Řecká Hlava 22
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
I politická Evropa se oddala času dovolených, Angela Merkelová s manželem například odjela do Jižního Tyrolska. Pro Řecko ale politická dovolená neplatí. Tam schválení nejnovějšího záchranného programu v polovině července jen zahájilo novou, nevyzpytatelnou etapu. Vrací se všechno to, co řečtí voliči odmítli ve volbách v lednu a v referendu 5. července, jen horší než kdy předtím.
Poté, co si Tsiprasova vláda vymohla, že nenáviděné „trojce“ se bude říkat „instituce“, se trojka vrací rozšířená na „quadrigu“ – k Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské centrální bance a Evropské komise se přidali delegáti z Evropského stabilizačního mechanismu.
Horší je všechno proto, že dohoda byla do jisté míry výsledkem návrhu koncipovaného tak, aby ho Řekové museli odmítnout. A proto, že řecká ekonomika je po šesti měsících inspirativního vládnutí Syrizy v horším stavu než kdy předtím. Poté, co vláda zadusila počínající skromné oživení z konce minulého roku, zasadila ekonomice těžkou ránu omezením pohybu kapitálu, jež musela zavést poté, co nesplatila půjčku MMF. Řekové si mohli vybírat z účtů jen 60 eur denně (nyní v týdenních dávkách), ale teprve časem většina z nich pocítí plné důsledky kapitálových kontrol na firmy. Index nákupních manažerů sestavovaný firmou Markit klesl na šokující hodnotu okolo 30 (cokoli pod 50 je recese; pod 40 silná recese). Je to nejnižší naměřená hodnota od počátku indexu v 90. letech. Výrobní sektor měřený Markitem představuje jen malou část řecké ekonomiky, ale průzkum podnikatelské nálady měřený řeckým institutem IOBE zaznamenal nejnižší hodnotu za tři roky. Není divu – je div, že v Řecku ještě vůbec nějaká ekonomika existuje. Výdaje na dovoz za červenec a srpen zpravidla činí okolo čtyř miliard eur. Letos to kvůli kapitálovým kontrolám bude desetina této částky. Hlavní tahoun řeckých příjmů, turistika, jež představuje 17 % ekonomiky, je zase vedle politické nejistoty postižena růstem DPH na 23 %, jež věřitelé zemi sadisticky naordinovali. Pro ubytovatele, kteří už mají nasmlouvané pobyty, to představuje nemalý problém.
Vyšší DPH je jedna z tzv. předběžných akcí (prior actions), jejichž legislativním schválením věřitelé podmínili poskytnutí překlenovacího úvěru (toho z EFSF, na kterém jsme se podíleli i my) a zahájení jednání o novém memorandu (ano, další návrat) o novém dlouhodobém programu z fondu ESM.
Reformy je třeba vlastnit
Komuniké z červencového summitu obsahuje termín ownership. Toto anglické slovíčko znamená vlastnictví; v politickém kontextu se jim míní, že Řekové musejí reformy „vlastnit“, tj. přijmout za svoje a neuhýbat před jejich realizací. Tedy to, co v předchozích programech pohříchu chybělo. Na této frontě se situace od počátku nevyvíjí slibně, počínaje tím, že premiér Tsipras předložil dohodu řeckému parlamentu s tím, že programu sám nevěří. Kličkování ohledně toho, které reformy v předběžných akcích budou a nebudou, nevěští nic dobrého. A protože jednání jdou pomalu a 20. srpen, termín splacení 3,2 miliardy eur Evropské centrální bance, se naopak rychle blíží, začíná se mluvit o druhém překlenovacím úvěru z EFSM (tentokrát už bez naší účasti – Unie se shodla na kodifikaci změny pravidel).
A je tu ještě jeden problém spojený s vyjednáváním půjčky z ESM: role MMF. Evropané počítali s tím, že fond pokryje mezi desetinou a třetinou půjčky. Zejména Němci a Nizozemci o jeho účast stojí taky proto, že ho považují za záruku rigoróznosti, jež se v jejich očích expertům Evropské komise nedostává. Jenže fond minulý týden oficiálně prohlásil, že jeho účast v této chvíli není možná – řecký dluh totiž podle jeho analýzy není dlouhodobě udržitelný. Prostě nejde nikdy splatit. A fond podle svých pravidel nesmí poskytovat půjčky, které jsou předem odsouzeny k nesplacení. To, co fond chce, je restrukturalizace řeckého dluhu. O té ovšem nechtějí zejména v Německu ani slyšet. Takže dospíváme k Hlavě 22 nové řecké půjčky: když nebude účast MMF, nebude souhlas Bundestagu. Ale účast MMF nebude, když nebude restrukturalizace řeckého dluhu, kterou odmítá… Německo.
Osvojit si porážku
Existuje teze, že právě Tsipras může být tím, kdo uskuteční dlouho odkládané reformy. Bývá to přirovnáváno k tomu, když v roce 1972 americký prezident Nixon, certifikovaný antikomunista, překvapivě uskutečnil obrat v čínsko-amerických vztazích. Právě levicový radikál Tsipras, nezkažený dlouhou kariérou v řeckém establishmentu, který se musel na vlastní kůži poučit o mezích vytvářených dluhy, dokáže prosadit reformy, praví teze. Zatím zůstává tezí. Realitou je, že Tsipras projevuje velký politický talent. Dokázal se vypořádat s radikály ve vlastním táboře a přežít obtížná hlasování, v nichž se opíral o hlasy opozice, bez ztráty popularity. Pokud na podzim provede čistky ve straně a vyhlásí předčasné volby, asi v nich posílí.
Ale „vlastnictví“ reforem? Prosazení hlubokých reforem, jež mění nejen ekonomiku, ale především politickou kulturu země, tlakem zvenčí, je v dějinách vzácným jevem. V poválečném Německu a Japonsku – hlavních a vlastně jediných úspěšných příkladech – se povedlo za úplně jiných podmínek. Americký historik Japonska John Dower to nazval „přijetím porážky za svou“ (embracing the defeat). Jazykově to představuje mnohem intimnější, osobnější vztah k reformám než „vlastnictví“. Řekové v situaci totální porážky nejsou. Proto taky postup vůči nim a jejich reakce připomínají spíš „politiku dělových člunů“, již v 19. století praktikovaly bohaté mocnosti vůči dlužnickým zemím. Byla úspěšná ve vymáhání dluhů; v proměně politické kultury už méně.
Řecko v cestě evropské integraci
Svým způsobem zajímavější než osud Řecka jsou vlny, jež se z řeckého epicentra šíří Evropou. Týkají se směru, jaký by v budoucnu měla nabrat eurozóna. Devátého června vyšel ve Financial Times komentář zajímavý tím, že šlo snad o nejagresivnější, nejideologičtější útok na vládu Syrizy a nejrezolutnější zlomení hole nad Řeckem, jaký lze najít z pera evropského akademického ekonoma. Obsahoval věty jako: „Je zcela jasné, že Řekové nemají chuť modernizovat svou společnost. Málo je trápí ekonomika ruinovaná klientelismem. (…) Popularita (Tsiprasovy vlády) mezi voliči signalizuje jejich přání zůstat zemí s polovičním HDP na hlavu, než má Irsko, a menší než Slovinsko. Za pár let ho předhoní Chile.“ Pozoruhodné jsou na textu s opovržlivým titulkem „Řekové si zvolili chudobu, ať ji tedy mají“, dvě věci: zaprvé že autor nepocházel ze země, již Řekové považují za diktátora eurozóny, nýbrž z Itálie – země, která se co do letitých potíží s modernizací společnosti, velikostí státního dluhu i zhoubných následků přijetí eura může měřit jen s Řeckem. A pak taky jeho závěr, v němž autor vykopává Řecko z eurozóny slovy: „Euro nemůže být náhražkou politické integrace. Bez této integrace dokonce euro nemůže přežít – a Řecko jí dnes stojí v cestě.“
Jako ekonomický recept pro Itálii a eurozónu je to velmi pofidérní. Reprodukuje zbožné přání, díky němuž celá krize eurozóny vznikla: jedině větší integrací docílíme strukturálních reforem a hospodářské konvergence, jež se nám zatím nedařily. Proč by to mělo tentokrát dopadnout jinak? To autor, profesor univerzity Bocconi v Miláně Francesco Giavazzi, nevysvětluje. Jenže jeho názor není ojedinělý. Úprk vpřed k další integraci eurozóny představuje jednu z hlavních reakcí na řeckou krizi. Jenže každý si ji představuje jinak. Přesněji řečeno Němci a Francouzi si ji představují jinak.
Německý tisk minulý týden přinesl zprávu, že ministr financí Schäuble uvažuje, že Evropské komisi by se měly odebrat kompetence v ochraně jednotného trhu a hospodářské soutěže; měly by se předat samostatným, nezávislým orgánům (jako v Německu samozřejmě). Komise tyto úkoly nemůže plnit, podle jeho názoru začíná být příliš politická. Tak se mu aspoň jevilo počínání předsedy Komise Junckera v průběhu vyjednávání s Řeky. Nezdržujme se u ironie, že to byli právě Němci, kdo Unii Junckera navzdory odporu řady zemí vnutili, a srovnejme to s Francií. Týden po summitu, na němž se prezident Hollande zaskvěl jako zachránce Řecka a eurozóny, vystoupil se svou vizí budoucnosti eurozóny: měla by mít vlastního ministra financí vybaveného oprávněním zasahovat do rozpočtů členských zemí. Jeho ministerstvo financí by mělo disponovat vlastním rozpočtem, který by vyrovnával ekonomické výkyvy. Kontroloval by ho parlament eurozóny. Je to klasický francouzský recept – od nepaměti šlo Francouzům na evropské scéně vždy víc o přesuny moci a politickou akci, zatímco Němcům víc o pravidla. Do pikantního světla ovšem Hollandův návrh staví to, že za pár dní propukly protesty francouzských zemědělců. Ti na protest proti tlaku na ceny svých výrobků začali blokovat na hranicích dovoz potravin. Vysypali na silnici nějaký ten hnůj a kamion plný ryb, vylili nějaký ten olej, zapálili pneumatiky, jak už je ve Francii zvykem. Hollande zemědělcům vyjádřil sympatie, přislíbil podpůrný program v hodnotě půl miliardy eur a rozhořčil se nad tím, že „dvě třetiny potravin stále ještě nepocházejí z Francie“.
V Evropě vedle sebe koexistují dvě politické tradice. Prezident může jeden týden vyzvat k vytvoření ministerstva financí s právem zasahovat do rozpočtů evropských zemí, a další týden fakticky podpořit blokádu dovozu potravin z týchž evropských zemí – a v jedné zemi to většině lidí přijde normální, v druhé absurdní. A reprezentanti obou těchto kultur používají podobně znějící slova o nutnosti další integrace eurozóny. Jenže právě zavedení eura rozdíly mezi nimi jen prohloubilo.