosti kontakty a obchody s osobami spojenými s ruským organizovaným zločinem (kromě mnoha jiných kontroverzních a potenciálně inkriminujících položek). Trumpovo veřejné stranění cizí mocnosti nemá obdoby – v tomto smyslu by na žádného jiného prezidentského kandidáta složka podobná Steelově nemohla ani přibližně vzniknout. Šéf FBI Comey (republikánský nominant) byl za poslední rok politickými stranami buď chválen jako exemplární státní úředník, anebo naopak odsuzován jako stranický manipulátor, přičemž strany si svá stanoviska prohazovala podle toho, co udělal naposledy. Nemůže tak docela za to, že věrohodnost FBI je nahlodána, ať dělá, co dělá.

V celkové reakci USA na ruské zasahování je třeba přičítat odpovědnost tomu, kdo má největší pravomoc – prezidentu Obamovi. Byl to on, kdo reakci dlouhodobě odkládal. Nevíme ovšem, jestli to, že americká politika se jevila zas a znovu překvapena a zaskočena ruskými akcemi – na Krymu, v Sýrii –, je třeba přičítat víc Obamovi, anebo rozvědkám. Nedávno zveřejněné odtajněné části zprávy rozvědek o ruském zasahování do voleb se dostalo dost špatných recenzí i od kvalifikovaných autorů, kteří Rusům nestraní.

V Guardianu včera vyšel článek vysoce hodnotící kvality britského exrozvědčíka Steela. Můžeme mu věřit, nebo ne. Ale obsahuje jeden velice zajímavý odstavec, jenž vysvětluje jeho odchod do soukromého sektoru:

„Steele byl sice velice dobrý, ale nebylo pravděpodobné, že kdy dosáhne na nejvyšší funkci v MI6, asi proto, že jeho specializace nebyla v té době prioritou – ruská špionáž byla upozaděna na úkor islámského terorismu a nestátních hrozeb.“

To platí pro většinu západních zemí a byl by div, kdyby se to někde neprojevilo.