Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.

Ostatně, potvrdil ho početný recenzní ohlas, který byl knize vyjádřen. Ale který doložil také to, co recenze obvykle výslovně neříkaly: ona „provokace“, již v portrétech své rodiny a literátů autorka předvedla, fungovala proto, že Flashky je dobře napsaná kniha. Takže když teď v říjnu Zábranová stejně nečekaně jako před rokem vydala (u téhož nakladatele a znovu v péči redaktora Jana Šulce) útlou knížku devíti lyrických drobniček, je to nové překvapení. Násobené zvědavostí, co ještě chce říct autorka, od níž patrně málokdo nějaké další slovo čekal. Každopádně novince opět dala věcný titulek víceznačného ženského podstatného jména v množném čísle, nyní jsou to Cesty.

Nastavená laťka mužským následovníkům

Návazností na předešlou knihu je víc, žánrem počínaje. Cesty jsou zase vzpomínky, třebaže tentokrát Zábranová neusiluje zachytit medailon svého okolí, nýbrž svůj. Lze ho vnímat jako odpověď na reakci, jíž se autorce dostalo po Flashkách. Tehdy bylo často řečeno, že její psaní není než osobní terapie a názory má příliš ovlivněny otcovými a snahou obhájit jeho – v dceřiných očích – nedostatečně oceněné jméno. Vyjadřoval jsem obdobné pochyby. Důmyslnost, s jakou jim Cesty vzdorují, však je hodna respektu. Zábranová se snaží předvést na situacích z různých období svého života, jaké jiné než rodinné zážitky formovaly její rozháranou povahu, která sice neví, po čem touží, zato jednoznačně a zřetelně rozpozná, co se jí příčí a proč. V některých povídkách znovu vystupují otec i všichni prarodiče, ale coby známé figury už pouze jako jedni z mnoha dobarvují svět neznámé „Evy“. Ten sestává ze zážitků, které nejprv dívku a potom ovšem ženu utvrzují, že ať se ocitá v jakémkoli prostředí kdekoli na světě a je obklopena jakkoli velkým množstvím lidí, zůstává sama a vyloučena ze společnosti. Čili je její přirozeností být lamentujícím outsiderem a nelze jí vyčítat, že se jí nesnaží vzepřít a přijímá ji.

Toto přesvědčení dokládá sérií žánrů – reportáží z psychiatrické léčebny, vyprávěním z prázdnin zachyceným jazykem pohádky, snovým záznamem, australským cestopisem atd. –, jež do celku poutá snaha zprostředkovat fyzický hnus, který autorku provází životem. Za patálie s muži prý nemůže nedořešený vztah s milovaným, předčasně zesnulým otcem (jak vyznělo z Flashek), nýbrž muži sami, neboť většinou jsou odporní. Jako malé holce ji jeden hladí pod sukní stehna v kostele při bohoslužbě, při průjezdu tunelem si ve vlakovém kupé k ní jiný přisedá a olizuje jí tváře a uši, senilní vlastní dědeček, který si ji splete s babičkou, se pokusí vynutit si fyzickou lásku taky. Naopak „největší platonická láska“ se jí neopováží dotknout, protože čeká s jinou dívkou dítě, a tak s tou „se drží za ruce a jsou pár“. Proto rande „s Evou“ stráví v přitažlivém tichu, bázlivě rozesazení na lavičce v parku metr od sebe a ozáření sluncem, probíjejícím se skrz větvoví stromu. Leč tímto výsostným zážitkem chlapec, aniž to ví, nastaví laťku následovníkům. Později, jak dívka stárne a „přestane se bát“, v jiném příběhu „odejde spát na hotel, kde stráví večer s mužem, kterého si sama vybere“.

Když je proč bez proto

Jestliže výtku o nevyváženém vztahu k otci, vyřčenou nad Flashkami, odmítá Zábranová brát vážně uveřejněním těchto „příběhů“, tedy prozaicky, výtku o autoterapii odmítá kompozičně, tedy stylově: jako první číslo své sbírky staví přání „porozumět lidem“, a zároveň dumku nad nepohodlností otázky „proč?“, která zůstává bez odpovědi v nějakém uspokojivém „proto“. Úvahu následuje črta z psychiatrické léčebny, v níž Zábranová předvádí, co jsou zač ženy zavírané do blázince. Co tedy vypadá jako potvrzení onoho léčebného podezření, je provokace ve smyslu „nevíte o mně nic a převezla jsem vás“. Zábranové zkrátka na psaní záleží, a trvá-li případně na tom, že není a nebude outsiderem, je to v oboru spisovatelství. Psaní je pro ni tvorba a hodnota. A Cesty, které to přiznávají, jsou lepší kniha než Flashky. Ale lze to poznat jedině jejich kontextovým čtením; to znamená po přečtení Flashek a s vědomím, jaké argumenty doprovázely jejich přijetí.

Eva Zábranová: Cesty. Vydalo nakladatelství Torst roku 2015. 62 s. 168 Kč.