Jen si to zkuste představit v Česku: průmyslu se kriticky nedostává surovin a náhradních dílů (řadu z nich nelze odnikud dovézt), produkce tak beznadějně zastarává. Nelze bezhotovostně posílat či přijímat peníze z ciziny a vůbec nefungují mezinárodní platební karty (země je odstřižená od mezinárodních bankovních systémů, a obchody tak kolabují), pro obyvatele je prakticky nemožné vycestovat jinam než do několika málo spřízněných zemí (nedostanete vízum, a navíc by taková cesta byla nad finanční možnosti naprosté většiny populace), jsou zakázané zahraniční investice do klíčových odvětví a skoro nelze vyvážet klíčové suroviny, z nichž země tradičně žila.

Že by tohle žádný stát nemohl dlouho vydržet? Nikoli. Íránská islámská republika v takovém módu fungovala mnoho let, a to v důsledku mezinárodních sankcí, jejichž nejtvrdší verze – tedy včetně restrikcí na vývoz ropy a plynu – platila od přijetí rezoluce OSN č. 1737 na konci roku 2006. Vývoj posledních měsíců je znám, sankce byly z větší části uvolněny v lednu 2016 (po více než devíti letech) výměnou za ústupky v íránském jaderném programu. Máme na scéně staronovou velmoc, na kterou někteří hledí s obavami, jiní se špatně skrývanou závistí.

Poznej lépe svého nepřítele

Jak to, že Írán dlouhodobé hospodářské napětí plynoucí ze sankcí vydržel bez vnitřních otřesů, je příležitostí pro důkladnou analýzu budoucích politologů. USA a některé západoevropské státy evidentně spoléhaly na to, že výrazný dopad sankcí na každodenní život, k němuž objektivně docházelo, podnítí nějaké vnitřní povstání či rovnou revoluci a Západ se elegantně zbaví vzpurného oponenta. To se ale nestalo a svádět to pouze na nedemokratičnost íránského režimu by bylo nepřijatelným zjednodušením.

Zejména Američané se v případě Íránu zjevně dopustili, nikoli poprvé, té chyby, že svého nepřítele považovali za zaostalý a neschopný národ, který si nakonec pod ekonomickým tlakem raději klekne na kolena. To byl hrubý omyl. Nebylo realistické očekávat, že flintu do žita hodí lid, který svoji identitu odvozuje od tisíciletých tradic staré Perské říše a jehož kulturní a vzdělanostní úroveň byla vždy na výši. Stejně jako rezistence vůči nepřátelskému okolí. Jako lekce z nedávné doby by příštím predátorům mohla posloužit irácko-íránská válka (1980–1988), kterou zahájil Saddám Husajn a pokusil se v ní na Íránu, oslabeném porevolučním chaosem, vojensky získat ropná a plynová naleziště blízko společné hranice. Přepočítal se, ačkoli Írán byl zejména zpočátku papírově mnohem slabší. Účet za válečné dobrodružství byl vysoký – dohromady asi půldruhého milionu mrtvých a nedozírné škody na infrastruktuře –, ale Írán odolal. A teď odolal i sankcím.

Mocnost, s níž se musí počítat

Země se tedy postupně dostává zpět do běžného mezinárodního obchodu a je to těžká váha, kterou nejde přehlížet. Početné zahraniční politické delegace stejně jako zástupy byznysmenů, kteří si nyní v Teheránu podávají dveře, jsou toho důkazem. Pocitům svědčí i čísla, politicky neutrální. Velikostí národní ekonomiky měřenou podle HDP v paritě kupní síly sice Írán (1,4 bilionu USD) mírně zaostává za svými regionálními rivaly Saúdskou Arábií (1,7 bilionu) a Tureckem (1,6 bilionu), i tak se ale současná Persie řadí na pozici 18. největší ekonomiky světa. Ani s průměrnou životní úrovní to není špatné, statisticky jsou na tom Íránci (HDP dělá v průměru 17 800 USD na hlavu podle parity kupní síly) podobně jako Bulhaři (18 400) nebo Rumuni (20 600). Tedy žádná zaostalá rozvojová země.

Budoucí význam Íránu výrazně vzroste, když se podíváme na jeho ekonomický potenciál. Peršané totiž „sedí“ na čtvrtých největších zásobách ropy na světě, a podle evidovaných zásob zemního plynu jsou dokonce na planetě druzí. Jde tedy o energetickou supervelmoc v těch nejstrategičtějších surovinách, porovnatelnou pouze s Ruskem, ale s lepší perspektivou. Hlavní íránské zásoby ropy a plynu, na rozdíl od těch ruských, se totiž nenacházejí někde na vzdálené zamrzlé Sibiři, ale v jihozápadní, dobře dostupné provincii Chúzestán. Zejména ropa je snadno exportovatelná tankery přes Perský záliv. Většímu nárůstu vývozu ropy i plynu sice v současnosti brání akutní potřeba technologické obnovy včetně investic do stávajících ropovodů/plynovodů a výstavby nových, to je však otázka nejvýše pár let.

Kulturní boj, nebo…?

Lze očekávat, že postupné propojování íránské ekonomiky se světem – včetně obchodních vztahů se západními zeměmi – přinese do velmi konzervativní země také zvýšený import cizích vlivů. A to je fakt, s nímž bude jakákoli budoucí íránská vláda nakládat velmi opatrně.

Primárně se nemusí jednat o tlak na strukturu politického systému. Ten je sice mimořádně složitý a obsahuje v sobě prvky na Západě nevídané – především rozhodující pravomoci tzv. nejvyššího vůdce, který může i vyloučit kandidáty z voleb či odvolat prezidenta, a silný vliv islámského duchovenstva. Na druhou stranu jsou ale v Íránu přítomny takové prvky parlamentní demokracie (včetně relativně svobodných voleb), že obyvatelům většiny okolních zemí se o nich může leda tak zdát.

Zvýšené vnější tlaky se dají spíše očekávat v oblasti kulturních zvyklostí a i zde máme precedens v nedávné minulosti. Dlouhá vláda šáha Rezá Pahlavího (do islámské revoluce v roce 1979) přinesla některé potřebné reformy a modernizaci země (rozvoj infrastruktury, zvýšení vzdělanosti, zefektivnění zemědělství atd.), ale šáhovy pokusy omezit moc islámských duchovních a měnit tradiční životní styl Peršanů, a to zejména na venkově, se setkaly s tvrdým odmítnutím ze strany většiny obyvatel. Vedle korupce a rozmařilého rozhazování patřilo zřejmě právě toto „kulturní inženýrství“ k hlavním příčinám pádu šáha, který byl navíc do funkce de facto dosazen USA a Británií.

Současné vládnoucí elity v Íránu jsou si těchto faktů jistě vědomy a budou velmi citlivě vnímat jakýkoli, i nepřímý pokus o ingerence jiných zemí do svých vnitřních záležitostí. Otázkou zůstává, jak je vlastně íránská populace většinově naladěna, a do tohoto tématu příliš světla nevnesly ani volby z počátku února. Volilo se do parlamentu i do tzv. Shromáždění znalců. Větší pozornost poutaly parlamentní volby, kde sice blok tzv. reformistů získal nejvíce hlasů, téměř 38 %, prakticky stejný výsledek ale zaznamenaly v součtu dvě konzervativní koalice a zbytek obsadili nezávislí kandidáti. O nějakém zásadním vychýlení vah tedy nemůže být řeč a nic na tom nemění ani fakt, že přes 2000 kandidátů (asi 15 % z celku) bylo ještě před volbami vyškrtnuto. Tento postup íránské zákony umožňují, stejně tak ale umožňují (často úspěšné) odvolání proti vetu; navíc nelze objektivně ověřit, zda mezi vyškrtnutými uchazeči o parlamentní křesla byli skutečně většinově reformisté. Ani reformní politici navíc nezpochybňují základní axiomy íránského politického života platné od islámské revoluce v roce 1979.

Lze opatrně předpokládat, že většina Íránců není nakloněna prudkým změnám politického kurzu. I proto nejspíš nošení hidžábů, muslimských šátků, jako viditelný znak přísné muslimské morálky zůstane mezi ženskou částí populace povinné. Šáh přece toto nařízení zrušil, a dokonce aktivně podporoval „nešátky“. Špatně dopadl. A prezident Rúhání i ajatolláh Chameneí to vědí.